Krutá Korea

Když vidím na netu ty strašlivé výjevy z Koreje,  jak ti lidé zacházejí se zvířaty, ať tu všeobecnou lhostejnost k pocitům, k utrpení zvířat nebo přímo sadistické potěšení z týrání, často přemýšlím, co je to společnost. (když jsem to poprvé viděla, měla jsem z toho doslova šok) Prohlížím si Korejce na fotkách, v televizi a nevidím žádné divochy, primitivní obličeje, ani bídou zničené lidi, kteří už nemají sílu na nějaký luxus soucitu. Vidím moderně oblečené lidi, kteří žijí v rozvinuté zemi, obklopeni nejnovějšími technickými vymoženostmi, mnozí z nich navíc vyznávají buddhismus, o kterém panuje na Západě mínění, že je soucitný ke všem cítícím bytostem. Tak kde se bere tamní všeobecná bezcitnost? Mohla bych podobně psát o Číně, Vietnamu, Kambodži.. ale tady by se jistě někdo snažil omlouvat to chudobou, nevzdělaností, zaostalostí vesničanů, komunismem, maoismem, tvrdým režimem. Tento článek je taková úvaha, kde toho víc chybí než je. Četla jsem  cestopisy, knihy Koreanistů, ale relevantnější pro mě byly blogy lidí, kteří se odstěhovali do Koreje, zvířata jim nejsou lhostejná a píšou o tom zajímavé postřehy bez přikrašlování.

Jižní Korea je územím, kde na rozloze o trochu větší, než má Česká republika, žije téměř padesátimilionový národ. Skok, který její obyvatelé učinili v posledních šesti desetiletích, je jedním z nejvýraznějších v celé Asii. Z chudé zemědělské země se stala vyspělou ekonomikou. Mnohé zvyky si však Korejci ponechali. I ty strašlivé. Naučit se soucítění potřebuje určitý historický vývoj. I Evropě dlouho trvalo, než zavrhla mučení lidí a ochrana zvířat není v praxi nijak ohromující.  „Sympatie za hranice lidskosti, to jest vlídnost k zvířatům, je, jak známo, jedna z posledních morálních vlastností, kterých člověk nabyl. Tato vlastnost chybí skoro úplně nejníže stojícím lidským rasám, a stupeň jejího vývoje označuje cestu, kterou individuum vykonalo ze svého divokého prastavu“. Tento výrok norského spisovatele, lékaře a lidumila Axela Muntheho zní dnes nekorektně, ba rasisticky, ale je pravda, že přírodní (dříve primitivní národy) jsou k zvířatům velmi kruté a technicky vyspělá Korea je nejenom ke vztahu nejen k zvířatům ještě velmi archaická společnost.
 

Náboženství

Buddhismus přišel do Koreje ve 4.století. Do té doby byl tradičním korejským náboženstvím šamanismus. Korejci buddhismus výrazně přetvořili  k svému obrazu, nese název Tongbulgyo. S nástupem konfucianismu (1390) se společnost se stala velice patriarchální, žena měla velmi podřadnou a podřízenou roli. V 18. století se z Číny do Koreje dostalo křesťanství, které v posledních desetiletích velmi prudce roste. (na rozdíl od Japonska, kde se moc nechytá) Nedávno přijet do Koreje papež František a vítaly ho velké davy. Korejští ochránci zvířat dokonce prosili papeže, aby domluvil katolickým duchovním, kteří mají psí maso velmi oblíbené (častěji než buddhističtí mniši?) Naděje ochránců zvířat, že by se František za zvířata jakkoliv  přimluvil, vyšla zase naprázdno.

