Když nás empatie zradí

Rebecca Fox

2.část

(1.část)

Můj přítel sociopat
Rozčílení a zoufalství se často změní v odsouzení. Lidé, kteří po zhlédnutí nahrávky dovádějících zvířat a jejich následné porážky, po připomenutí podobnosti mezi zvířaty, která milují a těmi, co jedí, neprojeví žádnou „starost" nebo zájem dost na to, aby změnili své zvyky, se nám zdají strašní.

Psychologové měří empatii pomocí série šedesáti otázek, aby získali kvocient empatie (Empathy Quotient), neboli EQ. EQ nám v současnosti slouží jako nejlepší přiblížení úrovně empatie subjektu. Lidé s autismem mají obecně v EQ testu podprůměrné skóre. Pokud podlehneme kulturnímu narativu, že lidé s nízkou empatií jsou strašní, pak jsme nuceni považovat lidi na autistickém spektru jako inherentně náchylné ke zlu — stanovisko, který nejsem ochotna zaujmout. Muži mají nižší skóre než ženy a znovu si myslím, že by bylo urážlivé a nepřesné usoudit, že jsou muži přirozeně obludnější než ženy. Pokud posílíme chybnou myšlenku, že můžete mít o někoho starost, jenom když s ním empatizujete, vidím, jak by to mohlo podpořit bezohledné chování u těch, kteří mají nízké EQ. 

Díky zkušenosti plynoucí z toho, že jsem se stala vegetariánkou v mladém věku, z mé přehnané empatické reakce na ztrátu plyšové hračky jako teenagerky a přemrštěného hodnocení empatie jako charakterového rysu jsem vždy usuzovala, že jsem "vysoce empatická" osoba. Udělala jsem si test EQ. Měla jsem na prvním pokusu skóre 40 a 42 na druhém. To je průměr. Byla jsem dychtivá zjistit skóre mých blízkých přátel a nebyla jsem překvapena jejich výsledky. Můj partner byl výrazně nad průměrem (na což mě připravily jeho emocionální reakce na filmy), zatímco další velmi blízký kamarád měl skóre dramaticky pod průměrem a napsal mi "no, asi jsem sociopat".

Můj kamarád sociopat je ve skutečnosti jeden z nejlepších lidí, co znám a jako mnoho skvělých lidí, které znám, je teď veganem. Byla jsem vegankou pár let, než jsem se s ním začala bavit o veganství a na začátku jsem zkoušela obvyklé strategie vyvolávající nebo odhalující empatii. Poslouchal moje popisy a souhlasil, že chov hospodářských zvířat je hrozný průmysl, ale nestaral se o to natolik, aby změnil své chování. Až když jsem přistoupila k naší konverzaci z více racionální stránky, začal téma sám prozkoumávat a nakonec se rozhodl stát veganem. Když teď mluví o svém veganství, často řekne, že "nemiluje" zvířata (asi je to způsob, jak se vyhnout pozvánkám na azyly hospodářských zvířat nebo žádostem na pohlídání psa), ale uznává, že jsou schopna prožívat utrpení. Uznává, že utrpení je univerzálně špatné a že ho chce působit tak málo, jak to jen jde. Je jako současný Jeremy Betham, který je autorem často opakovaného citátu: Otázkou není, mohou myslet? ani Mohou mluvit? ale, Mohou trpět?
Můj kamarád sociopat by mohl pozměnit výše uvedené: Otázkou není, zda se s nimi mohu ztotožnit? ani, empatizuji s nimi? ale mohou trpět?

