Voltaire

Voltaire, vlastním jménem François Marie Arouet (21. 11 1694 - 30. 5. 1778), francouzský spisovatel, dramatik, filosof a historik, encyklopedista, břitký a ironický stylista, velká osobnost  evropského osvícenství. (Vystudoval u jezuitů.) Osvícenství bylo chápáno jako světlo rozumu, pochopení, vědění a jasnosti ducha. Záře nového světla měla projasnit nejen duchovní svět, ale měla proniknout do všech oblastí lidského počínání. Osvícenci bojovali za nezávislost myšlení a svobodu přesvědčení. Voltaire: "Nesouhlasím s vaším názorem, ale budu do smrti bojovat za vaše právo jej vyslovit". Jen málo učenců a filozofů se postavilo za zvířata.  Ale právě humanističtí reformátoři, obhájci lidských práv  Voltaire, Wilberforce, Shaftesbury, Bentham, Mill mluvili důrazněji i za němé tváře.

Hlavním terčem Voltaira se stává nesvoboda, politický útlak a náboženské tmářství, inkvizici, mučení. Známý je jeho vášnivý výkřik: "Pamatujte na krutosti!" (na krutosti páchané ve jménu boha, na tisíce upálených ve jménu spásy...) Zakazují ho, dávají ho do klatby, jeho spisy pálí. Občas je uvržen do Bastily, kde ovšem požívá výsad jíst u tabule s ředitelem věznice. Pro církev byl  tuhým protivníkem, neboť jeho spisovatelská potence a talent k ironii, satiře a posměchu všeho druhu byly skutečně mimořádné. Proslulou se stala věta 'Écrasez ľInfâme - Zničte hanebnici!',  za níž všichni spatřovali církev. Ovšem Voltaire stejně bojoval  s celou řadou dalších věcí a tak se postupně stal předmět věty poměrně nejasným. Vedl i  prudký útok na islám (drama Mohamed). Voltaire se smyslem pro humor věnoval své dílo částečně zlomyslně, částečně vypočítavě papeži. S papežem - osvícencem  Benediktem XIV. si nakonec přátelsky korespondoval.

Voltarie neodmítal náboženství jako takové, ale v první řadě požadoval náboženskou svobodu. Nebyl ateista, byl  deista. "Nejsem křesťan, ale jen proto ne, abych jej, Boha, mohl milovat". Voltaire také řekl: „Kdyby bůh neexistoval, bylo by třeba jej vymyslet, ale celá příroda nám říká, že existuje.“  Stejně  jak se vysmíval náboženským tmářům se vysmíval i ateistům. Voltaire považoval  ateismus za méně nebezpečný než náboženský fanatismus. „Ateisté jsou většinou odvážní, pobloudilí, pomatení učenci, kteří nesprávně uvažují, a jelikož nemohou pochopit stvoření, původ zla a jiné obtížné věci, uchylují se k domněnce  o věčnosti věcí a nutnosti....Fanatismus je rozhodně tisíckrát zhoubnější, protože ateismus nepodněcuje vražedné vášně, kdežto fanatismus ano, ateismus nezabraňuje zločinům, ale fanatismus se jich dopouští.“ Voltaire také dokazuje, že žádná sofismata filosofů a teologů nemůžou ospravedlnit zlo a utrpení nevinných. Je mnohem upřímnější přiznat si, že pro náš rozum je problém zla neřešitelný, než se zaplést do sofismat a ospravedlňování boha, jak to učinil Leibniz.

"Nikdy jsme nemohli nabýti jiné představy dobra ani zla než ve vztahu k nám. Různá utrpení zvířete se nám jeví jako zla, protože jsme živočichy jako ti ostatní, a tedy soudíme, že bychom byli stejně k politování, kdyby se nám dělalo to co zvířeti. Stejně bychom litovali strom, kdyby se nám řeklo, že zakouší muka, když jej řeží, a kámen, kdybychom se dověděli, že má bolest, když jej tesají. Ale strom a kámen bychom litovali mnohem méně než zvíře, protože se nám méně podobají. Nás se dokonce brzy přestává dotýkat příšerný osud zvířat, jež jsou určena pro náš stůl. Děti, které opláčí smrt prvního kuřete, jež vidí škrtit, při druhém se tomu už smějí.

