Když nás empatie zradí

Rebecca Fox

 1.část

Stala jsem se vegetariánkou díky empatii. V deseti letech jsem si uvědomila spojení mezi tím, co mám na talíři a zvířaty, z kterých to jídlo pocházelo. Když jsem v obchodě uviděla syrové hovězí karbanátky, uvědomila jsem si, že jsou rudé a nechutné, protože jsou vyrobené z masa. Bylo to moje oblíbené jídlo, a teď jsem jím byla znechucena. Někdy v té době jsem shlédla televizní reklamu, kde se přes obrazovku kolébalo načechrané kuřátko směrem k upečenému tělu dospělého krocana.  Kuřátko píplo, "Mami?" Nejsem si jistá, jestli ta reklama měla být tragická nebo komická (nebo možná oboje?) a pořád nevím, co prodávala, ale byla to jedna z věcí, která přispěla k tomu, že jsem si vytvořila empatické spojení. Oběd je maso, maso je zvíře. Cítila jsem ztrátu osamělého kuřete a bolest zvířete, které se stalo hrozným rudým karbanátkem, a rozhodla jsem se, že od toho okamžiku budu vegetariánkou.

Nejsem zdaleka sama, kdo uvádí empatii jako motivaci závazku být vegetariánem, empatie ale primárně vzbuzuje starost o ostatní lidi. Empatie je schopnost zakusit pocity druhého, ne jen vidět věci z jeho perspektivy, ale pociťovat z jejich perspektivy. Náš moderní koncept empatie je velmi podobný konceptu "sympatie" Davida Huma — "vcítění se", která je nezbytné k tomu, aby lidstvo prosperovalo. Empatii se často připisuje inspirace ke každodennímu nápomocnému jednání i velkým altruistickým činům. Je snadné vidět, jak by schopnost cítit emoce dalších lidí byla u jednotlivců selektována evolucí; ti, kteří jsou zapojeni v recipročním altruismu s větší pravděpodobností počnou a vychovají zdravé potomky.

Zdá se, že prožitek empatie je výsledkem aktivace "zrcadlových neuronů" v mozku. Dr. Christian Keysers studoval lidi, kteří mají vysoké skóre v "testu kvocientu empatie" a zjistil, že jejich mozky mají "obzvláště aktivní systémy zrcadlových neuronů". V review v Nature Neuroscience vědci, které vedl Jamil Zaki a Kevin Ochoner rozdělili empatii na tři stupně:

...První stupeň je "zažívání sdílení" neboli pociťování emocí druhého, jako kdyby byly vaše vlastní- pocit vystrašení, když jsou druzí vystrašení. Štěstí, když jsou šťastní…

...Druhý stupeň je "‘mentalizace", neboli vědomé zvažování těchto stavů a jejich zdrojů a snaha jim porozumět…

...Poslední stupeň je prosociální zájem, neboli být motivován jednat - například chtít oslovit někoho, kdo má bolesti.

Je to jednoduchá a intuitivně přitažlivá definice. Vysvětluje propojení mezi uvědoměním, že ostatní trpí a jednáním za účelem zmírnění utrpení. Víme, že trpí, a víme, že na jejich utrpení "záleží", protože to také cítíme — nebo přinejmenším dočasně získáme záblesk toho pocitu. Nikdo by nemohl přemluvit mé desetileté já, že to načechrané kuřátko nebylo zmatené, vystrašené, truchlící po své matce. Cítila jsem tyto pocity, když jsem reklamu sledovala a důkaz plynoucí ze zkušenosti byl tak přesvědčivý, že mě to přinutilo změnit svůj život. Mnoho veganů a vegetariánů má vyprávění podobné tomuto. Když čtu o lidech popisujících své rostoucí povědomí o otázkách zvířat, často uvádí empatii jako primární motivaci a všimla jsem si, že lidé často pletou nebo slučují termíny "etika", "emoce", "empatie" a "morálka", jako kdyby byly zaměnitelné nebo na sobě závisely.