Korejská společnost je proti české tvrdá a nelítostně konkurenční. Na nějaké záchranné sociální sítě si nepotrpí.V Koreji příliš nefunguje důchodový ani jiný sociální systém či státní podpora.V této východoasijské zemi dochází k nejvíce sebevraždám na světě, denně ji v průměru spáchá 40 lidí. Sebevražda je dnes dokonce nejčastější příčinou úmrtí dvaceti až třicetiletých Jihokorejců.  Častá je šikana ve škole,  sportovním klubu, armádě. Každý rok spáchá sebevraždu kolem 80-85 vojáků. Vláda už sice spustila rozsáhlou kampaň proti násilí mezi teenagery, přesto je případů, kdy si mladí lidé sami vezmou život, stále hodně. Například ve městě Daegu nedávno spáchalo za půl roku sebevraždu osm studentů a důvodem bylo právě školní násilí. Soulské stanice metra jsou vybaveny bariérami, které mají lidem zabránit vrhat se pod soupravy.

Z rozhovoru s koreanistou Vladimírem Tichonovem „Efektivní společnost“, který vyšel v časopise Nový Prostor č. 441/2014.

Vladimír Tichonov: „Velmi rozšířené je domácí násilí. Jihokorejská armáda představuje velmi násilné prostředí, kde často docházelo k bití a šikaně, a i když v ní už dnes není tolik fyzického násilí, to psychické je tu velmi intenzivní. Lidé se po službě vracejí do života otřesení, a když zakládají rodiny, velmi často v nich uplatňují své zvyky z vojny. Běžné je bití dětí, nejen doma, ale i ve školách jsou časté tělesné tresty. Statistiky říkají, že bití partnerem přinejmenším jednou v životě zakusila polovina žen. Jižní Korea je velmi, velmi násilná společnost.. Bývala to extrémně netolerantní země. Hodně se to zlepšilo, i když Jižní Korea třeba stále neuznává manželství gayů a leseb. Taky už aspoň na vysokých školách nebijí studenty (smích).“

Nový Prostor: O korejském vzdělávacím systému se říká, že patří k nejefektivnějším a nejlepším na světě.

Vladimír Tichonov: Záleží na tom, co myslíte efektivitou. Pokud vám jde o změnu člověka na robota schopného memorovat se spoustu matematických vzorců, pak ano, je to velmi efektivní systém. Musíte se to naučit, nebo uvidíte, zač je toho loket – když se vám například zhoršují známky, může se vám lehko stát, že vás učitel zbije. V některých městech jsou tělesné tresty zakázány, ale v jiných ne a existuje řada případů, kdy studenti na následky tělesných trestů zemřeli. Korejské děti pokládají školní docházku za mučení a mnohé se prostě bojí o život.

Jižní Korea má snad vůbec nejkompetitivnější vzdělávací systém na světě, velmi tvrdé přijímací zkoušky na univerzity, a pokud se nedostanete ne jednu ze tří nejlepších univerzit, váš život v podstatě skončil, protože nikdy nepokročíte v kariéře. Mnozí studenti tomu rozumějí, takže když zjistí, že se tam nikdy nedostanou, spáchají sebevraždu. Mluvíme přitom o stovkách lidí. Tak nevím, jestli se tomu dá říkat efektivní systém. Z tohoto hlediska byl nejspíš velmi efektivní i Stalin".

Dobrou ilustraci korejské mentality mohou být i korejské filmy: Film režiséra Kim Ki-Duka Jaro, léto, podzim, zima ... a jaro  je plný lyrických a meditativních obrazů.  Ke konci filmu malý chlape strká kamen do tlamy ulovené rybky a dává ji zpět do vody, ryba nemůže plavat. Pak udělá totéž s chycenou  žábou a hadem. Chlapec dřepí na břehu a směje se. V mnoha verzích, například  v britské, německé, americké tyto scény chybí. Koncová sekvence filmu byla též vystřižena ještě před hodnocením poroty na FF v Cannes. Ve filmu Ostrov  od téhož režiséra je žába stahovaná za živa z kůže a znetvořena ryba, sám režisér se v jakémsi rozhovoru pro média přiznal, že mučil psa.

