Proti jedení psů
buddhistický mnich Beopjeong
           
               
 



Jižní Korea se spolu s Japonskem v roce 2002 stala hostitelskou zemí mistrovství světa ve fotbale. Zároveň s touto zprávou se zesílila i kritika Korejců kvůli konzumaci psího masa ze strany zahraničních organizací obhajujících zvířata. Pro Korejce, kteří podobnou situaci zažili i při pořádání Olympijských her v Soulu v roce 1998, to byla nepochopitelná urážka.

V této době rovněž došlo k odhalení, že Korejci vybíjí medvědy v Jihovýchodní Asii z důvodu získávání jejich žluče. Je to vážný problém, který vzbuzuje hanbu. Neexistuje nicméně žádný způsob, jak v praxi nelegální zabíjení psů a medvědů ukončit, protože většina Korejců s tím souhlasí. V Korejské společnosti je totiž široce rozšířena víra  v léčivé vlastnosti medvědí žluče i psího masa. V předolympijské debatě o jedení psího masa týdeník  Hankyoreh21 (7/19/1996) jeho konzumaci v Koreji urputně bránil. Vzhledem k tomu, jak reflektoval názory a požadavky obchodníků se psy a konzumentů psího masa, bylo evidentní, že vedení týdeníku bylo na straně těch, co psí maso brání. Jejich argumenty byly velmi absurdní a směšné. Proto bych chtěl nabídnout základní buddhistický pohled „ soucit (lidskost) ke zvířatům“, abych tak přispěl k očistě korejské společnosti.

S podporou folkloristy Kang-Hyun Jua týdeník Hankyoreh21 argumentoval, že by se měla korejská spotřeba psího masa akceptovat, protože je to patří k naší tradiční kultuře. Dále namítal, že praktikování tohoto zvyku i v Číně ukazuje, že má hluboké kořeny v historii Východu, založené na kulturní rozmanitosti stravování. Hankyoreh21 také argumentoval, že by Východ neměl být ovlivňován západní ideologií  "lidskosti vůči zvířatům". Ve článku jsou tedy tři argumenty problematické: to, že konzumace psího masa je tradice, že je to záležitost kulturního pluralismu a že "soucit ke zvířatům" je západní ideologie.

Argument, že konzumace psího masa je náš tradiční zvyk, dodnes zastává široká veřejnost. Jenže jaká je definice naší tradice? Může být minulost definována jako tradice? Je obtížné definovat tradici v prostředí, kde se tradice buddhismu, taoismu, konfucianismu a dalších lidových tradic mísí dohromady. Avšak buddhistická kulturní tradice je v Koreji stále velmi silná a konzumace psího masa přímo porušuje buddhistickou ideu "soucitu ke zvířatům", proto jedení psů nikdy nemůže být kulturní tradicí, je to pouze zvyk některých lidí. Jedení psího masa se v současnosti děje nepokrytě, v minulosti ovšem bylo psí maso tabu pro ženy a bylo považováno za odporné jídlo, na okraji společnosti.  A i kdyby jedení psů bylo v minulosti běžným zvykem, jenom proto, že se něco dělalo v minulosti, neznamená, že v tom musíme pokračovat i dnes. Tvrdit že ano, je falešným argumentem. Kultura se musí v toku času vyvíjet....Pokud byste trvali pouze na minulosti a tradici, bylo by to stejné, jako argumentovat, že monarchie a její systém dědičného následnictví by měla být jako část naší dlouhé tradice restaurována a současná demokracie zrušena. To je argument, který z podstaty nemůže být brán vážně.

Jestliže v minulosti, kdy bylo jídlo vzácné a práce byla tvrdá, konzumace psího masa mohla být akceptovatelná, v dnešních podmínkách, kde je spoustu druhů masa, kde stroje nahradily většinu tvrdé fyzické práce a kde se vyzdvihuje humanismus, je zabíjení a konzumace zvířat, která považujeme za společníky barbarské. Jelikož lidé začali chovat psy jako pomocníky, ke střežení domova, k ochraně svých životů, byli psi s lidmi v blízkém vztahu. Zabíjet a jíst jejich maso proto lze považovat za zradu jejich důvěry v člověka. Bez ohledu na výmluvy ve snaze se ospravedlnit, nebudeme se moci viny zbavit.

