Domácí mazlíčkové

 Představa Indů o tom, jaká zvířata se hodí k držení doma, se od té naší poněkud liší. Zatímco chov kuřat, kachen, holubů a prasat je spojován s nejnižšími kastami, je chov pávů, papoušků, jelenů, koní a slonů asociován s aristokracií. Vlastnit některé z těchto zvířat se považuje za cosi vznešeného, a je lhostejné, bydlí-li majitel papouška třeba ve slumu. Papoušci jsou navíc oblíbenými věštebnými ptáky. Věštění probíhá tak, že papoušek, zpravidla alexandr, je vypuštěn z klece, kde zobákem vybírá buďto z karet, nebo z jiných předmětů vyložených před klecí. Ptakopravec k jeho výběru poskytuje výklad, přičemž věštebné umění tohoto typu provozují opět příslušníci nejnižších kast.  
 
Vztah ke kočkám a psům je v Indii značně rezervovaný, chovat je doma nepřipadá v úvahu, kromě „pozápadněných“ rodin ovšem. Hinduismus má vždy navíc po ruce nějaký mytologický příběh či poučku z Manuova zákoníku, kterým zaštiťuje nějaké poměrně logické hygienické pravidlo či pouhou štítivost. V jižní Indii kupříkladu odpor ke kočkám zdůvodňuje příběh o tom, že když se někdo mazlí s kočkou nebo si ji jen hladí, a kočce přitom vypadne byť jen jediný chlup, dá se tento hřích odčinit pouze tak, že dotyčný obdaruje nějakého chudého bráhmana stejně velkou kočkou ze zlata. Bráhman za to provede speciální obřady k rituálnímu očištění dotyčného. Přestože neexistuje žádný záznam o tom, že by podobnou „očistu“ někdo podstoupil, je to přinejmenším pádný argument, proč se kočce zdaleka vyhnout. Ve venkovských oblastech celé Indie se navíc traduje pověra o tom, že kočky přenášejí záškrt.
 
  Vztah ke psům mají Indové, kromě psy hojně chovajícího kmenového obyvatelstva a na opačném konci škály stojících muslimů, ambivalentní. Pouliční psi mají svá teritoria, většinou jich několik obývá jednu ulici, což se děje s tichým svolením jejích lidských obyvatel, kteří psům nosí kuchyňské odpadky a často je mají i pojmenované. Tito psi nepatří jedné konkrétní rodině, jsou živým inventářem té které ulice a jejich občasné krmení připomíná nejspíš tak naše sypání ptákům do krmítek v zimě. Doma by však žádný pravověrný hinduista psa nesnesl a i představa mazlení se s ním se mu oškliví. Když se některému ze psů obývajících tu kterou ulici narodí nežádoucí vrh štěňat, neexistuje, aby je někdo šel třeba utopit. Odnesou se za město, kde je sice jejich šance na přežití mizivá, ale jakás takás stále je (trochu to připomíná pohádku o Plaváčkovi). 
 
K domácích mazlíčků v našem slova smyslu chovají hinduisté snad jen rybičky, zpěvné ptáky a papoušky. K indické domácnosti neodmyslitelně patří volně žijící synantropní gekoni (ti jsou ostatně typičtí pro celou jihovýchodní Asii - vzpomeňme si na Konstantina Biebla a jeho ještěrku "toké"). Nikdo je nepřikrmuje, jsou živi jednak z hmyzu, který si naloví, jednak z drobečků a zbytků lidských potravin, které si obratně najdou. Váže se k nim nesčetné množství pořekadel, pověr a znamení, podle kontextu dobrých i špatných. Vzhledem k tomu, že čas od času ze stropu a stěn, po kterých běhají, spadnou, existuje v jižní Indii propracovaný kánon toho, co znamená, když gekon spadne na tu kterou část lidského těla či ten který předmět. V severní Indii se spokojují s ponaučením, že spadne-li na člověka gekon, je třeba se jít vykoupat. Na celém subkontinentu nicméně platí, že zabít domácího gekona je obzvláště neblahý počin, přinášející smůlu již v této inkarnaci.
 