Vyvolání a odhalení empatie
Není divu, že obhájci zvířat tak silně spoléhají na dvě strategie založené na empatii, aby zvýšili povědomí o utrpení zvířat. Snažíme se vzbuzovat empatii tím, že ukazujeme obrázky nebo vyprávíme příběhy mimo-lidských bytostí. Zaměřujeme se na jejich tváře; tak výmluvné, tak podobné našim. Upozorňujeme na jejich prožívání; že mají rodiny, preferují dobré jídlo a komfort. Ukazujeme lidem obrázky zvířat nebo jim o nich vyprávíme, aby tak mohli skutečně pocítit hrůzu, když uvidí obrázky jatek a další zneužívání zvířat. Záměrem je vyvolat empatii (a možná rozhořčení nebo vinu) a tato empatie má vyvolat změnu. Obhájci, kteří používají tuto strategii, vidí malý záblesk empatie u svých posluchačů a doufají, že ji rozvinou do síly tak mocné, že nebude možní ji ignorovat.

Další strategii související s empatií nazývám "odhalení empatie". Tento přístup nepředpokládá, že posluchači mají malé rezervy empatie, která musí být podpořena, ale že jí mají dost, ale je bohužel "zablokovaná". Namísto toho, abychom se snažili empatii vyvolat, doufáme, že posluchačům odhalíme, že spoustu empatie, kterou disponují, ignorují nebo ji špatně směřují v důsledku kulturních předsudků. Tato strategie často začne nalezením "společného základu" v naší lásce k domácím mazlíčkům nebo ve sdíleném zděšení nad událostmi jako smrt lva Cecila. Mám obrovskou sbírku fotek mých koček, kterou ráda při takové příležitosti ukazuji.  Když se shodneme na tom, jak jsou mé kočky rozkošné a jak trošku méně rozkošní (ale pořád velmi pěkní) jsou jejich domácí mazlíčci, pokusím se o svůj závěrečný trik: doufám, že když poukážu na to, jak podobná jsou naše milovaná zvířata těm, které jíme a zneužíváme, vyvolám poznání-Aha! Takže vám na zvířatech záleží… můžu vám koupit sójové latté?

Mnoho z nás započalo cestu k veganství díky empatii. Dává smysl, že se snažíme používat ten samý nástroj, který fungoval u nás k přesvědčení ne-veganů, aby se vydali stejnou cestou, a nedá se popřít, že to u mnoha lidí funguje. Četba některých op-eds (opozičních názorů) sociálního psychologa Paula Blooma (součást výzkumu pro jeho novu knihu na téma limitů a nástrah empatie) mě navedla k přezkoumání užitečnosti empatie jakožto motivace k morálnímu chování a tudíž jako nástroje pro veganskou advokacii.

Vegetariánem díky empatii, veganem z rozumu
Ačkoli empatii přičítám přechod mého desetiletého já k vegetariánství, nebyla to empatie, která mě mezi dvaceti a třiceti učinila vegankou. Zvířecí produkty jako mléko, vajíčka, kosmetika, prostředky pro domácnost a dokonce kůže (ano, byla jsem ten typ "vegetariánů") neměly dostatečně přímé spojení se zvířaty, aby vyprovokovaly empatii. Zdálo se to příliš abstraktní, příliš vzdálené, příliš teoretické. Uměla jsem si představit šťastné slepice a krávy s radostí dávající vejce a mléko výměnou za pohodlný chlév a svěží pastvu. Protože jsem si uměla představit "humánní" farmaření, tak jsem to také dělala. Měla jsem vágní představu, že konzumace těchto produktů by mohla ubližovat, ale dál jsem to nezkoumala, protože jsem to nechtěla vědět. Obávala jsem se, co by mě ty vědomosti donutily udělat: vzdát se mých oblíbených jídel. 

V tomto věku jsem se posouvala ke skepticismu a ateismu. Kognitivní disonanci, kterou jsem pociťovala ohledně konzumace zvířecích produktů, zvýšilo narůstající povědomí o kognitivních zkresleních a můj rostoucí závazek k racionálnímu bádání. Když se mé skeptické bádání proměnilo ve výmluvy, proč jíst zvířecí produkty, byla jsem šokovaná, když jsem uviděla své vlastní pokrytectví… a jak jsem ho jednou uviděla, nemohla jsem to vrátit zpět. Abych mohla být rozumnou konzistentní osobou, kterou jsem chtěla být, musela jsem změnit své chování.