Pokud i přesto, co jsem řekl, trváte na tradici, chtěl bych vám položit následující otázku. Jedním z důležitých zdrojů východní kultury je kultura čínská. V její kulinářské tradici figurovalo pojídání lidského masa. Mělo to počátek v době, kdy lidé umírali hladem z důvodu špatné úrody, a pak byli svými soukmenovci snědeni. Později lidé páchali vraždy, aby uspokojili svůj apetit. Nebo šlechta si nechávala připravit maso odsouzenců na smrt. Kanibalismus se stal v čínské kultuře endemickým. V pozdní dynastii Sung (9-13.stol) byla dokonce vydána kuchařská kniha o lidském mase nazvaná “Cheol-Gyeong-Lok” (zdroj: Gyo-Mun-Sa Publication China’s Culture of Cannibalism)  [V oblibě u dvora bylo zvláště ragú a bílé libové maso zpod kůže, vařené nejprve v páře a potom grilované. Používalo se zejména maso zabitých nepřátelských vojáků. Čínští gurmáni si zvláště pochutnávali na malých dětech a k jejich pečenému masu obvykle přikusovali černý chléb. Prosperovaly restaurace, specializující se na člověčinu].

 I takzvaný velký mudrc Konfucius měl rád pojídání lidského masa až do té doby, než byl jeho oblíbený žák zavražděn a servírován Konfuciovi jako pokrm zvaný "Hae". Kanibalismus je vskutku nespornou čínskou tradicí. Jaké bychom se tvářili, kdyby Číňané tvrdili, že kanibalismus musí být dodnes uchován jako jejich tradice a výraz kulturního pluralismu?

Pluralismus může být nutný pro prevenci konfliktů mezi stranami s odlišnými názory. Pluralismus může mít ale i temnou stránku...Pokud je pluralismus interpretován nesprávně, může být zástěrkou k omluvě špatností. V minulost například bývalý prezident Park Chung-Hee ve snaze bránit svoje dlouhodobé uzmutí moci prosazoval tak zvaný "korejský styl demokracie", prý vhodný pro korejskou situaci. Je nicméně známým faktem, že plánoval  uchopení moci...

V korejské mytologii mají lidé mají přátelský vztah k zvířatům a celé přírodě a v buddhismu je to ještě víc patrné. Buddhismus učí "soucit  ke zvířatům", ukazuje se to například v  obřadu vypouštění uvězněných zvířat na svobodu. Zatímco Západ má křesťanskou tradici, kde Bůh stvořil všechno ve vesmíru pro člověka, což umožňuje devastaci prostředí i usmrcování zvířat k jídlu. Přesto se v této debatě o psím mase se stále opakovaně tvrdí, "soucit  ke zvířatům" je západní ideologie. Týdeník HanKyoreh21 by měl mít na paměti, že západní myšlenka "soucitu ke zvířatům" se inspirovala učením Východu.

Nevědecká korejská tradiční medicína nabádá k nelítostnému používání zvířat...Nicméně,  pokud jsou v těchto zvířatech medicínské ingredience a byly by vědecky rozpoznány, tak je dnes můžeme uměle syntetizovat a tuto medicínu užívat. A přesto korejská tradiční medicína pokračuje v praktikování starých metod nevybíravého zabíjení zvířat. Kdyby tyto praktiky zahrnovaly i používání lidských orgánů, bylo by to považováno za barbarství. Bon-Cho-Gang-Mok (lékařská kniha napsaná  Si-Jin Leeem za dynastie Ming v 16. století) je kniha zabývající se tradiční medicínou složená z 52 kapitol. Obsahuje také kapitolu o lidské anatomii, kde se říká, že všechny lidské orgány mohou být zpracovány a využity k léčení nemocí. Nyní je načase, aby se korejská tradiční medicína probudila, nebyla příčinou zabíjení zvířat, vykročila k pokroku a změnila se jako lékařská věda.

I přesto, že buddhisté tvoří polovinu naší populace, nepřevzal buddhismus ve společnosti vedoucí pozici. Stojí mimo hlavní proud a je opomíjen jako druhořadé náboženství. Ačkoli buddhisté jsou fanaticky zanícení v boji o svá náboženská práva, realitou je, že když dojde na důležité sociální otázky, je jejich vliv malý. Neozvou  se proti argumentaci, že "soucit k zvířatům" má Západní původ. Musíme se vymanit z tohoto degenerovaného buddhismu, jak jen to bude možné a přinést skutečnou obrodu.

