Památka zesnulých neboli dušičky, tak, jak se slaví dnes, jsou údajně známy od roku 998, kdy je zavedl francouzský opat Odillo.  Svátek dušiček je však mnohem starší. Dušičky pochází z keltské tradice, ze svátku Samhain, který se slavil v den keltského nového roku, v den, kdy podle keltské víry prolíná náš svět se světem mrtvých. Keltové zapalovali ohně, aby se duše pozůstalých mohla ohřát a strávit s nimi noc. Svíčky, které dnes zapalujeme, jsou pozměněnou formou právě této tradice. 

Samhain se svátku říkalo až do 16. století, pak vznikl zkrácením výrazu All-hallow-evening - Dne všech svatých - Halloween. Zatímco v našich krajích vzpomínáme na zesnulé zapálením svíčky na hrobech, v anglosaských dávají svíčku do vydlabané dýně.

Svátek Všech svatých 1.listopadu je  vzpomínka na zemřelé, kteří již dosáhli věčné blaženosti (nebe). Dušičky 2.listopadu jsou proti tomu vzpomínkou na ty, kteří této blaženosti zatím nedošli (duše v očistci).  V římskokatolickém kalendáři najdeme u 2. listopadu název Vzpomínka na všechny věrné zesnulé. Protestanti, kteří nevěří  v očistec,  tento den označují jako Památka zesnulých.

Život je plný zármutku. Smrt a ztráta jsou nerozluční společníci tělesné existence. Mají zvířata myšlenky a pocity spojené s koncem života? Vědomí vlastní smrtelnosti je věcí, která nás, kromě jiných, činí lidskými, ale možná je to zároveň aspekt života, který s mnoha ostatními živočichy sdílíme. Nikdo z nás doopravdy neví, co se s lidmi a jinými živými bytostmi děje, když zemřou. Jen jedna věc je jasná, všichni jsme smrtelní,  smrti nikdo neunikne.

Dlouho se  předpokládalo, že pouze lidské bytosti  mají o smrti nějaké povědomí. Mezi filosofy se pokládá za samozřejmost, že lidé jsou jedinými živočichy, pro které je smrt intelektuálním a emocionálním „problémem". V knize The Denial of Death (Popření smrti), jež získala Pulitzerovu cenu, vytyčuje filosof Ernst Becker hranici mezi všemi ostatními tvory, kteří „žijí v nepatrném světě, ve zlomku reality, kde pouze následují svůj nos a všechno ostatní jde mimo ně", a Homo sapiens, „živočichem, který nemá žádnou ochranu před plným vnímáním okolního světa, živočichem zcela otevřeným zkušenosti".

Síla paměti a předvídavosti dává podle Beckera a jiných filosofů lidským bytostem postavení ve vesmíru, jež je zároveň vznešené i tragické. Náš skvělý intelekt nám umožňuje pohlížet za přítomný okamžik a uvažovat v perspektivě nekonečných časových úseků do minulosti i budoucnosti.

Anglický katolický prozaik Graham Greene napsal: „Zvířata neznají co je zoufalství." Odpovědět mu lze odkazem na na jednu příhodu. Na sklonku jednoho obzvlášť krvavého dne projížděl mladý Bonaparte - tehdy vrchní velitel italské armády - bitevním polem, ze kterého nestačili odnést raněné, umírající a padlé. Na jednom z nehybných těl ležel pes. Zřejmě se snažil svého pána zahřát a přivést k životu. Naříkal, kňučel a vyl. Na jeho žalostný nářek si Napoleon vzpomíná ještě po dvaceti letech jako vyhnanec na Sv. Heleně:

"Bylo to za krásného měsíčního svitu a v hluboké noční samotě. Zpod šatu jednoho padlého se vynořil pes, vrhl se k nám a s bolestným kňučením hned zase utíkal zpátky. Střídavě olizoval tvář svého mrtvého pána a zase znovu běhal k nám, jako by žádal pomoc i pomstu zároveň. Snad to způsobila ona chvíle, to místo, hodina, sama ta věc nebo co já vím, jisto však je, že na mě nikdy na bitevních polích neudělalo nic tak hluboký dojem. Bezděky jsem se zastavil a výjev pozoroval. Ten padlý muž má možná v táboře či ve své rotě přátele, pomyslel jsem si, a najednou zde leží všemi opuštěn, zůstal u něho jen pes! Jak poučnou lekci tu nabízela příroda prostřednictvím zvířete... ! Co je člověk! A jak tajemné jsou cesty jeho vznětů! Bez pohnutí jsem vedl bitvy, které měly rozhodnout o osudech celé armády, nelítostným pohledem jsem sledoval tažení, v nichž zahynulo množství našich lidí. A najednou mne rozruší, najednou mne dojme žalostný nářek psa! Klečet v tu chvíli přede mnou nepřítel, jistě bych byl k němu milosrdnější než jindy. Pochopil jsem tehdy Achilla, který vrátil Hektorovo tělo plačícímu Priamovi."

D. J. Schubert, který se dobře seznámil se slony, když pracoval u mírových sborů v západní Africe, jednou narazil na sloní rodinu shromážděnou kolem padlého mláděte. Po dlouhých hodinách, kdy se pokoušeli mláděti pomoci na nohy, starší sloni nakonec pohřbili mrtvolku pod hlínou, trávou a listím. Členové rodiny poté pokračovali v držení hlídky, pohupujíce svými ohromnými těly a utěšujíce jeden druhého. Proplétali si vzájemně choboty a jejich citlivými konci se vzájemně dotýkali úst jako při polibku. „Právě jsem byl svědkem sloního pohřbu," říká Schubert. Dobrovolník mírových sborů později oné noci nemohl spát. Cítil se zoufale opuštěný a myslí mu probíhaly výkřiky, které si vyměnila matka se svým nemocným umírajícím mládětem. Kdo by mohl pochybovat o tom, že i slonům bylo těžko?

Vědomí smrti je tím, co činí lidský život tak hořkosladce palčivým, a je to právě toto vědomí, říkají lidé jako Becker, jež nás odlišuje od všech ostatních tvorů. Vědomí vlastní smrtelnosti je tím, co nás činí spirituálními bytostmi. Kde nacházíme víru a sílu k životu, když víme, že nás čeká smrt? Co dává smysl a cíl našim dnům, víme-li, že naše dny brzy dojdou svého konce? Naše odpovědi se mohou lišit, ale nikdo takové otázky nemůže ignorovat. Jsou to otázky duchovní a jsou neoddiskutovatelnou součástí lidského bytí. Avšak je Homo sapiens jediným druhem, který má vědomí smrti? Existuje mnoho důkazů pro to, že v tomto ohledu nejsme jediní.