Možná, že odpověď lidem, kteří říkají, že se o utrpení zvířat nezajímají, je rozebrat, co myslí tím "starat se/ zajímat se". Pokud tím myslí, že nemohou empatizovat se zvířaty, pak je zde možná něco, co můžeme dělat namísto toho, abychom je nutili projevovat pocity, které nemají nebo jim ukazovali, že se ohledně svých pocitů mýlí nebo to s nimi vzdali a dali jim negativní nálepku. Můžeme redefinovat "starání se/ zajímání se" jako něco, co nevyžaduje emoční motivaci. Jak Dave D. z Pythagorean Crank říká: 
"Když dojde na mimolidské bytosti , nemusíme si udělat z naší lásky k nim podmínku toho, abychom je brali na zřetel. Nezáleží na tom, jakou hodnotu mají pro lidi. Nepotřebují naše blahosklonné drobečky soucitu, který je založený na nesprávně interpretovaném jednání, obrázku nebo fyzické roztomilosti. Stačí, že jsme uvízli na této zavodněné skále ve vesmíru a měli bychom se naučit spolu vycházet."

Dave odkazuje na používání roztomilých fotek zvířat, které mají vyvolat empatii a tak nás inspirovat k tomu, abychom zacházeli se zvířaty lépe. "Nesprávně interpretované jednání" je takové, kdy nám připadá, že zvíře tancuje nebo se usmívá nebo zažívá konkrétní emoci — když ve skutečnosti je nemožné jeho prožívání z momentky nebo klipu na YouTube rozluštit. Není to jen problém u zvířat, ale i u lidí. Telepatie není možná. Neumíme to ani u lidí, se kterými empatizujeme s největší pravděpodobností: s atraktivními, okouzlujícími lidmi naši rasy a kultury, kteří jsou nám známí. Myslíme si, že cítíme jejich emoce, ale tak to není; cítíme své vlastní. Ateistický komik Emery Emery je pro zamítnutí "zlatého pravidla", často připisovaného křesťanství: Chovej se k ostatním tak, jak chceš, aby se oni chovali k tobě. Navrhuje, že by tato maxima měla být nahrazena jeho "platinovým pravidlem: "Chovej se k ostatním tak, jak oni chtějí, aby ses k nim choval".

Může se to zdát jako malý rozdíl, ale je důležitý. Jestliže umíme odložit náš instinktivní emocionální smysl, jak se někdo cítí a namísto toho se ho zeptáme, jsme lépe připraveni pomoci. Jak autor Kevin D. Williamson poukazuje v článku nazvaném ‘Against Empathy’ for The National Review: "Hlavní problém chudých a nezaměstnaných není nedostatek lidí schopných je politovat — jejich problémem je nedostatek peněz, nedostatek práce, nedostatek prodejných dovedností, nedostatek ekonomického růstu atd." Hlavní problém zvířat není nedostatek lidí, kteří je politují. Je to skutečnost, že velká většina lidí ráda deleguje jiné, aby za ně vykonala špinavou práci.

Alternativy empatie
Ačkoli do určité míry mají Bloom a další nepřátele empatie pravdu, nemyslím si, že bychom se od empatie měli chtít oprostit. Je to užitečná a pochopitelná reakce, která usměrňuje mezilidské vztahy. Je to zdroj radosti a propojení, a také zřejmě prostředek toho, jak si užíváme umění. Jelikož se jedná o zaujatou emocionální reakci, myslím si, že je nevhodné umožnit jí diktovat morálku.

Co kromě empatie řídí naše morální volby? Bloom cituje Stevena Pinkera, který má pár návrhů: "Za pokles násilí můžeme v jisté míře vděčit rozšíření empatie… ale také také tvrdším, nesentimentálním věcem jako opatrnost, rozum, férovost, sebekontrola, normy tabu a koncepce lidských práv."

Pinker to ukazuje na příkladu jako je násilí vůči lidem. Pramenem pro uplatňování jmenovaných dovedností a norem  je naše uznání, že ostatní jsou lidé jako my. Naše kultura zabraňuje uznání, že naši zvířecí společníci jsou cítíci bytosti, což následně usnadňuje a ospravedlňuje naše chování k mimolidským zvířatům. Když lidé uznají, že zvířata jsou vědomá a cítící, budou možná motivováni použít "opatrnost, rozum, férovost, sebekontrolu", když zvažují jejich zájmy. Mnoha lidem, kteří "se prostě nezajímají" o utrpení zvířat mohou scházet empirické znalosti, spíše než empatie.