Obliba konzumace psího masa vychází z toho, že doba páření u psů je více než o hodinu delší než u krav nebo koní. Hadi mají ještě delší dobu páření než psi. A to je důvodem, proč Korejci  psy a hady konzumují, jako podporu sexuality. Když vidíme lidi, hledající v zimě ve štěrbinách na hibernující žáby,   dělají to ve víře, že jim zvýší potenci.  Tato přehnaná posedlost potencí má zřejmě souvislost s faktem, že Korejci jsou třetí na světě v sexuálně násilných činech. Navíc by se mohlo zanalyzovat, zda nadměrná sexuální obsese je příčinou častého vývozu sirotků a lehkomyslného přístupu k potratům.

Jak jsme probrali, konzumace psího masa je ďábelský zvyk, který nepatří do moderní společnosti, a který také škodí duševnímu zdraví našich občanů. Podle mého názoru, fakt, že naše společnost už od pradávných dob plýtvala zdroji na zcela rozvratné interní konflikty v politice, ekonomice a náboženství, je přirozeným důsledkem hnusných praktik zrady a ztráty důvěry v lidskost, což je pak aplikováno na lidskou interakci, vědomě a podvědomě.

Chov psů na maso navíc způsobuje silné znečištění životního prostředí. Nepříjemný štěkot  řeší farmáři tak,  že psům násilně propíchnou ušní bubínky (nebo odříznou hlasivky) Není nic, před čím by se zastavili.Navíc, aby masu dodali aroma, psy někdy pověsí za krk a bezcitně je utlučou kyjem, roztrhají jejich vnitřní orgány, brutálně a nemilosrdně je zabijí. Musíme to vskutku považovat za zločinné chování.

Kdyby se mě někdo ptal, proč nevyzývám k vegetariánství namísto pouhého oponování vůči konzumaci psího masa, je to proto, že zaujímám umírněný buddhistický postoj.  Nemůžeme považovat psy a lidi za sobě rovné, ale nicméně tím,  jak se budeme chovat ke psům, kteří jsou nám v životě nejblíže, položíme základ pro proměnu našeho vědomí s ohledem na lásku ke všem zvířatům. Chtít po lidech, aby zanechali konzumace všeho masa může být jednoduše považováno za přesvědčení/dogma určitého náboženství, které může být jen těžko všeobecně realizovatelné.

Když zabráníme zabíjení psů, implicitně si vyvineme hlubší cit také k dalším zvířatům. Někteří lidé mohou považovat lásku ke zvířatům za pokryteckou, protože nahrazuje lásku k lidem. Ovšem, zde není ani nutnost diskuze, protože ten, kdo miluje zvířata, by měl  milovat lidi. Láska ke zvířatům umožní, jak rozvinout bezpodmínečnou lásku k bližním.

Z pohledu buddhismu se psi, z důvodu jejich blízkosti k lidem, často reinkarnují jako lidé v nekonečném cyklu života, smrti a znovuzrození. Když se podíváte do Mook-Ryun-Gyeong (buddhistický skript, Sutra), je tu psáno, že matka Mook-Ryuna (žáka Buddhy) v životě zhřešila, prožila utrpení v pekle a znovuzrodila se jako pes.

Ačkoli je to mytický příběh, kterému je těžké uvěřit, existuje známý příběh z japonského koloniálního období, který vypráví o muži, který se špatně choval ke štěněti. Měl opakovaně sen, kde se objevovala jeho zemřelá matka a kárala ho "jak mě můžeš tak moc týrat?" Nakonec muž uvěřil, že ten pes je jeho reinkarnovaná matka a choval se k němu laskavě.

Abychom udrželi integritu lidského života, čistotu emocí k udržení míru v naší společnosti musí zabíjení psů a konzumace jejich masa vymizet.  Vláda musí striktně vymýtit nemilosrdné zabíjení psů tím, že bude aktivně intervenovat v tomto problému a důkladně prosazovat stávající zákony, které tyto praktiky zakazují...Pokud tato debata o psím mase dláždí cestu k ukončení barbarství v celé naší společnosti, pak nespočet  mrtvých psů nezemřelo nadarmo.

           
 

 

 

           
  Ještě pás slov k čínskému kanibalismu            
 

Existují četné důkazy o tom, že od nejdávnějších období prehistorie člověk jedl maso svých bližních. Kanibalismus se lidem v 21.století  jeví jako něco zcela nechutného a nehumánního, co odporuje obecným představám o lidskosti a lidské přirozenosti. Lidé by rádi na některé ohavné stránky své historie zapomněli a  a  nezabývali  se jimi. Nedávná představa byla, že kanibalismus byl jev spíš zcela okrajový a výjimečný. Antropologové, prehistorikové i další badatelé nyní potvrzují, že v pravěku byli všichni více nebo méně lidojedy. Kanibalismus provázel člověka téměř po celý jeho pravěk, tj. po více než 2 miliony let. Tento fakt badatelé podceňovali a nedoceňovali.