Výběr z literatury

Robert Monroe, psychonaut, průzkumník a objevitel  (1915-1995) v knize Daleké cesty: "... Náš pejsek má podivné jméno, říkáme mu Parník, jde vedle mě, je časné ráno a vykračujeme si podél silnice... je to opravdový kamarád... jeho radostná hravost, když mě vidí... směje se, když chce dát najevo, že je správný chlapík, zrovna tak, jako to dělá jeho spřátelený bůh - člověk, dělá navlas to samé... jeho očividná potřeba být se mnou a moci nadšeně dělat, co dělám já... stačí jediné slovo z mých úst a už radostně běží... jeho náklonnost a oddanost byste nemohli zahrnout jenom pod pojem vděčnost za to, že ho krmíte, a když něco děláme spolu, málokdy to souvisí s jídlem... je mezi námi pouto, které bych s klidem nazval přátelství... podařilo se mu spřátelit se se svým bohem, dokázal to a spoustu věcí dělají společně... to je sakra dobrá práce, když se spřátelíte se svým bohem... teď ho něco odlákalo do lesnatého pásu po straně silnice, nechává se unést věčným pokušením - dohonit zajíce... chvilku bude jen tak pobíhat a pak se znovu objeví, přeběhne přes silnici a zařadí se zpátky přede mě... uvědomuji si, že slyším, jak se blíží nějaké auto, asi osobní, ale možná i náklaďák... teď už vyjíždí z ostré zatáčky, a tak volám Parníka k sobě... chci, aby zůstal stát a byl v bezpečí... náklaďák zdolává zatáčku... projíždí rychle, moc rychle... blíží se ke mně a projíždí těsně kolem, snad deset stop ode mě... objevuje se Parník, jak vybíhá z lesnatého úbočí a řítí se rovnou pod kola náklaďáku, a následuje srdcervoucí zakvílení... kola drtí polovinu jeho těla a mění ho v placatou hmotu... náklaďák setrvačností pokračuje v pohybu, za okamžik ale zastavuje... z kabiny vyskakuje řidič, smutně se omlouvá... dobíhám na místo, kde leží Parník, ještě pořád by ke mně rád přiběhnul, takže přední nožičky se znovu a znovu usilovně pokouší táhnout zbývající rozdrcenou část... sedám si na silnici přímo před něho, polevuje ve svém úsilí... sahám mu na hlavu a drbu ho, oči mi zalévají slzy, které jenom vzdáleně svědčí o strašné bolesti v srdci... v dlani cítím silné bolestné chvění jeho těla... Parník mi líže ruku a vzhlíží ke mně, ptá se, doufá, že se jeho bůh o tu bolest postará... dívám se na jeho tělíčko, poničení se nedá napravit, není žádná naděje... znovu mi líže ruku... a já přijímám odpovědnost, vstávám a jdu k řidiči náklaďáku, který postává opodál, za chůze si svlékám tričko... vyměňujeme si pohled a on ví, že ho z ničeho neviním, že si nemá nic vyčítat, sdílet můj smutek, to ano, ale nevyčítat si... já jsem ten odpovědný, ne on... jdu k náklaďáku, otevírám víko nádrže, cpu tričko dovnitř a čekám, až se nasákne tekutinou... za chvilku tričko vytahuji... když jdu zpátky k Parníkovi, nechávám za sebou mokré stopy... celou dobu mě nespustil z očí, ale na víc mu nezbývá síla... sedám si, pokládám mu hlavičku k sobě do klína, upřeně se dívá nahoru, dívá se na mně, prosí, prosí... jednou rukou mu jemně přikládám na čenich látku, druhou mu pokládám na hlavu... jeho oči na mě hluboce pohlížejí a škubání v krku náhle slábne až úplně pomíjí... tiše to pozoruji a vím, že ta blízkost mezi námi je věčná a že to nějakým způsobem on také ví... bdělá jiskra v jeho očích vyhasíná a mizí... a vidím oči, které už jenom sklovatí... vidím své oči a v nich slzy..."

Ruský filozof Nikolaj A. Berdjajev (1874-1948), v roce 1898 deportovaný carskou vládou pro své revoluční smýšlení a v roce 1922 vyhoštěný vládou sovětskou pro smýšlení křesťanské. V díle Pokus o filozofickou autobiografii vypráví o tom, jak zemřela jeho kočka:

„V prvních dnech osvobození došlo v našem životě k události, která mnou tak pohnula, že by tomu nikdo nevěřil. Byla to smrt naší kočky Moury. Pocítil jsem se sjednocen s veškerým tvorstvem, které čeká na své vykoupení. Než Moura zemřela, dovlekla se ještě do Lýdiiny ložnice (Lýdie na tom byla v té době už také špatně) a vyskočila na postel, aby jí dala poslední sbohem. Bylo to hluboce dojemné. Pláču málokdy; ale tehdy mi tekly hořké slzy. Smrt toho milého božího tvora byla pro mě zkušeností smrti jako takové, smrti milovaných bytostí. Kéž se jí dostane věčného života, prosil jsem za svou kočku, za ni i za sebe. Ještě dlouho poté jsem nebyl s to o ní ani promluvit, pořád jsem ji viděl stočenou u mě na klíně. S Mouřinou smrtí přede mnou vyvstala otázka nesmrtelnosti v konkrétní podobě."