Stejní jako my


Stejní jako my

Naše moderní znalosti o zvířatech, založené na výzkumech zvířecího chování, jsou v přímém protikladu k názorům Aristela, Augustina a sv. Tomáše, které ovládaly myšlení o zvířatech po tak dlouhou dobu. Zřetelně to vyjadřuje název současné zásadní publikace Vědomí zvířat o zvířecím chování od Donalda Griffina z Harvardské univerzity, která je autoritou v oboru.

A tak se ve světle těchto nových poznatků ptáme: Mohou zvířata myslet? Mají rozum? Mají vědomí? Mají vědomí vlastního já? Cítí bolest? Mají zvířata vědomí?

Stejně jako většina činností lidského mozku probíhá bez přímého vědomí, je tomu tak i u zvířat. Je však vysoce pravděpodobné, že zvířata si své jednání uvědomují. To platí zvlášť o způsobu, jakým komunikují….

Přiřazování významů k symbolům označují jazykovědci slovem „sémantika". Tyto tři druhy výstrah plní tedy pro opice funkci sémantických signálů, a to předpokládá, že mají vědomé myšlení. Experimenty, jež zkoumají, jak mohou být opice vycvičeny ke komunikaci mezi sebou navzájem i s lidmi prostřednictvím symbolů, ukazují na podobnost mezi komunikací a myšlením lidí a opic, přestože verbální jazyk mají pouze lidé. Opice se naučily používat více než sto znaků speciálně vytvořených pro neslyšící, ale neumějí vyjadřovat tyto symboly mluvenou řečí. Zdá se, že mnoho savců, zvláště těch, které máme ve blízkosti, zažívá radost, bolest, hrůzu, strach, podezřívavost, žárlivost, sebeuspokojení a hrdost, stejně jako my. Hněvají se. Milují svoje děti. Jsou zvědaví a mají rádi dobrodružství. Prožívají osamělost. Truchlí.

Jane Goodallová, která strávila mnoho studiem šimpanzů v rezervaci Gombe v Africe, došla k závěru, že šimpanzi jsou inteligentní zvířata s bohatým a pestrým sociálním a citovým životem:
„Postoje a gesta, pomocí kterých šimpanzi komunikují - jsou polibky, objímání, podávání rukou, vzájémné poplácávání po zádech, naparování, bušení, tahání za srst, lechtání - nejsou jen podivuhodně podobné těm našim, ale opice je také používají v podobných situacích a mají tedy nepochybně podobný význam. Dva přátelé se mohou zdravit tak, že se obejmou, a ustrašeného jedince Ize utišit dotykem, ať je to šimpanz n člověk. Šimpanzi jsou schopni vysoce náročné spolupráce a složitého sociálního chování. Stejně jako my mají v povaze temné stránky: umí být krutí, jsou agresivní při obraně teritoria, někdy spolu vedou primitivní války. Na druhou stranu vykazují celo škálu pomáhajícího a pečujícího chování a jsou schopni skutečného altruismu."

Goodallová píše o mnoha případech, kdy pozorovaní šimpanzi pravděpodobně truchlili. Když zemřela Flintova matka projevoval tento mladý šimpanz mnoho vzorců chování, které si spojujeme se zármutkem u lidí: Vyhýbal se ostatním, pře jíst a každý den trávil mnoho hodin tím, že seděl na bobku a kýval se dopředu a dozadu. Krátce nato zemřel.

Můžeme najít nejméně šest důvodů, proč lidé, kteří zkoumají chování zvířat, jim přisuzují vědomí. Existuje řada důkazů z různých zdrojů, které - dáme-li je dohromady - vedou k závěru, že ostatní živočichové mají vědomí stejně jako člověk:

1. Jejich chování je podobné našemu chování, o němž víme, že je vědomé.
2. Jejich fyziologie a biochemie je podobná naší.
3. Adaptabilní chování se vysvětluje jednodušeji a přímočařeji, pokud připustíme, že je vědomé.
4. Složité dorozumívací prostředky zvířat naznačují, že jsou vědomé.
5. Lidé se vyvinuli z jiných živočichů, a to většinou procesem postupných kroků. Evoluční inovace se nezrodily naráz, mají dlouhou historii.
6. U zvířat platí, že co se jim děje, to se jich také týká. Zvířata se zajímají o to, co se jim děje. To napovídá, že jsou si vědoma péče.