Existovaly různé formy kanibalismu, z hladu,  také jako akt pomsty, podřízení, ale i úcty, dále náboženský, magický, například proto, aby vítězové získali sílu a vlastnosti svých nepřátel, existoval i labužnický kanibalismu. Labužnický kanibalismus existoval jak u primitivních společností, tak i v jinak rozvinuté Číně, což je dost raritní. Skutečnost, že ještě na začátku devatenáctého století v Číně běžně fungovaly restaurace, v nichž se podávalo lidské maso, je pro mnohé téměř neuvěřitelné. Ještě v roce 1901 patřily k vybraným pochoutkám gurmánů na Formose (Tchaj-wanu) játra, ledviny, srdce a chodidla.Tyto speciality se podávaly porcované na malé kousky v polévce, připravené z dlouhých morkových kostí obětí.

Kanibalismus existoval v Číně i za kulturní revoluce v šedesátých letech 20. století. Během ní bylo množství vzdělaných lidí podrobeno nevýslovně krutému mučení a nakonec popraveno.

Spisovateli a disidentovi jménem Zheng Yi se úspěšně  podařilo vyvést úřední doklady o výskytu kanibalismu v oblasti Guangxi koncem 60.tých let. Detailně vedené záznamy dokumentovaly, jak důsledně byl prosazován tamější třídní boj: nepřítel byl nejen zabit, ale i sněden. Žactvo na školním dvorku utlouklo ředitele, uvařilo v kotli a pojídalo v rámci oslav triumfálního vítězství nad kontrarevolucí. Ve státních stravovnách z řeznických háků visely kusy lidského masa. Počet hodovníků se odhaduje do tisíců. Aniž by existovaly důkazy, že Maocetung a politbyro v hlavním městě schvalovali lidožroutství,  vedoucí soudruzi v provincii skutečně vybízeli masy zabíjet třídní nepřátele a pojídat při veřejných obřadech. Hody organizovaly místní stranické orgány a občan se podílel ne nutně z hladu či autentického fanatismu, ale ze strachu, že neúčastí by na sebe upozornil a potřísnil svůj kádrový posudek, když nic horšího. Proč se to tak dlouho drželo pod pokličkou? Nebýt důkazů, které přinesl disident Zheng Yi, nevědělo by se o tom dodnes. Pekingu  je nepochybně žinantní s něčím takovým se vytahovat, a řada soudruhů, kteří ke kanibalismu pobízeli a případně se i podíleli, dosud sedí ve funkcích.

Mao Ce-tungův utopistický „Velký skok vpřed“ (1958-1962) rovněž způsobil patrně nejkatastrofálnější hladomor v dějinách lidstva. Jeho výsledkem bylo odhadem 30 milionů mrtvých, kanibalismus, trh s lidským masem.

Z devadesátých let pak pocházejí zprávy o ženách, které často i v pokročilém stádiu těhotenství podstoupily interrupci, k níž je dotlačila až příliš přísná, ale zřejmě nezbytná, politika jednoho dítěte;  zákon na kontrolu porodnosti připouští na jednu rodinu pouze jedno dítě. Lékaři ženám zcela překvapivě radili, aby použily mrtvý plod jako potravu pro svou rodinu.

           
               
 


Krutá Korea

           
 

           
 

Pramen, odkazy

 

 

Venerable Beopjeong Buddhist Priest’s Argument Against Dog Meat Consumption

 

www.flickr.com/photos/koreandogs/with/8208407534/

 

zaujimavosti.net/extremne-veci/cina-deti-ako-jedlo-embrya-kanibalizmus/

 

The Mouth that Begs: Hunger, Cannibalism, and the Politics of Eating in Modern China

  Pojetí kanibalismu v literatuře, diplomová práce
  en.wikipedia.org/wiki/Talk:Chinese_cannibalism
 

Zhu Yu 朱昱

  Cannibalism and the Chinese Body Politic: Hermeneutics and Violence in Cross-Cultural Perception
 

Vietnamcům i  Čechům: proč nejíst psy? (1)

 

Vietnamcům i  Čechům: proč nejíst psy? (2) + ještě něco k jedné stránce čínské kultury