O korejských filmech: "Příval bolesti je příliš silný... Pravidelně trpí i zvířata, nevinní tvorové, kteří se stávají objekty lidského sadismu a umírají zaživa pod ranami holí (ubíjení psů v Adresátu neznámém), jsou ořezávány nožem a pouštěny zpět do přirozeného prostředí (rybolov v Ostrově), mučeny elektrickými šoky (Ostrov), uvazovány ke kameni (Jaro, léto, podzim, zima a... jaro), případně různě přebarvovány a trápeny, aniž by k tomu původce jejich bolesti vedl nějaký racionální důvod“.

otázka: V korejské kinematografii se vyskytuje hodně násilí. Kde se bere?
Kim Ki-duk: V Koreji je praktikována výchova dětí pomocí facek, takže násilí tu lidé znají už od kolébky. Ve společnosti se dorozumíváme několika jazyky, jedním z nich je právě násilí. Jak už jsem o tom mluvil, zůstává v nás trauma z japonské okupace. Od Japonců jsme se mnohému naučili - třeba krutosti.

otázka: Proč jsou ty snímky vůči obyvatelům Koreje tak nekompromisní? "Korejci jsou vzteklý národ plný vášní," vysvětluje Kim Ki-duk. "Až budou hodnější, budu točit i hodnější filmy." (jh)

Zvířata v Koreji jsou předmětem nepředstavitelné legalizované krutosti. Relativně nedávné případ: v lednu 2011 vláda rozhodla kvůli vypuknutí ohnisek slintavky a kulhavky zaživa (!) pohřbít kolem 1,5 milionu prasat. Spolu s Čínou a Vietnamem je Jižní Korea jednou ze tří zemí, které provozují medvědí farmy na žluč. Žluč je extrahován pomocí trubky nebo katétru a prodává se jako přísada do čínské medicíny. Obecně přijímaná je  záliba v pojídání živých zvířat. Chobotnice, jak je známo, jsou velmi inteligentní, v Koreji je konzumují za živa, namočené do pálivé omáčky a milují, jak se jim k ústech nebo krku pohybují chapadla nešťastného živočicha. Také je za živa vaří v polévce. Někdy se musí hrnec zatížit pokličkou, protože se chobotnice snaží dostat z horké lázně.  Kočky jsou považovány za obtěžující zvířata a  proběhlo mnoho akcí  na vyhubení toulavých koček a to velice nehumánními prostředky. Zvířata se utloukají zaživa v pytlích, zaživa se vaří ve velkých tlakových nádobách, kde se vyrábí z koček populární „bylinná“ medicína .  Korejci kočky  tak často nejedí jako psy. Hlavně se používají jako přísada elixírů proti artritidě a neuralgii. V Koreji velmi oblíbené tzv Suicide food  (například  obrázky smějící se chobotnice v hrnci vařící vody nebo kuřete, které si samo párá břicho), Přestože tyto “srandičky” nejsou typické jen  pro Koreu, dobře však vystihují postoj Korejců k pocitům zvířat.  I Korejci chovají psi a kočky z nekulinárních důvody. I když některá zvířata jsou považována za společníky. Častěji než na Západě jsou ale psi nebo kočky považováni za hračky nebo módní doplňky. Psům se barví srst, lakují drápy, chodí ke "kadeřníkovi", dokonce i na plastiku....nehledí se na jejich psí potřeby.

Zákon na ochranu zvířat byl přijat až v roce 2007, je třeba říci, že starost o dobré životní podmínky zvířat, zákony proti týrání zvířat  považují mnozí Korejci za nežádoucí import ze západu, který je cizí korejské kultuře. I první organizace na ochranu zvířat byly založeny Korejci infikovanými Západem, kteří pobývali nejčastěji v USA, Austrálii. Je myslím zbytečné podotýkat, že i v Koreji jsou lidé a přibývá jich, kteří jsou zhnuseni krutým zacházením se zvířaty a dělají proti tomu, co mohou. A je nemálo Evropanů, Američanů, kteří na krutosti ke zvířatům neshledávají větší problém a klidně si v Asii dají psa i živou chobotnici a pak se s tím chlubí na FB a podobně, mnozí Češi by podpořili u nás zřízení legálních vietnamská psích jatek atd....*

Angličan, který se přiženil do Koreje na svém blogu píše (poznámka: bloger pochází z relativně civilizované země, kdyby přišel třeba z Rumunska, tolik by se v Koreji nepodivoval): „Způsob, jakým Korejci zachází se psy, docela přesně ilustruje korejskou etiku“. Dostát svým  povinnostem je primární, a autora blogu zneklidňuje rigidnost tohoto postoje.