Konečně je až příliš jisté, že se nám to nechutné vraždění, kterým bez přestání překypují naše řeznictví a naše kuchyně, nejeví jako zlo, díváme se naopak na tuto hrůzu, často zrovna morovou, jako na boží požehnání, ba máme dokonce i modlitby, v nichž děkujeme Bohu za tyto vraždy. A přece: co je hodnější zavržení než živit se neustále mrtvolami?

Nejen, že my trávíme život tím, že zabíjíme a hltáme to, co jsme zabili, ale všichni živočichové se vraždí navzájem, táhne je k tomu nepřemožitelný sklon, a to od nejmenšího hmyzu až po nosorožce a slona, země není než ohromné pole pro války, zákeřná přepadení, vraždění, ničení, není zvířete, jemuž by něco nebylo kořistí a jež by v honbě za ní nevynaložilo zrovna tolik lsti a vzteku jako odporný pavouk, když láká a požírá nevinnou mouchu. Stádo ovcí, které spásá trávu, sežere za hodinu více hmyzu, než je lidí na zemi.

A ještě krutější je, že je v tomto hrozném divadle stále nových a nových vražd zřejmě znát pevný záměr, aby se všechny druhy udržovaly krvavými mrtvolami svých nepřátel. Oběti hynou teprve tehdy, když se příroda svědomitě postarala, aby dodala nové. Všecko se obrozuje pro vraždu.

Přesto mezi námi nevidím žádného mravokárce, žádného z našich povídavých kazatelů, ba ani žádného z našich Tartuffů, který by se byl sebeméně zadumal nad tímto hrozným zvykem, jenž se nám stal přirozeností. Člověk se musí vrátit až ke zbožnému Porfyriovi a k soucitným pythagorejcům, aby našel někoho, kdo nám ukazuje, jaká je to hanba, ta naše krvavá hltavost, nebo bychom museli cestovat za brahmíny. I naši mniši, kteří se podle rozmaru zakladatelů svých řádů musili zříci masa, vraždí platejse a kambaly, když nevraždí koroptve a křepelky, ani mezi mnichy, ani na koncilu tridentském, ani v našich shromážděních kněžstva, ani v našich akademiích nikoho nenapadlo nazvat tuto všeobecnou řezničinu zlem. Na koncilech se o tom nepřemýšlelo o nic víc než v hospodách. Veliká bytost je tedy z té řezničiny ospravedlněna - nebo jsme jejími spoluviníky."

Citát z knihy: Voltaire. Myslitel a bojovník. kap. XV. O zlu a v prvé řadě o ničení mezi živočichy.

Voltaire, který se v Candidovi tolik vysmívá Leibnizovu optimismu, s ním nicméně v otázce zvířecí duše sdílí stejný názor. Ve svém Filozofickém slovníku neboli „rozumu podle abecedy" v kapitole „Zvířata" ostře a oprávněně kritizuje teorii zvířete - stroje:

"Jaká ubohost, jaká chudoba ducha tvrdit, že zvířata postrádají vědomostí a citu, že provádějí své výkony stále týmž způsobem, že se ničemu nenaučí, nic nezdokonalí atd.!

Jakže, tento pták, jenž staví své hnízdo v půlkruhu, připevní-li je ke zdi, ve čtvrtkruhu, je-li v rohu, a v celém kruhu, staví-li si je na stromě, ten pták že dělá všecko stejně? Tento honicí pes, kterého jsi po tři měsíce cvičil, neví toho po uplynutí té doby více, než když jsi ho začal učit? Učíš-li čížka písni, opakuje její nápěv okamžitě? Nepotřebuješ dosti dlouhou dobu, než ho jí naučíš? Nepozoroval jsi, že se mýlí a opravuje?

Z toho, že k tobě mluvím, soudíš, že mám cit, paměť, myšlenky? Nuže, nemluvím k tobě; vidíš mě vracet se domů se zarmoucenou tváří, hledat neklidně nějakou listinu, otevřít psací stůl, kam, jak se pamatuji, jsem ji dal, a radostně ji číst, když jsem ji našel. Soudíš, že jsem zakusil cit zármutku a pak radosti, a že mám paměť i vědomí.