Moje veganství bylo výsledkem závazku k rozumu v kombinaci se zájmem o utrpení druhých. Nemusela jsem cítit hrůzu zvířat zneužívaných pro mléko nebo vejce (pořád jsem ještě neviděla Pozemšťany (Earthlings) — díky bohu). Jenom jsem spojila své nové znalosti se svým znechucením z působení zbytečného utrpení. Zvířata trpěla, aby produkovala věci, které jsem jedla a já jsem nemohla vydržet duševní nepohodlí pramenící z vědomí pokrytectví. Pokud jsem si chtěla uchovat respekt k důkazům a morální starost o utrpení zvířat, musela jsem se stát vegankou. Je to, jako bych přeskočila první stupeň, který popisují Zaki a Oscher a přešla jsem rovnou na úroveň "mentalizace" a "jednání".

Co jsem charakterizovala jako "zájem o utrpení druhých" je to, co Paul Bloom nazývá "soucit" a co ostatní výzkumníci nazývají "kognitivní empatie". Na rozdíl od afektivní nebo emocionální empatie, kognitivní empatie je více podobná Teorii mysli — schopnosti chápat perspektivu někoho jiného bez nutnosti zažívat jejich pocity. Kognitivní empatie je základem mnoho etických teorií.  Ačkoli někteří filozofové jako Iain King navrhují empatii jako "esenci" morality, většina etických filozofů argumentuje pro morální rámec založený na svobodě, rovnosti a na tom, co Bloom a mnoho buddhistů nazývá "soucit". V Thinker’s Guide to Understanding the Foundations of Ethical Reasoning Richard Paul definuje etiku jako "soubor konceptů a principů, které nás vedou při určování, které chování pomáhá nebo škodí cítícím tvorům". Důvod, proč máme starost o cítící tvory, není ten, že zažíváme jejich emoce, ale to, že uznáváme, že na jejich pocitech záleží — jim samotným.

Chyby v empatii
Filozofové mohou shledat logický základ pro svůj morální rámec mnohem solidnější než emocionální impuls, a když debatujeme s akademiky nebo píšeme práce jako veganští obhájci, může se nám tento pohled zdát vhodnější. Jistě ale v našem každodenním životě, u těch z nás, co žijí v nevědomosti či částečné nevědomosti - život, slouží empatie jako užitečná heuristika (řešení problému spíš založené na pocitech, intuici) pro vycházení s ostatními a pro formování našeho jednání. Ne?

Ne, říká Bloom. Empatie je, jako mnoho instinktivních adaptací neohrabaná "záplata" v našich mozcích, která zajišťuje, že přežijeme a předáme naše geny. Dělá chyby a založit náš morální kodex nebo každodenní chování na něčem tak nahodilém a nespolehlivém je odsouzené působit problémy.

Po léta jsem živila více empatie k plyšové kachně, která se mnou byla od narození než k opravdovým ptákům, kteří byli zneužíváni kvůli produkci vajec, které jsem bez rozmýšlení jedla. Když jsem jako teenagerka ztratila batoh s hračkou uvnitř, představovala jsem si zážitky své hračky tak živě, že jsem měla noční můry. Představila jsem si, že ji vytáhnou z batohu a vyhodí do příkopu, možná ji pošlapou kolemjdoucí nebo stráví věčnost sama zavřená někde ve ztrátách a nálezech, kde ji nikdo nevyzvedne. Moje zoufalství ze ztráty bylo jen z části smutkem ze ztráty, byla to především obava o pocity, které jsem si představovala, že moje hračka zažívá. Dokonce teď v dospělosti při opětovném líčení tohoto příběhu cítím tu dětskou úzkost z toho, co se stalo mému věrnému látkovému společníkovi. To je příklad toho, jak zkreslená a iracionální může empatie být. Neřekla bych svému náctiletému já, že je špatné cítit empatii vůči neživé věci - nejsem si jistá, zda pocity mohou být "špatné" - ale pokud bych na základě této empatie formulovala morálního rozhodnutí nebo ji použila k vytvoření etického rámce, který by privilegoval plyšové hračky nad opravdová zvířata… no, to bych v klidu nazvala špatným.