Podobně jako v Číně, Japonsku korejský společenský řád spočívá na rozlišování „uvnitř a venku". Uvnitř je označení pro ty, kteří patří k sobě, tvoří společně skupinu, tedy rodinu, školní třídu, podnikové společenství. Venku stojí cizinci. Uvnitř skupiny platí pevná pravidla a jasné povinnosti. Zatímco každá jednotlivá skupina je většinou vzájemně poutána dlouhou životní loajalitou, uchovává si zároveň od cizí skupiny pokud možno odstup. Sloužit vlastní skupině platí za sociální ideál. Cizí skupině se nedluží nic, ta zůstává mimo a také mimo normy.  Zvířata pro Korejce stojí zcela mimo skupinu, ke kterým mají nějaké povinnosti nebo ohledy.  Korejci obecně problémy s dialogem, nediskutují jsou zvyklí buď nařizovat, nebo poslouchat příkazy. Křest'anství, které se v Koreji bouřlivě rozmáhá, a které hlásá v každém člověku vidět bratra, se ukazuje v tomto ohledu pravděpodobně jako nejdůležitějsí přínos západní kultury. Bohužel, v soucitu se zvířaty křesťanství Korejce moc nekultivuje.

Bloger pokračuje:„Když vidím psa celý život uvázaného venku, nebo ještě hůř, psa bitého a týraného, přemýšlím, jak bych se cítil v jeho kůži, na jeho místě. Myslím, že tuto metodu empatie používá většina lidí. Ale nedomnívám se, že takto přemýšlí Korejci. Můžete namítat, že je to jen teorie, jak proboha vím, co se jim děje uvnitř hlavy? Ovšem z toho, jakého chování jsem byl svědkem, můžu něco vyvodit. Jsem přesvědčen, že tradiční morálka a z ní vyplývající povinnosti nastíněné korejskou a eventuálně čínskou kulturou, ve skutečnosti stojí v cestě přirozenému empatickému puzení vůči utrpení jiných bytostí, kterým jsou lidé všude jinde obdařeni....'Venku je mráz, chudákovi psovi musí být zima. Kdybych byl na jeho místě, ocenil bych být uvnitř nebo mít aspoň přikrývku', je myšlenkový proces, o kterém se domnívám, že se jednoduše v mnoha hlavách Korejců neodehrává. Z toho důvodu je i nejzákladnější a nejjednodušeji řešitelné nepohodlí ponecháno bez povšimnutí. Znovu a znovu jsem toho svědkem, když cestuji Koreou a viděl jsem to i v mé vlastní korejské rodině a v jejím chování ke psům. Je to opravdu docela šokující. Často si mumlám pod vousy: 'No, mohli byste udělat alespoň x, y, a z, nestálo by to skoro žádnou námahu a pes by měl život o kus snesitelnější'.

'Na Západě, jsou pokrytci, jí ovce, prasata, slepice, jeleny, krávy, kachny a další, ale psa postavili mimo. Korea, Čína, Vietnam a se na to dívají jinak, prostě mají jinou kulturu. Kdo může říct,  že jedení psa je špatné? Je to stejné jako jíst jakékoli jiné zvíře.'

Autor blogu k tomu píše: "Částečně se mohu souhlasit, s tím pokrytectvím to může být pravda, ale některé skutečnosti jsou ignorovány: Mez psy a lidmi existuje zvláštní a silné poutu už tisíce let.  Jsem velký fanoušek psů; jsou tak loajální a tak opravdoví, mohou  lidi naučit hodně o životě. Je smutné vidět, jak psi vítají své majitele, a to i když  s nimi zachází špatně, ale to je duch psa, věčného optimisty...