Úzkost a utrpení

Čím více toho o zvířatech víme, tím podobnější se zdá jejich fyziologie a biochemie té naší. Například psychofarro (benzodiazepiny) působí na zvířata podobně jako na nás. Senzorické receptory pro tyto chemikálie mají všichni obratlovci kromě žraloků. To znamená, že většina obratlovců pocíťuje jaký druh utrpení, jenž se podobá úzkosti u lidí. Nervový syl a senzorické orgány mají všichni živočichové od medúzy po člověka, ale i jednobuněční živočichové, jako je améba, mají cit. Vše živé má schopnost vnímání. Patrně je to tak, že zvýšená schopnost vnímání souvisí s rostoucí složitostí nervového a senzorického systému konkrétního organismu.

Jak moc zvířata trpí? Pro měření míry utrpení nejsou k dispozici žádné jednoduché nástroje, ale máme alespoň nějaká vodítka. Jedním ze zdrojů utrpení u zvířat je stres. Ovce, kterou ohrožuje pes nebo kterou zavřeli do ohrádky, vykazuje první známku stresu - vyděšení. Spustí se sekrece stresových hormonů z nadledvinek, které dávají pokyn k útěku či k boji. Zvětšuje se tepová a dechová frekvence. U zvířat v divočině, jako je třeba zebra, kterou ohrožuje lev, je to stadium, kdy zvíře buď utíká nebo útočí. Jestliže stres neustává, jak je tomu u zvířete zavřeného v malém prostoru, začnou se vylučovat další hormony z podvěsku mozkového. Nastupuje druhá fáze, známá jako fáze rezistence. Tělo nyní dostává další zdroj energie, například cukr. Nakonec může zvíře upadnout do poslední fáze stresu, kterou vyčerpání. Zvíře zpomalí, obranyschopnost vůči chorobám se snižuje, zhoršuje se trávení a mohou se objevit žaludeční vředy.

Tyto symptomy se zpravidla objevují, pokud jsou zvířata namačkána v klecích nebo převážena za krutých podmínek. Z toho lze vyvodit, že tato zvířata trpí. Co jen musí zakusit ovce, když jsou po tisících převáženy v malých ohrádkách na lodích z Austrálie na Střední východ! V polovině roku 1996 se začala loď se sedmdesáti tisíci ovcemi na jedné z takových dlouhých cest v Indickém oceánu hořet. Posádka opustila loď v záchranných člunech, ale sálající loď se potápěla, až klesla ke dnu se všemi ovcemi na palubě, které buď uhořely, nebo se utopily.

Na základě podobností ve fyziologii mezi lidmi a zvířaty rozeznává Americká veterinářská asociace následující typy utrpení u zvířat:

Bolest: nepříjemná smyslová a emoční zkušenost spojená s poškozením částí těla;
Tíseň: stav, kdy zvíře není schopné přizpůsobit se změněnému prostředí (jako je nepřirozená strava) nebo změněnému vnitřnímu stavu (například vysoký krevní tlak);
Neklid: stav, kdy se zvíře nedokáže přizpůsobit novému prostředí - například při transportu nebo je-li odebráno od svého stáda;
Úzkost: stav zvýšené bdělosti a ostražitosti, vyvolaný neznámým nebezpečím (např. kočka na prohlídce u veterináře);
Strach: odpověď na přítomnost známého nebezpečí (např. predátor v bezprostřední blízkosti).

Zvíře může současně zažívat několik těchto stavů. Například zvíře, trpící bolestí, vždy vykazuje tíseň a může mít i strach z neznámého prostředí, například v ordinaci veterináře. Zmíněná analýza může pomoci veterinářům a ostatním, kdo jsou ve styku se zvířaty, aby rozeznali různé formy utrpení zvířat, a dokázali tak najít způsoby, jak tomuto utrpení předejít.

Vědomí sebe sama

Vědci zabývající se chováním zvířat rozlišují mezi vědomím něčeho, jako je třeba přítomnost jídla, a reflexí tohoto vědomí. To se nazývá vědomí sebe sama. Neznamená to jenom vědět, nýbrž vědět, že vím. Vědomí sebe sama je uvažování o vlastních pocitech a myšlenkách. Lidské mládě si je vědomo takových věcí, jako je hlad, bolest a dotek, ale reflexe těchto vjemů se v jeho životě objeví až později. Ačkoliv všichni dospělí lidé do jisté míry reflektují obsah svého vědomí, v míře reflexe se velmi liší. Poustevník v jeskyni má pravděpodobně mnohem větší míru reflexe než hospodský pijan. Tento rozdíl ve stupni reflexe napovídá, že vědomí sebe sama se dá rovněž odstupňovat, když sestupujeme po žebříčku od lidí k různým lidoopům a ještě dále. Není žádný důvod vložit někam ostrou hranici.

