Svatý Guinefort

trochu jiný světec

O sv. Guinefortovi se dozvídáme od dominikána, kazatele a inkvizitora Štefana Bourbonského (†1261). Narazil na tento kult, když kázal proti čarodějnictví a vyslýchal svědky. Dozvěděl se, že venkovské ženy v lyonské diecézi přinášely své churavé děti k jakémsi svatému Guinefortovi, aby jej žádaly o uzdravení svých ratolestí.  Když zjistil, kdo je svatý Guinefort, byl šokován.

Guinefortova mučednická smrt

Štěpán Bourbonský ve svém exemplu popisuje, co mu sdělili vesničané: poblíž vsi Neuville prý kdysi stával hrad, jehož majitelem byl jakýsi rytíř. Jeho ženě se narodil chlapec a když byl ještě v kojeneckém věku, odešli jednou jeho rodiče pryč z domu. Když se z místnosti s miminkem v kolébce vzdálila i chůva, hlídal dítě jen rytířův pes. V tu chvíli však do místnosti vlezl obrovský had a plazil se ke kolébce. Co se dělo dál, líčí Štěpán Bourbonský takto: 

"Když to uviděl chrt, který tam zůstal, pustil se za hadem a napadl ho pod kolébkou, přičemž ji převrhl a kousal hada, který se bránil a také ho kousal. Pes nakonec hada zabil a odhodil daleko od kolébky. Kolébka a rovněž zem i psova morda a hlava byly celé zrudlé hadovou krví. Zle zřízen hadem, držel se u kolébky. Když přišla chůva, při tomto pohledu myslela, že pes dítě sežral a velice silně vykřikla žalem. Když to uslyšela matka, ihned přiběhla, uviděla totéž a uvěřila stejné věci a také vykřikla. Stejně tak rytíř, který přiběhl poté, uvěřil témuž, vytasil meč a psa zabil. Pak přistoupili k dítěti a našli je zdravé a v pořádku, jak sladce spí. Hledali vysvětlení a našli hada roztrhaného a zabitého psím kousáním.“

V domnění, že dítě zakousl pes, rytíř chrta probodl a hodil do studny. Jakmile však objevil pod převrhnutou kolébkou syna živého a zdravého, zalitoval svého činu a nechal kolem psího hrobu vysázet stromy.  Les se postupem doby stal místem kultu, kam ženy přicházely se svými nemocnými dětmi, aby jim pes-světec pomohl. Tak se zrodil kultovní les psa Guineforta.

Dlouho přežívající kult

Štěpán Bourbonský to považoval  za naprosto nepřípustné. Proto se rozhodl s těmito „psími“ pověrami a rituály nadobro skoncovat. Nechal psa exhumovat a háj dal vykácet a spálit spolu s psími kostmi. Místním lidem pak zakázal na ta místa chodit, pod pohrůžkou zabavení a rozprodání majetku. Lidé jeho zákaz příliš nerespektovali. Ještě v roce 1826 (tedy po více než pěti stoletích od vzniku zákazu) sem podle svědectví místního faráře směřovala procesí poutníků.

Rodiče kromě přinášení svých dětí na posvátné místo také umisťovali na okolní stromy součásti dětských oděvů. Folkloristé doklady o praktikování kultu svatého Guineforta vystopovali dokonce ještě v období mezi světovými válkami ve 20. století. S rozvojem medicíny v následujících desetiletích uctívání statečného chrta a žádosti o vyléčení postupně zanikly

Jak se  vůbec mohl stát světcem pes? Jean-Claude Schmitt, autor knihy Svatý chrt píše, že podobná vyprávění jsou známa na mnoha jiných místech světa a v mnoha jiných dobách. Chrt byl ve středověku velice oblíbeným psím plemenem, používaným zejména k lovu. Lovecký chrt a jezdecký kůň patřili k hlavním společníkům urozených šlechticů. Ve středověkých písemných pramenech najdeme mnohé zmínky o chrtech, jejichž dobré vlastnosti jsou opěvovány. Chrti byli dokonce hlavními hrdiny literárních děl (Svár koně s chrtem ze 14. století) a často se objevují i na středověkých vyobrazeních. 

Ve středověku nebyly hradby mezi člověkem a zvířetem tak nepřekonatelné jako v novověku. Lidé byli k zvířatům krutí, ale to byli i k sobě navzájem. Podle Erazima Koháka se středověký vztah člověka a zvířete vyznačoval chápáním zvířete jako níže postaveného bližního. Lidé se zvířaty komunikovali a bydleli, ale stále to byli jejich podřízení, které bylo možno za neposlušnost fyzicky trestat a využívat všemožně ve svůj prospěch. Zvířatům byly často připisovány lidské vlastnosti. Stejně jako zlé úmysly mohly být zvířatům připisovány ušlechtilé vlastnosti a psa bylo možné požádat o milosrdenství, soucitnou přímluvu a zázrak.  A tímto přesvědčením nezviklaly příznivce sv. chrta ani oficiální církevní prohlášení.
 

Stanislav Komárek píše: „Je dobré vědět, že právo v evropském středověku, ovlivněném ještě silně germánskými a slovanskými původními představami, vidělo - na rozdíl od práva římského - ve zvířatech i právní subjekty, nadané jak právy, tak odpovědností. Známé procesy s kobylkami či myšmi nejsou jen ukázkou středověkého tmářství, ale i posledním pokusem Evropy vzít mimolidské živé tvory vážně, jako sobě rovné, a korektně s nimi jednat. V jednom z těchto procesů byly myši regulérně souzeny, byť v nepřítomnosti, měly svého obhájce, rozsudek jim byl oznamován způsobem tehdy obvyklým u nepřítomných osob - byl vyvěšen na „černém prkně" soudu. Zněl, že do 14 dnů mají myši opustit pole a louky určitého panství, přičemž zvířata příliš mladá, přestárlá a gravidní mohou zůstat. Často byli souzeni i zvířecí jednotlivci zapříčinivší lidskou smrt či nějak se protivící řádu světa (kohout, který snesl vejce). Sv. František z Assisi, který chápal paralelně k buddhistické tradici zvířata jako bratry (ostatně takto chápal i stromy či abiotické jevy - slunce, vítr aj.), neváhal kázat ptákům, rybám, ale zpupná a zlomyslná zvířata trestal. " ( sv. Antonín z Padovy kázal zase rybám)

Francouzský historik Michel Pastoureau píše, že o procesech se zvířaty existuje bohatá dokumentace, která dnes slouží jako ukázka  středověkého tmářství. Můžeme tak číst o rozsudcích nad škodlivými zvířaty jako housenky nebo hraboši. Nebo o rozsudcích za lup plodin v zahradě či kuchyni, zdevastování krámku či dílny, odmítnutí pracovat, útok, rebelie. Zvířatům byli poskytnuti advokáti a někdy je omilostnili. Roku 1405 v Gisorsu odsoudili k trestu oběšením býka, který „se zpronevěřil svému poslání“. Splašený kůň, který roku 1332 zabil kopytem člověka a utekl do lesů, byl omilostněn.