 Svéráznou kapitolou je chov zvířat určených k předvádění na ulicích a zvířat cvičených k práci a lovu. K pouličním představením se chovají nejčastěji různé druhy opic, kozy, promyky mungo a kobry. Představení s opicemi v mnohém připomíná doby páně Brehmovy, oblečené opice obvykle vystupují spolu s kozou, která jim slouží za "důstojnického koně". Ať už opice "předstírají", že jsou rádžové vracející se ke dvoru, generálové táhnoucí do války nebo hrdinní šermíři, provádějí to vše s apatickou lhostejností, která jde dílem na vrub toho, že jsou špatně živené a permanentně hladové, dílem je způsobena tím, že jsou i během představení připoutány řetězem a jejich majitel je částečně ovládá jako loutky.  
 
Fingované zápasy promyky a kobry jsou tristním představením; kobry mívají vytrhané jedové zuby a bývají ve špatné až předsmrtné kondici. Promyka má obvykle pomyšlení pouze na to jak utéct. I ona se zpravidla nachází v ubohém stavu, což je dvakrát smutné, uvědomíme-li si, že tito živočichové mají silné pro-domestikační sklony a člověku se často do domácnosti přímo vnutí. I zuřivá averze vůči hadům je jim ze normálních okolností vlastní. Celý "zápas" je však pouze mistrovským dílem krotitele (tímto povoláním se zaobírají lidé na samém kastovním dně). Had se malátně vztyčuje ve své ošatce, hojně popichován trapičovou hůlkou, promyka je pošťuchována směrem k hadovi, kterého zpravidla ignoruje a na konci napjatého provazu pošilhává po nejbližším přilehlém křoví; na obou zvířatech bývá až příliš patrné, jak ráda by byla někde jinde, daleko od svého trýznitele.
 
Nejznámějším indickým zvířetem cvičeným k lovu byl bezesporu gepard, přestože sláva tohoto sportu patří minulosti. Gepardů ve volné přírodě rapidně ubývalo od počátku dvacátého století; po sportovní stránce věci bylo smrtelnou ranou této „zábavě“ indické získání nezávislosti v roce 1947 a většinové vyvlastnění mahárádžovských majetků, neboť gepardy k lovu chovali převážně právě mahárádžové. V přírodě byl gepard v Indii navíc roku 1954 definitivně vyhuben, a protože lovecký gepard musí být chycen už jako dospělý jedinec schopný samostatného lovu a člověk jej této dovednosti není schopen v zajetí naučit, zanikla tato odnož lovu i z tohoto důvodu. O něco méně známou skutečností je výcvik vyder, kormoránů a pelikánů k lovu ryb. Nepatří to mezi masově rozšířené aktivity a rozhodně neplatí, že by např. každý bengálský rybář vlastnil ochočenou cvičenou vydru nebo kormorána. Podobné práci se zvířaty se v Indii věnují pouze nejnižší kasty, lidé mimo kastovní systém a kmenové obyvatelstvo. Lidé podobných kast a profesí se v Indii mají obecně tendenci shlukovat na jednom místě, tedy např. lidé podobného řemesla obývají celou čtvrť či ulici. Nejinak je tomu  v případě chovatelů a cvičitelů zvířat. Žijí většinou v samostatné vesnici, nebo alespoň na nějakém odlehlejším místě, protože jak jsme viděli výše, hinduisté vyššího kastovního zařazení se kontaktu se živými zvířaty snaží pokud možno vystříhat a o podobné sousedy je tedy pramalý zájem.
 
Indie má nejdelší tradici na světě v chovu pracovních slonů a již ve starověku bylo na to téma sepsáno několik příruček. Podrobně popisují, jak slona chytit, ochočit, vycvičit a zacházet s ním a detailně se, s typickou indickou snahou po rozčlenění, rozkastování a zaškatulkování rozepisují o rozmanitých sloních typech a k čemu se ten který slon hodí a k čemu naopak nikoli. Lov na slona, resp. jejich chytání do pastí a následné krocení je neobyčejně krutý proces; jde v podstatě o kombinaci vyhladovění zvířete zkombinované s fyzickým mučením a neustálým drážděním, aby slon nemohl usnout, což je kombinace, která by zdolala - a také pravidelně zdolá - i slona, takže z divokého těžkotonážníka je záhy s trochou nadsázky krotký beránek. Zde je třeba říci, že se jedná o obdobnou techniku jako při krocení gepardů a jakýchkoli jiných zvířat chycených v dospělosti a neděje se tomu tak pouze v Indii, ale i v ostatních částech světa, kde lidé loví a následně krotí a k lovu pro člověka cvičí volně žijící živočichy. Michail Prišvin např. popisuje obdobnou kazuistiku s orly v Rusku. K obraně Indů musím konstatovat, že přes počáteční krutý postup se se slony už ochočenými (také proto, aby podávali co nejlepší pracovní výkony) zachází neskonale lépe; smějí pracovat pouze určitý počet hodin denně, jsou pravidelně krmeni a koupáni a mají i jakési prázdniny.

