Michel de Montaigne

Michel Eyquem de Montaigne (28. 2 1533 – 23. 9. 1592) byl francouzský renesanční myslitel, humanista, skeptik (jeho známé "Co já vím?"), brilantní psycholog, morální filozof, šlechtic, vinař, úředník. Byl pronikavý pozorovatel a analytik schopný jít k podstatě života člověka. Jeho myšlenky natolik předběhly dobu, že byly zakázány. Dal vzniknout novému literárnímu žánru – eseji.  Narodil se v  šlechtické rodině. Matka pocházela z bohaté židovské španělské rodiny.

V pozdním středověku se začal měnit lidský pohled na svět. Hlavním rysem renesance byl  důraz na hodnotu a důstojnost člověka a na centrální pozici lidí ve vesmíru. „Člověk je měřítkem všeho“, fráze z dob starověkého Řecka vzkříšená v renesanci je heslem tohoto období. Humanista Manetti nestaví člověka jen na vrchol pyramidy bytí, prohlašuje jej dokonce za pána a majitele světa: „…všechno, co je, nám patří (…). Naše je obloha, naše jsou nebeská tělesa, naše jsou souhvězdí, hvězdy a planety“.  Humanismus v tomto významu nemá nic společného s humánností, sklonem jednat humánně se zvířaty ani s lidmi. V tuto dobu si ovšem můžeme všimnout prvních opravdových disidentů: z Leonarda di Vinciho si utahovali přátelé, že se tak zajímá o utrpení zvířat, že se z něj stal vegetarián.

Proti  přemrštěnému ocenění člověka se postavili  Montaigne  a Voltaire,   chtěli  zlomit  přehnané povýšenectví a pýchu. Narážejíc na renesanční filosofii a žalm 8, ve kterém stojí, že Bůh učinil člověka jen o něco menším než je sám, tím že mu všechno položil k jeho nohám, psal Montaigne:

"Domýšlivost je naší vrozenou a prapůvodní nemocí. Nejbědnějším a nejkřehčím ze všech tvorů je člověk, i když zároveň nejnadutější... Veden marnivostí své představivosti chce se rovnat Bohu, přisuzuje si božské přídomky, drze se vyděluje z davu ostatních tvorů, vyvyšuje se nad zvířata, nad své bratry a přátele, a dle toho, jak se uráčí, uděluje jim určitou dávku schopností a sil. Avšak co mu dovoluje domnívat se, že činností svého rozumu pronikl do nitra a tajemství zvířat? Jaké srovnání mezi námi a jimi ho opravňuje k domněnce a závěru, že zvířata jsou omezená? Když si hraji s kočkou, kdo ví, nemá-li ona ze mne větší kratochvíli, než já z ní?"

Montaigne se ptá co je to člověk, co je to je být dobrou lidskou bytostí, zamýšlí nad lidským životem, zabývá se životními a morálními hodnotami, boří předsudky, horlí proti pověře, ukrutnosti, pýše i nesnášenlivosti, a nejčastěji s obzvláštní zálibou se vrací k myšlenkám o smrti. Ve své knize esejů vede dialog sám se sebou, hledá čím on je ve společnosti, hledá co je jeho život, hledá čím je on sám. Pro Montaigne není obecné uznání důkazem. Je-li nějaká pravda obecně uznávána, není proto ještě pravdou.

Montaigne přiznává zvířeti vlastnosti podobné našim,  ojedinělý ve své době  nám připomíná naše povinnosti vůči nim,  jediný protestuje proti v té době zcela tolerované dětské krutosti. Jak píše Stanislav Komárek: "Zvolna už se z obecné paměti vytrácí, že ještě tak do poloviny našeho století patřily sadistické manipulace s menšími zvířaty ke zcela běžným a regulérním zábavám venkovských (i městských) dětí a nikdo se nad tím nepozastavoval...Na renesančních či romantických obrazech nás může překvapit krotkost "ochočených" drobných ptáků, jsou totiž oslepení, dílem aby neulétli, dílem aby lépe zpívali. Teprve kolem poloviny předminulého století se stalo dobré zacházení se zvířaty součástí mravoučné dětské literatury!"