Bloom používá termín "soucit" k popsání kognitivní empatie; termín zřejmě inspirovaný jeho zkušeností s buddhismem. V podcastu se Samem Harrisem diskutují o ‘metta bhavana’, buddhistické praxi se kterou jsem obeznámena. "Metta bhavana" znamená "meditace milující laskavost" ("loving-kindness mediatation"). Metta bhavana je meditace o pěti stupních v průběhu kterých se zaměřujete první na sebe, pak na přítele, pak na známé, pak na osobu, která vám není sympatická, pak na celý svět a všechny žijící bytosti. Na každém stupni uznáte, že oni, stejně jako vy, chtějí být šťastní a ušetřeni utrpení a vy doufáte, že dosáhnou těchto cílů. Nesnažíte se (tuto chybu jsem na začátku praxe udělala) zažívat jejich zkušenost - jinými slovy, vciťovat se- jen jednoduše uznáváte a rozšiřujete soucit. Jednoduše řečeno: máte zájem. Praxe není vhodné slovo pro tento druh meditace, protože je to dovednost, která se musí naučit. Nakonec se stane zvykem a, buddhisté doufají, bude formovat vaše jednání, pronikat do každodenního života a časem změní svět k lepšímu. Existují předběžné důkazy, že soucit může být rozvíjen praktikami jako Metta bhavana, a jsou zde zřejmě další strategie pro zvýšení soucitu nebo kognitivní empatie, které nebyly ještě prozkoumány.

Empatie pro lidi s nízkým EQ
Může se zdát těžké si představit, jaké to je necítit s určitým zvířetem žádnou empatii. Myslím si však, že všichni máme slepé skvrny v empatii, které bychom měli brát na zřetel. Zvažte příklad násilníka vůči dětem odsouzeného za hrozné zločiny. Je pro mě těžké (a jsem si jistá, že jsem ve většině) vciťovat se do tohoto člověka. Jediná věc, která mě drží od volání "zavřete ho navěky" je můj soucit. Nemusím se vcítit do pocitů tohoto člověka, hrůzy, viny, sebeopovržení nebo traumatického dětství. Může mě emocionálně odpuzovat a přesto si stále myslím, že s ním může být zacházeno se soucitem. Cítím podobnou abstraktní starost o lidi a zvířata, kteří se mají teprve narodit, což je důvod, proč se starám o životní prostředí. Nemám dost empatie, abych ji poskytla lidem, kteří budou žít v budoucnosti. Je to abstraktní, neemocionální starost, která mě pomáhá volit vegansky i když se oběť zdá být od produktu daleko, nebo jde o děsivé či odpudivé stvoření, nad kterým bych se nikdy láskyplně nerozplývala.

Přesvědčování lidí, kteří se nevcítí do zvířat nebo neumí vcítit do zvířat, aby se o ně začali "zajímat" je složitý problém. Staré strategie vyvolávání nebo odhalování empatie funguje na některé, ale ne na všechny. Je důležité snažit se tyto lidi pochopit a respektovat. Není pravděpodobné, že změní svůj postoj ke zvířatům, když je budeme nazývat je monstry.

Pokud bude naše obhajoba založena na povzbuzování lidí k tomu, aby jednali na základě empatie, budeme při střetu s někým, komu empatie schází nuceni se vzdát… Nechci se vzdávat. Myslím si, že v zájmu vytvoření silných filosofických argumentů a pro efektivní obhajobu se potřebujeme zaměřit na povzbuzení lidí k tomu, aby si vyvinuli nebo přijali etické kodexy, které jsou konzistentní a racionální. Můžeme je založit na naší znalosti nepopiratelné schopnosti zvířat trpět. Můžeme podporovat praxi starosti o zvířata, bez "vciťování se" do nich.

Fotky, obrázky: www.sofinearteditions.com www.ecodaily.org a Facebook