Schopnost reflexe u zvířat je těžké poznat, protože nemají jazyk, kterým by nám to sdělila. Někteří šimpanzi se však dovedou rozeznat v zrcadle, na rozdíl od koček, které to nedokážou. To napovídá, že šimpanzi mají vědomí sebe sama. Při jednom pokusu uvedli šimpanze, kteří již byli obeznámeni se zrcadly, do bezvědomí a pak jim nakreslili značku na tu část hlavy, kterou nemohli vidět přímo. Po probuzení nevěnovali šimpanzi značkám žádnou pozornost až do chvíle, než jim přinesli zrcadla. Pak se značek dotýkali a bylo na nich vidět, že vědí, že značky jsou na jejich těle. Museli si uvědomovat, že to má co dělat s nimi. Orangutani odpovídali na svůj odraz v zrcadle stejným způsobem, ale pokus vyvolat podobnou reakci u jiných opic, gibbonů a goril, se nesetkal s úspěchem.

Účelem této exkurze do světa chování zvířat je dokreslit, že zvířata mají mysl, která je schopna vědomí a někdy i vědomí sebe sama. Vykazují rozumné a inteligentní chování. Prožívají radost a utrpení. Jsou nám podobnější, než jsme si dosud mysleli. Nejsou to zkrátka pouhé objekty, nýbrž subjekty. Jako takoví zasluhují naši úctu a plyne z toho i to, že máme odpovědnost za to, aby se cítila dobře.
Filozof Thomas Nagel napsal slavný článek, nazvaný „Jaké je to je být netopýrem?", v němž dochází k závěru, že mezi ním a netopýrem zeje taková propast, že nemůže vědět, jaké být netopýrem. Nagel říká, že subjektivní zkušenost netopýra je zkušeností právě jen netopýra a ne jeho. Dospěl by k stejnému závěru v případě své kočky nebo svého psa? Jistě, nemohu vědět, jaké je to být kočkou, v tom smyslu, ve kterém vím, jaké je to být mnou samým. Ale stejně tak přesně nevím, je to být tebou. Nemám tvou zkušenost. Mohu se však do tebe vcítit - když něco určitého říkáš nebo děláš, moje vlastní zkušenosti s podobnými věcmi mně do určité míry umožní porozumět tvým pocitům. Totéž můžeme učinit v případě zvířat, s nimiž žijeme a která známe lépe než netopýry. Zanícení milovníci koček vědí dost o pocitech svých miláčků a tento druh porozumění vytváří mezi nimi jakýsi druh spřízněnosti.

Někdo by mohl namítnout, že toto všechno je druh antropomorfismu, neboli pohlížení na všechny tvory očima člověka. Co je však na tom špatného a co můžeme dělat jiného? Základním způsobem, jak interpretovat svět kolem nás, je vzít lidskou zkušenost za vrcholný příklad povahy celé reality na všech stupních. Místo abychom tento pohled nazvali antropomorfickým, můžeme jej nazvat přístupem zaměřeným na život, který uznává ústřední roli lidské zkušenosti v porozumění světu. Antropomorfismus by neměl být zaměňován s antropocentrismem, který považuje člověka za „míru všech věcí".

Jsou lidé jedineční?

I když máme se zvířaty mnoho společného, jsou lidé přesto v některých ohledech jedineční. Naše jedinečnost je především věcí míry. Filozof Alfred North Whitehead řekl: „Rozdíl mezi námi a zvířaty je v jednom smyslu pouze rozdílem v míře. Veškerý rozdíl tvoří rozpětí této míry. Rubikon byl překročen." Kdybychom postavili do dlouhé řady všechny předky člověka, od tvorů podobných lidoopům přes australopitéky až k nám, bylo by sotva možné nakreslit někde čáru a říci: „To je první člověk."