Montaigne tvrdí: „Jsem toho názoru, že naše nejhorší neřesti se rodí již v nejútlejším dětství a že podstatná část naší výchovy spočívá v rukou našich živitelek. Pro matku je příjemnou kratochvílí dívat se, jak děcko zakroutí krk kuřeti či jak se baví týráním psů a koček..."

"Nad jiné neřesti nenávidím krutost, a to i z vrozeného odporu i na základě úvahy,a mám ji za neřest svrchovanou; dosahuje to však takové změkčilosti, že nesnáším bez nelibosti ani pohled, jak rozřezávají kuře, a slyším s odporem, když v zubech mých psů naříká králík, ačkoliv sám lov pokládám za rozkoš pronikavou…“ Lovu, neodmyslitelné to kratochvíli šlechticů, později zanechal.

I když Montaigne sám sebe popisuje jako stoika odděleného od světa ve své opuštěné věži plné knih, sloužil jako starosta, diplomat, byl hluboce přátelský, mluvil s každým s kým se setkal na svých cestách, aby se dozvěděl o jeho životě. Měl přirozenou tendenci soucítit s ostatními a sympatizovat s nimi. Když viděl člověka nebo zvíře trpět, cítil tu bolest  sám. "Nebojím se přiznat, že moje povaha je tak citlivá a dětinská, že nemohu dobře odmítnout svého psa, když si chce se mnou hrát, přestože  zrovna se mi to nehodí".

Jako jediný protestoval proti mučení. Ve své eseji „O krutosti“, jako jeden z mála myslitelů od dob Říše římské, že krutost ke zvířatům je sama o sobě zlem, zcela odděleně od jeho sklonu svádět ke krutostem na lidech. V kapitole 11. druhé knihy Esejů ukazuje, jak rychle se přejde od krutosti vůči zvířatům ke krutosti vůči lidem:

"Žiji v době, kdy bezuzdnost našich občanských válek nás zavalila spoustou neuvěřitelných příkladů této neřesti a v starých příbězích nenajdeš nic, co by se přehnaností rovnalo tomu, co kaž­dodenně prožíváme. Já jsem se s tím naprosto nesmířil. Stěží jsem mohl uvěřit, než jsem to spatřil, že by se mohly vyskytnout duše tak zrůdné, aby byly ochotny se vraždy dopouštět pro pouhou rozkoš z vraždění: poltit a utínat údy druhého člověka; brousit si vtip vynalézáním nezvyklých muk a nových způsobů usmrcení, a to bez nepřátelských pocitů, bez užitku a za jediným cílem rozkoše z nelidského pohledu na žalostně posunky a pohyby, z. úpění a srdcervoucího křiku člověka umírajícího v úzkostech. Neboť taková je právě krajnost, ke které krutost může až dospět.

Nikdy jsem nedokázal hledět bez odporu na to, jak je pronásledováno a zabíjeno nevinné, bezbranné zvíře, které nám ničím neublížilo; a obvyklá scéna, kdy se uštvaný a vysílený jelen, nevěda už jiné rady, posléze vzdá a svými slzami prosí nás, své pronásledovatele, o milost, mi vždy připadala jako velice ošklivé divadlo. Nevezmu živého zvířete, aniž bych je vrátil polím; Pythagoras je kupoval od rybářů a ptáčníků a dělal to také tak.

Krvelačnost vůči zvířatům svědčí o přirozeném sklonu ke krutosti. Poté, co si Římané zvykli dívat se na vraždění zvířat, došlo na lidi a gladiátory. Příroda, obávám se, sama vložila do člověka jakýsi pud k nelidskosti; nikdo se nebaví pohledem na zvířata, která si hrají a mazli se; ale nikdo si nedá ujít podívanou na to, jak se rvou a trhají se na kusy.

Pro toho, komu by má náklonnost ke zvířatům byla k smíchu, nakonec jen dodám, že samo náboženství nám přikazuje být k nim trochu přátelští; a uvážíme-li, že nás na tuto zemi posadil ke své službě jeden a týž pán a že i zvířata patří do jeho rodiny stejně jako my, je jen správné požadovat od nás, abychom k nim měli trochu úcty a lásky".