 

    • Zvíře mezi Indií a Británií

    Jednou z věcí, která na Indii odnepaměti udivovala, byla její schopnost ve velkém absorbovat rozmanité cizí vlivy a "přemlít" si je po svém, ať už šlo o zařazení Ježíše Krista do hinduistického pantheonu, přejímání nových výdobytků materiální kultury nebo jiné aspekty života příchozích „cizáků“. Anglické intervence do všech sfér indického života se nevyhnula ani fauně, přičemž britský přístup ke zvířatům se od indických značně lišil a navíc se v průběhu koloniálního panství v Indii ještě dále vyvíjel. Přelomové bylo v tomto smyslu především devatenácté století a první polovina století dvacátého – stavění velkých naturhistorických muzeí, jež v Evropě a Anglii zažívalo svůj boom, se nevyhnulo ani koloniím; pro muzejnické a trofejní účely se masově lovily všechny druhy zvěře. V případě, že nějakého zvířete rapidně ubylo a začalo hrozit, že bude vyhubeno, byla taktika následující: Mnohá muzea i soukromníci chtěli alespoň ještě několik exemplářů vzácného živočicha, a tak místo, aby se jeho lov zmírnil či zastavil, ještě se v posledních fázích zintenzívnil. Je třeba si uvědomit, že „tradice“ kompletního vyhubení nějakého běžného druhu je evropskou záležitostí, kterou za sebou Evropané zanechávali všude, kam se vrtli, ať už to byl případ amerických bizonů, či celé řady jiných živočichů na různých místech planety. Lovení pro muzejní sbírky představovalo při tomto systematickém vybíjení pouze kapku v moři; v případě indické fauny byla nejzkázonosnější opatření z roku 1874, přijatá Brity údajně především pro bezpečí indického obyvatelstva. Šlo o odměny vypsané za každou zabitou „nebezpečnou šelmu“ (tygři, lvi, gepardi, leopardi, vlci, medvědi pyskatí, atd.) a jedovatého hada, ušetřeni nezůstali ani „škůdci úrody“ (antilopy nílgau, divoká prasata).  
     
    Připočteme-li ještě sportovní lov, není divu, že stavy zvěře v Indii povážlivě klesaly. Jak se k těmto postupům stavělo indické obyvatelstvo? Jak už to tak při jeho početnosti a rozmanitosti bývá, různě. Příslušníci kmenů a nízkých kast často vítali možnost relativně snadného výdělku a přičinlivě nosili určeným britským úředníkům rozmanité zabité živočichy; nutno dodat, že brzy přišli na to, že zoologické znalosti oněch úředníků jsou chabé, čehož hojně zneužívali a nosili kožky živočichů dávno zabitých či vydávali šakaly za vlky, za které byla cena za kus vyšší. V některých oblastech navíc vesničanům náboženské a kulturní předsudky zabíjet živočichy nedovolily. Kupříkladu pastevci v okolí Madrásu věřili, že když si vlk nebo divoký pes vezme některou z jejich ovcí, bude zbytek stáda chráněný a v bezpečí, a proto vlky odmítali zabíjet. V Bengálsku se zase obyvatelé děsili představy, že by měli zabíjet tygry – ve venkovských oblastech Bengálska se lidé dodnes bojí tohoto živočicha i označit jeho pravým jménem a je nazýván kryptonymy. Považují jej za pána džungle a věří, že by se za každý pokus o napadení krutě pomstil.  
     