Verbální jazyk, který je na dnešní Zemi ze všech zvířat vlastní pouze člověku, mohl mít svůj počátek před Homo sapiens, možná už u Homo erectus. Dnešní lidé však mají složité jazyky, jimiž se mezi sebou dorozumívají. Vývoj jazyka umožnil složitou kulturu, neboť kulturu tvoří vědomosti, které jedna generace předává druhé. Lidské city obohacují zkušenosti, o nichž Ize předpokládat, že jsou větší než u jiných druhů. Navíc lidé reflektují zkušenost svého vědomí do té míry, že to patrně nemá obdoby. Lidé jsou především racionální bytosti. Mají mnohem větší míru svobody volby než jakýkoli jiný tvor. Jejich schopnost volit si hodnoty jim dává morální cítění.

Máme tendenci vnímat živé organismy jinak než mrtvé organismy nebo hmotné předměty, jako jsou skály nebo židle. Rozdíl je v tom, že k živým organismům pociťujeme alespoň zárodek empatie. Pocitově si představujeme na jejich místě sebe. Podivujeme se jejich možným radostem, bolestem, tou a zájmům. Kromě toho, že jsou zajímaví pro nás nebo pro ostatní, živočichové se zajímají i o sebe.

Co vyplývá z objevu, že zvířata mají emocionální život podobný našemu a že mnohá z nich vykazují inteligentní chování? Ve své knize Když sloni pláčou odpovídají Jeffrey Mason a Susan McCarthyová na tuto otázku následujícími otázkami:

„Musíme k nim změnit vztah? Máme vůči nim povinnosti? Jsou pokusy na zvířatech obhajitelné? Jsou experimenty se zvířaty etické? Smíme je kvůli našemu poznání omezovat v pohybu? Smíme je zabíjet, abychom sami sebe uchovali při životě, ošatili se nebo se ozdobili? Měli bychom přestat jíst zvířata, která mají složitý sociální život, hluboké vztahy mezi sebou a vášnivě milují své děti?

Pramen

Charles Birch Úcta ke zvířatům, Z knihy Život se zvířaty (Kalich, 2007)


Nechápu, proč věda upírá pod záminkou odmítání antropomorfizace emoce zvířatům. Již Darwin napsal: „Zvířata, stejně jako člověk, zjevně pociťují radost a bolest, štěstí i úzkost. Nikdo nedokáže dávat tak najevo radost, jako mláďata zvířat, jako štěňata, koťata, atd., když spolu vyvádějí jako naše děti… zvířata nejen milují, ale také touží po lásce.“ Zdraví-li mě po příchodu domů stejně bouřlivě Bobina kř. (pejska s dodatkem projevech (kromě verbální složky) žádný rozdíl. kříženec) jako Anička vn. (vnučka) a obě přitom na sebe vzájemně žárlí, nevidím v jejich

Diskontinuita výzkumu mezi emocemi zvířat a pyšného až nadutého člověka (Homo sapiens sapiens), patří podle Jaaka Pankseppa mezi sedm hlavních hříchů vývojové psychologie. Tento vědec zasvětil svou práci hledání společného faktoru lidských a zvířecích emocí a nakonec jej našel v různé expresi genu fos-c při různých emocích u všech sledovaných živočišných druhů, včetně člověka. Jeho krysa se směje a vydává přitom švitořivé cvrlikavé (chirping) zvuky , nejen při hře „na převalovanou“, ale také, když ji majitel lechtá. Smích tedy není jedinečnou charakteristikou člověka. Panksepp je navíc přesvědčen (a já s ním), že zvířata jsou si „vědoma sebe“.

Dalším bořitelem mýtů o jedinečnosti člověka je původně portugalský, nyní americký vědec Antonio Damasio (obě jeho významné publikace – Descartesův omyl a Hledání Spinózy – u nás vyšly). Dokazuje na základě desítek zobrazovacích studií, že „emoce v úzkém smyslu („vlastní emoce“ - např. štěstí, smutek, rozpačitost, sympatie…) jsou složité soubory chemických a neuronálních odpovědí, které vytvářejí funkční strukturu.“ Derivaci vlastních emocí představují pak pocity, které – jak říká Damasio – se odehrávají v divadle vědomí, kdežto emoce se odehrávají v divadle těla. Řešení kvalitativního přeskoku z těla do vědomí odkazuje Damasio blízké budoucnosti, nicméně ani on nevyděluje člověka z říše vyšších živočichů.

MUDr. Radkin Honzák, CSc.