Přenes tedy týž soud i na psa, jenž ztratil svého pána a jenž ho hledá na všech cestách s bolestným kňučením; pak se vrátí domů pln nepokoje a rozčilení, běhá nahoru, dolů, z pokoje do pokoje, konečně najde milovaného pána v pracovně a projevuje mu svou radost veselým štěkotem, skákáním, lichocením.

Barbaři zmocní se tohoto psa, jenž tak zázračně zvítězí nad člověkem v přátelství; přibijí ho na stůl a rozřezají ho zaživa, aby ti ukázali jeho okružní cévy. Objevíš v něm totéž citové ústrojí, jež je v tobě. Odpověz mi, strojaři, uspořádala příroda všecky citové orgány v tomto živočichu, aby necítil? Má nervy, aby byl bezcitný? Nehledej v přírodě takovou nesmyslnou protichůdnost". Zde odsuzuje pány z Port-Royalu, kteří v přesvědčení, že zvířata jsou jen věci, přibíjejí psy na dřevěné desky a provádějí na nich vivisekce. Slovem strojař Voltaire očividně myslí zastánce absurdní Descartovu teorii o zvířatech jako strojích. Kapitolu Zvířata zakončuje - on, prohlašovaný svými nepřáteli za neznaboha - vyznáním víry:

"Avšak učení mistři se táží, jaká je duše zvířat. Nerozumím té otázce. Strom má schopnost přijímat do svých vláken kolující mízu, nasazovat pupence listí a plodit ovoce: otážete se, jaká je duše toho stromu? Jemu dostalo se těch darů; zvíře obdrželo dar citu, paměti a jistého počtu myšlenek. Kdo dal ty dary? Kdo stvořil ty schopnosti? Ten, jenž dává růst polní trávě a jenž káže zemi obíhat kolem slunce.

Duše zvířat mají hmotnou formu, pravil Aristotelés a po Aristotelovi arabská škola, po arabské škole škola andělská,  a po andělské škole Sorbonna a po Sorbonně už nikdo na světě.

Duše zvířat jsou hmotné, volají jiní filosofové. Tito nejsou pravdě blíže než oni. Byli marně dotazováni, co je to hmotná duše: museli uznat, že to je hmota, jež má vjemy. Ale kdo jí dal ty vjemy? Hmotná duše; to znamená, že je to hmota, jež dodává vjemů hmotě; z tohoto bludného kruhu se nedostanou.

Poslyšte, jak jiní hlupáci soudí o zvířatech: jejich duše je duchová bytost, umírající zároveň s tělem. Ale máte toho nějaký důkaz? Jakou představu máte o té duchovní bytosti, která má ovšem cit, paměť a i jisté množství myšlenek a dohadů, ale která toho nikdy nemůže znát tolik, co zná desítileté dítě? Na jakém základě se domníváte, že tato bytost, jež není tělem, hyne zároveň s tělem? Největší hlupáci jsou ti, kteří vyslovili mínění, že ta duše není ani tělo ani duch. To je krásný systém. Duchem můžeme rozumět jen něco neznámého, co není tělem: a tak podle systému těchto pánů je duše zvířat podstata, jež není tělo, ani cosi jiného, co není tělo.

Z čeho mohlo vzniknout tolik protichůdných omylů? Z toho, že lidé měli vždycky zvyk zkoumat, co je jistá věc, dřív než zjistili, zdali ta věc existuje. Klapce, záklopce měchové se říká duše měchu. Co je ta duše? Je to jméno, jež jsem dal oné záklopce, která spadne, vpustí vzduch, pak se zvedne a vytlačí jej výduchem, když se měch stiskne.

Není tu žádné určité duše toho nástroje. Ale kdo pohybuje měchem zvířat? Řekl jsem to již: Ten, jenž pohybuje hvězdami. Filosof, který řekl: Deus est anima brutorum, měl pravdu. Ale měl jít ještě dále".