Zvířata jsou chytřejší než byste si mysleli!

Friederike Rangeová

 

 

 

Německá bioložka Friederike Rangeová se po celý svůj profesní život zabývá inteligencí zvířat. V této publikaci nám jednoduchým způsobem ukazuje, jak zvířata myslí, jak se každý den rozhodují, a jak řeší problémy, které jsou důležité pro jejich přežití.

Jak si krysy předávají informace? Jak se paviáni orientují v hierarchii svých tlup? Friederike se snaží dokázat na mnoha příkladech ze říše zvířat, že zvířata se dokáží rozhodovat v souladu s poznatky kognitivní (poznávací) biologie. Musíme jim však dát vhodný úkol a podívat se na něj z té správné perspektivy.

Kognitivní biologie zaznamenala v posledních letech pozoruhodný rozvoj, protože se konečně přesvědčivě vymanila ze svěrací kazajky filozoficky zdůvodněné převahy lidského druhu nad zvířaty. Tato moderní věda staví své domněnky o duševních schopnostech zvířat na odborném základě podloženém získanými údaji.

Tato publikace přináší nové a překvapivé informace o říši zvířat, založené na mnoha pozorováních a konkrétních vědeckých, ale zároveň hravých a pro zvířecí „spolupracovníky" zábavných pokusech.

Z předmluvy Uviv-Prof Mag. Dr. Ludwiga Hubera

Nový vědní obor — kognitivni biologie

Ve své nedávno vydané knize položil marburgský profesor filozofie Reinhardt Brandt tuto jednoduchou otázku, na niž si po umných a složitých argumentacích nakonec sám odpověděl: „Ne, zvířata pochopitelně neumí myslet, alespoň ne tím způsobem jako my, lidé." A zdůvodnil to tím, že zvířatům chybí minimálně dva důležité předpoklady: úsudek a myšlení. Nemají k dispozici vhodné pojmy ani vnímavé publikum, které by dokázalo nějakou věc po ukázání zopakovat, případně se nad jejím provedením zamyslet, a eventuálně je ještě vylepšit. Jednoduše a krátce: myšlení ve formě posouzení je zvířatům cizí, proto se nemohou dopracovat k objektivnímu poznání.

I když se tato kniha nechce pouštět do křížku s filozofickými triky (alespoň ne ve smyslu nezpochybnitelných důkazů), bylo by pro debatu určitě prospěšnější, kdyby si Brandt tuto knihu přečetl dřív, než své závěry zveřejnil. Kognitivní bioložka dr. Frederike Rangeová totiž na rozdíl od Brandta nechce racionálně zdůvodňovat předem zjištěná tvrzení, ale raději nám dojemně jednoduchým způsobem ukazuje, jakým způsobem se zvířata každý den rozhodují, a jak řeší problémy, které jsou životně důležité pro jejich přežití. A právě tím se liší od filozofujícich jedinců (v tom by s námi Brandt asi souhlasil). Ve zvířecím světě totiž nejde o ospravedlňování či argumentace, ale o prosté přežití. Zatímco člověk se občas neubrání dojmu, že filozofové tak dlouho žonglují s pravidly a tvrzení mi, dokud nedojdou k požadovanému výsledku (který si předem určili), může střízlivý odborník dojít při pozorování zvířecího chování k neočekávaným závěrům a umožnit nám pohled z nové perspektivy.

Tato kniha se snaží dokázat, že se zvíře dokáže rozhodovat kognitivně. Musíme mu však dát vhodný úkol a podívat se na něj z té správné perspektivy. Kognitivní (poznávací) biologie zaznamenala v posledních letech pozoruhodný rozvoj, protože se konečně přesvědčivě vymanila ze svěrací kazajky filozoficky zdůvodněné převahy lidského druhu a behavioristické ,černé skříňky'. ...

Moderní kognitivní biologie se nepokouší přispět k pochopení duševních schopností zvířat obratným žonglováním s pojmy či argumenty, ale spíš pozorováním a následným rozborem zvířecího chování v jejich přirozeném prostředí či v uměle vytvořených situacích. Poměrně nedávné výzkumy ukázaly v případě výše zmíněného sociálního vzdělávání a učení se z tradic celou řadu šokujících podobností s lidským chováním. ..

Na závěr chci ještě poukázat na etický aspekt poznávací biologie, který se vnucuje zejména v kapitole pojednávající o sociální inteligenci. Kognitivní schopnosti v sociální oblasti umožnily už od vzniku lidské civilizace uvést do chodu trendy podobající se svým založením morálce. Naše morální cítění je založeno na předpokladech, které vznikly už v „nečlověčí" zvířecí říši: na starostlivosti, na vývoji sociálních pravidel hry a strategii jejich prosazení, schopnosti společen ských vazeb a přátelství, řešení konfliktů a poskytování protislužeb, ale i na „machiavelistické inteligenci", tedy schopnosti manipulace s ostatními, a nakonec schopnosti vcítit se do pocitů druhého (empatie). V této souvislosti je nutné dát za pravdu evolučnímu biologovi Stephenu Jay Gouldovi, který se ptá: „Proč by měla být zloba pozůstatkem naší opičí minulosti, zatímco v případě dobroty by se mělo jednat výlučně o známku lidskosti? Proč bychom neměli i v případě naší „šlechetnosti" hledat souvislost s ostatními živočichy?" V této souvislosti bychom neměli v žádném případě zapomínat, že lidé institucionalizovali morálku, a slovům jako ospravedlnění a zodpověd nost dali zcela jiný obsah. Měli bychom jen upozornit, že bychom měli naše bližní respektovat a chránit je do té míry, do jaké je uznáváme za bytosti vědomé, intencionální, které jsou schopné snášet utrpení. K tomuto poznání a senzibilizaci přispívá i tato kniha, k čemuž bych chtěl její autorce pogratulovat.