     Jiná situace panovala mezi nejvyššími vrstvami indické společnosti. Spolu s tím, jak se stavy lovné zvěře, především velkých šelem, snižovaly, přijali posléze Britové nová opatření, která povolovala lovit pouze lidem s jakousi obdobou lovecké licence. Ta byla kromě Britů přidělována ještě probritsky naladěným rádžům; naopak zakazovala lov kmenovému obyvatelstvu, které většinou žilo v horách a na lovu bylo existenčně závislé. Kmenové obyvatelstvo se tak leckde dostávalo až na samou hranici hladovění, přičemž Britové ještě zdůrazňovali, jak oni na rozdíl od příslušníků kmenů loví sofistikovaně (tedy puškou a s tím, že zvíře je v optimálním případě na místě mrtvé) a nepoužívají pomůcky jako oka nebo pasti, ve kterých zvířata hynou dlouhou a bolestivou smrtí. Skutečnost, že kmeny loví narozdíl od Britů tyto živočichy pro svou obživu a ne z pouhého rozmaru a ze sportu, je nevzrušovala, naopak: svou motivaci viděli jako ušlechtilou, na rozdíl od té „přízemní“ indické. Teprve ve dvacátých letech 20. století se situace obrátila a začaly se ozývat hlasy pro nutnost zachování a ochrany rychle mizející fauny. Mnoho sportovních lovců z britských řad, ale také několik indických rádžů, se stalo z náruživých lovců průkopníky nejen v ochraně, ale také např. ve fotografování indické divoké fauny. Pro živočichy jako byl gepard však nastal tento bod obratu už příliš pozdě.

     

     
    Zajímavé je vidět, co z britského vztahu k živočichům přetrvalo v Indii dodnes. O tom, jak zvláštní je to amalgám, se evropský pozorovatel asi nejrychleji přesvědčí návštěvou některého z velkých, Brity založených muzeí. Klima není uchovávání přírodnin (vycpaniny zvířat, sušené rostliny) nakloněno právě nejlépe, ale nikdo se s ním ani nesnaží příliš bojovat, ani na původních sbírkách něco měnit nebo nedej bože tyto expozice zrušit. Že vystavovaní živočichové, především savci a ptáci, jsou po stu a více letech strávených v expozici v dezolátním stavu, si každý snadno představí; rostliny na tom ostatně nejsou o mnoho lépe – ve většině případů vypadají podobně, jako dejme tomu zavařenina z druhé světové války. Zůstaly i exponáty, které člověku atmosféru oné doby přiblíží nejvýmluvněji – muzea sloužila mimo jiné k tomu, ukazovat kuriózní a nevídané jevy, podobně jako třeba pojízdná freak show.  A tak kupříkladu v kalkatském naturhistorickém muzeu ještě můžeme spatřit osminohé kůzle ve  formaldehydu a rozmanitě malformované lidské féty, kteréžto podívané se v Evropě přesunuly na oddělení patologie či alespoň specializovaná muzea s nulovou publicitou a` la Hlavův patologický ústav. Myšlenka muzeí se Indům zalíbila natolik, že obdobné instituce začali zakládat sami i v menších městech. Ať už je vystavováno cokoliv, jde o neobyčejně nesourodé expozice; v případě zvířat se například pod vágním názvem „Ptačí ráj“ skrývá opelichaný vycpaný tygr napůl sežraný moly, několik vycpaných ptáků, sbírka plastového ovoce a několik živých slepic a kachen.
     
    Cílem těchto řádků v žádném případě nebylo poukázat na to, že se Indové k živočichům chovají podivně či krutě.  Stejně nepochopitelná či krutá se ostatně mohla jevit i opatření Britů. Vypovídá to pouze o tom, z čeho vznikají nepochopení při střetu dvou kultur s naprosto odlišným duchovním zázemím.  
     

     

     

     

     Odkazy

    		  

    Pramen:

    www.harekrsna.cz

    www.govinda.cz

    www.krisnuvdvur.cz

    www.iencyklopedie.cz/hinduismus

    /www.mystika.cz/nabozentsvi/hinduismus/hindu.htm

    cs.wikipedia.org/wiki/Hinduismus

     
     

     

    		                        
     
    D
    Cílem těchto řádků v žádném případě nebylo poukázat na to, že se Indové k živočichům chovají podivně či krutě. (to jistě ano, moje pozn.) Stejně nepochopitelná či krutá se ostatně mohla jevit i opatření Britů. Vypovídá to pouze o tom, z čeho vznikají nepochopení při střetu dvou kultur s naprosto odlišným duchovním zázemím.  

     

     

     

     Odkazy

    		  

    Pramen:

    www.harekrsna.cz

    www.govinda.cz

    www.krisnuvdvur.cz

    www.iencyklopedie.cz/hinduismus

    /www.mystika.cz/nabozentsvi/hinduismus/hindu.htm

    cs.wikipedia.org/wiki/Hinduismus