Tento příklad se může zdát směšný, my ale děláme podobně iracionální etické volby založené na empatických reakcích jako jedinci i jako společnosti. Ačkoli naštěstí nikdo s mým náctiletým já nekonzultuje své empatické reakce na předpokládané utrpení plyšové hračky, aby činil politická rozhodnutí, děláme důležitá rozhodnutí na základě empatických rozmarů dospělých. Jedním příkladem je vliv výpovědí obětí v soudních líčeních. Oběť, se kterou sympatizujeme, může povzbudit soud k vydání tvrdšího trestu než oběť, se kterou necítíme žádné empatické spojení. Zdá se nějak "spravedlivé", aby oběť "měla slovo" při soudu s pachateli, ale opravdu věříme, by se mělo vůči násilníkovi přistupovat shovívavě, pokud osoba, kterou znásilnil, je méně emocionálně přesvědčivá?

Empatie byla z části evolučně selektována, protože rozvíjí vnitro-skupinovou loajalitu. Stále má tuto funkci. Lidé spolehlivě empatizují s lidmi (nebo plyšovými hračkami), které znají nebo kteří jsou jim podobní. To se ukazuje ve výrazné empatické preferenci pro naši vlastní rasu. Další kognitivní zkreslení nás nutí empatizovat více s lidmi, kteří jsou mladí, atraktivní a okouzlující. Tato často neprozkoumaná zkreslení vedou k rozvoji diskriminující společnosti a právního systému.

Lidé také dělají empatické chyby, když přispívají charitě. Pokud předpokládáme, že účelem přispění charitě je pomoci zmírnit utrpení druhých, pak bychom předpokládali, že lidé budou přispívat charitám, které nabízejí za příspěvek největší zmírnění utrpení. A přesto lidé nepřispívají nejefektivnějším charitám; přispívají těm, které nejefektivněji apelují na jejich empatii. Celé hnutí "Efektivního altruismu" se vzniklo aby řešilo tento problém a pokusilo se podpořit altruistické dárce, aby "dělali nejvíce dobra, co mohou" tím, že přispějí nejefektivnějším charitám. Peter Singer popisuje efektivní altruisty, kteří se nepochybně inspirovali jeho vlastní oblastí etiky utilitarianismu:

Efektivní altruisté pocítí touhu pomoci identifikovatelnému dítěti jejich vlastního národa, regionu nebo etnické skupiny, ale pak se sami zeptají, zda je to ta nejlepší věc, co mohou udělat… nepodlehnou čemukoli, co jim silněji zahraje na city. Přispějí tam, kde zapříčiní nejvíce dobra, vezmou-li v potaz schopnosti, čas a peníze, které mají.

Pro ty z nás, kdo máme starost o utrpení zvířat, a jsme schopni peněžně přispět, hodnotí zvířecí charity podle jejich efektivity Animal Charity Evaluators a nabádá lidi, aby přispěli těm, kdo konávají nejvíce dobra. Efektivní altruisti často zjistí, že se rozhodují kontraintuitivně. Vy možná také, když zvážíte, že čas věnovaný dobrovolničení v lokálním zvířecím útulku - a pomoc několika zvířatům - by mohl být lépe využit k vydělávání peněz, které darované správné charitě, by mohly zachránit tisíce.

Jako vegani nemusíme prozkoumávat literaturu sociální psychologie, rozjímat nad naším právním systémem nebo analyzovat charitativní sektor, abychom viděli, jak škodlivé může být spoléhat se na empatii. Empatie nás vede k tomu, že straníme zvířatům, která považujeme za součást naší skupiny ("ingroup") — ceníme si běžných druhů domácích zvířat a těch, která jsou mazlivá, roztomilá nebo přítulná. Když mluvíme s nevegany o krávách, kuřatech nebo chobotnicích, odvádíme je dál a dál od zvířat, se kterými přirozeně empatizují. Zdá se jim absurdní, když po nich žádáme, aby "projevili zájem" o tato zvířata, protože chápeme "zájem" jako výsledek empatie a pokud naše taktika vyvolání nebo odhalení empatie selže, často zjistíme, že jsme rozčílení a zoufalí.