Na jedení psů je skutečně něco znepokojujícího a myslím si, že intuitivní znechucení, které z toho mnozí mají, je odůvodnitelné, ospravedlnitelné. Říkám to, i když současně souhlasím s tím, jak mnozí mluví o pokrytectví konzumace jiných zvířat a o tom, jak s nimi zacházíme (skutečně si myslím, že průmyslové farmaření je jedna z nejnechutnějších věcí, které si lze představit), ale doufám, že teď chápete, proč si myslím, že je obzvláště hrozné jíst psy. Protože koneckonců, když se nezmůžete k soucitu se psy, jakou pak mají naději ostatní zvířata?

Problém s přístupem ke psům předznamenává bezcitnost Korejců ke všem zvířatům. Není to tak, že objektem lásky - v USA jsou psi a v Koreji například jeleni - Ne, pro většinu Korejců jsou všechna zvířata  mimo oblast jejich zájmu, péče, soucitu (to platí zejména u starší generace)...

Strýc mého tchána míval po několik let dva psy jindo (tradiční korejské plemene). Zřídkakdy, jestli vůbec, byli puštěni z krátkého řetězu, kde byli přivázáni u domu, za  každého počasí (v Koreji v zimě mohou být velké mrazy). Mladší pes by nadšený, když k němu někdo přišel, toužil po pozornosti, ale starší pes už byl zlomený a rezignovaný. Je to smutné a ještě smutnější je,  že když jsem přišel  k těm příbuzným na večeři před pár měsíci, psi už tam tam nebyli, oba byli prodáni do obchodu na psí maso.

Udělali by to stejně s  domácím mazlíčkem lidé na Západě? Existuje samozřejmě mnoho případů týrání, zanedbávání psů, to se  ale jedná o individuální případy narušených jedinců nebo přístup jistých sociálních skupin.   V případě mých korejských příbuzných se jedná v každém ohledu o typickou spořádanou korejskou rodinu. Je jasné, že  jde o kulturní postoj a ne do exces jednotlivců. Učil jsem velké množství studentů, kteří měli doma psy, a řekli mi o tom, jak je  jejich rodiče prodali na maso".

(možná ještě doplním... )
 

* Ivan Brezina méně známý, převážně internetový publicista  a horlivý zastánce kulturní diverzity - od muslimské halal porážky po psí maso - popisuje,  jak na tržici  v čínském Kantonu jedl psa. (a nebylo to naposledy, jak psal jinde): "V Česku si rádi smlsneme na dršťkové, kachně nebo králíkovi. Žábu, hlemýždě či psa ovšem rezolutně odmítneme. Ale proč? Jídlo je přece jen "naučená" kulturní konvence!

...Bylo tuhé a chuť byla překvapivě nevýrazná. Taková lojovitá… Kdybych nevěděl, že jím psa, nepoznal bych to...

Psí maso můžete kromě Číny ochutnat v řadě zemí jihovýchodní Asie: ve Vietnamu, Laosu, Kambodži, na Filipínách… Nejde o běžnou potravinu, ale o výjimečnou lahůdku. Na talířích nekončí zaběhlí domácí mazlíčci [Lež], ale speciální „masná“ plemena, která jsou chována na psích farmách.[Lež]...

Konzumaci psího masa doprovází řada pověr… Psi prý bývají před smrtí krutě mučeni. Jsou pověšeni za krk a pomalu umláceni k smrti, páleni propanbutanovým hořákem a stahováni zaživa, aby se u nich uvolnil adrenalin a další stresové hormony. Jedině takhle „upravené“ maso má prý léčivé účinky. Zvířata, která jsem fotil na „psích jatkách“ v Kantonu, byla ale čistě podříznuta [Viděl to? Ale už samotné podřezání bez omráčení není vůbec O.K. ] V některých asijských zemích už navíc platí zákony proti týrání zvířat, podle nichž musejí být psi rychle a bezbolestně usmrceni elektrickým proudem". [Zákony na ochranu zvířat v Číně, Kambodži, Vietnamu...?!! Rychle a bezbolestně?]
v [] jsou moje poznámky, článek o jedné kantonské tržnici je od Vladimíra Lemberka

Korejský mnich o psím mase