Když sloni pláčou

Jeffrey Moussaieff Masson, Susan MCCarthy

 

 

„0 indických slonech se říká, že někdy pláčou." Charles Darwin

Zvířata pláčou. Přinejmenším projevují prostřednictvím hlasu bolest a smutek. V mnoha případech to vypadá, jako by volala o pomoc. Většina lidí proto věří, že zvířata mohou být neštastná a mohou mít také základní pocity, jako je radost, zlost a strach. Každý běžný chovatel věří, že jeho pes, kočka, papoušek nebo kůň mají city. Chovatelé tomu nejen věří, ale každý den se o tom na vlastní oči přesvědčují. Stále však přetrvává veliký rozpor mezi všeobecným míněním lidí a autoritativními vědeckými studiemi. Většina dnešních vědců, zejména badatelů zabývajících se chováním zvířat, se naučila citové projevy zvířat dokonale ignorovat.

Zájem o emocionální život zvířat u mne vzbudily moje zážitky s nimi - některé traumatické, některé velice dojímavé - a také zjištění, jak čisté a upřímné mohou být city zvířat, ať domácích či divokých, ve srovnání se spletitými a neprůhlednými emocemi lidí.

Na rozdíl od zvířat jsou emocionální projevy u lidí značně vzdálené či odměřené. Ve snech například prožívám všechno, co se týče projevů zlosti, lásky, žárlivosti, úlevy, překvapení a soucitu, mnohem bouřlivěji než v bdělém stavu. Komu tyto emoce patří? Mně? Jsou takové, jak si představuji, že by měly vypadat? Ve snu o tom neteoretizuji, žádné abstrakce zde nemají uplatnění: cítím opravdovou lásku, a to k lidem, které ve skutečnosti také miluji, byť ne v takové míře. Jako bývalý psychoanalytik jsem se domníval, že to jsou city, které jsem během dne potlačoval. Projevit se mohly až během spánku. Utvořil jsem si teorii, že mé city jsou skutečné, jen přístup k nim je zabarikádován. Vždycky byly ve mně, ale mohly se projevovat až tehdy, když jsem se jim nemohl bránit ve spánku. Moje vědomí vždycky muselo být nějak obelháno. Muselo být vypnuto. Moje skryté city na tuto chvíli pokaždé čekaly  ryzí, připravené. A nyní se ptám: Mají snad zvířata ke svým citům snadnější přístup než moje bdělé já?….  

 Co mne na zvířatech nejvíce fascinovalo, byl jejich volný přístup k vlastním emocím. Zdálo se mi, že žádný živočich nepotřeboval k prožívání emocí nejprve usnout. Vždy své pocity dávali najevo. Rozzlobíte-li je, okamžitě to na sobě dají znát. Pohladíte-li kočku, začne příst a otírat se o vás. Kdo jiný umí tak dokonale projevit spokojenost jako kočka? Pes vrtí ocasem a svým pohledem vyjadřuje radost z toho, že nás vidí, tak nefalšovaně, jak by to nedokázal žádný člověk….

Miluji psy. Odjakživa mi bylo jasné, že vedou bohatý emocionální život. „Ne, Míšo, teď nepůjdeme na procházku." Co? Vztyčil uši. Slyšel jsem dobře? „Promiň, Míšo, ale nepůjdeme." Porozuměl a zase je sklopil. Lehl si na zem. Bylo jasné, že je velice zklamaný. Zcela zřejmé byly jeho pocity, i když jsem řekl: „Tak ano, dones vodítko a půjdeme ven." Na procházkách vždycky projevoval úžasnou radost. Utíkal vesele napřed, hrál si s listím a aportoval. Často zabíhal hluboko do lesa a po chvíli se objevil někde přede mnou. Byl spokojený, když jsme se vrátili domů a já rozdělal oheň. Posadil jsem se a začal jsem si číst. Ma usedl vedle mne a položil mi hlavu na kolena. Spokojenost z něj přímo vyzařovala. Když zestárl a nezvládal dlouhé procházky, takřka na něm bylo vidět, že se vrací do svých mladých let alespoň v představách. Nostalgie u psa? A proč ne? Charles Darwin si také myslel, že je to možné.  

Ve své knize Projevy emocí u lidi a zvířat si Darwin dokonce troufl popsat vědomí psa: „Můžeme si být jisti, že si starý pes s vynikající pamětí a určitou schopností představovat si nikdy nevzpomene, jak to bylo krásné, když se proháněl? Byl by to určitý druh sebeuvědomění." A ještě sugestivněji se zeptal: „Kdo může vědět co cítí kráva, když se dívá na umírajícího či mrtvého druha?" Darwin se nebál spekulovat o věcech, které teprve potřebovaly být blíže prozkoumány... Přestože jedna z nejznámějších osobností v oboru etologie, Konrad Lorenz, mluvil s jistotou o zvířatech zamilovaných, ponížených anebo truchlících - emocionální projevy zvířat jsou i nadále považovány za ne dost důležité a podstatné, aby si získaly patřičný zájem vědy.  

Stěžejním dílem zabývajícím se emocemi zvířat se  stala kniha Donalda Griffina nazvaná Otázka vědomí u zvířat. Od té doby, co byla roku 1976 vydána, se stala terčem obrovské kritiky. Griffin se zabýval možností rozumového života zvířat, a vyjádřil obavy o objektivnost vědců zabývajících se otázkami poznání a vědomí u zvířat. Zvířecí emoce sice nezkoumal, ukázal však ostatním, že tato oblast teprve potřebuje být pečlivě probádána. Četba mě nadchla a probudila můj zájem. Chtěl jsem si přečíst srovnatelnou publikaci o emocích zvířat. Zjistil jsem však, že o citovém životě zvířat je toho v moderní vědecké literatuře opravdu poskrovnu.  

Proč tomu tak je? Jedním z důvodů je, že se vědci, behavioristé zabývající se chováním zvířat, zoologové a etologové obávají nařčení z antropomorfismu (přisuzování lidských pohnutek zvířatům) - formy vědeckého rouhačství. Jako by nestačilo, že emoce zvířat nejsou považovány za téma důstojné pro vědeckou studii, dokonce ani slova a termíny spojované s emocemi nemají být v souvislosti se zvířaty užívány. Proč bychom neměli diskutovat o vnitřním životě zvířat, o jejich emocionálních schopnostech, jejich pocitech radosti a zklamání, nostalgie a smutku?  

 Jane Goodallová nedávno napsala o své práci se šimpanzi: „Když jsem na počátku šedesátých let hojně užívala termínů dětství, dospívání, motivace, vzrušení a nálada, všichni mě velice kritizovali. Bylo to ještě horší poté, co jsem si dovolila tvrdit, že každý šimpanz má svou osobnost. Přisuzovala jsem lidské vlastnosti  zvířatům, a hned jsem byla obviněna z nejhoršího etologického hříchu - z antropomorfismu."  

Napadlo mě, že odborníci studující a pozorující zvířata by snad byli ochotni sdělit své poznatky osobně, odhalit mi něco, co by neradi uvedli do nějakého vědeckého článku. Obrátil jsem se na renomované vědce zabývající se chováním a emocionálními projevy delfínů. Nechtěli se mnou o ničem takovém diskutovat a nechtěli mně sdělit ani své postřehy. Jeden mi řekl: „Nevím, co to jsou emoce." Další mě poslal za svou žákyní, protože hovořit na takové téma zřejmě považoval pod svoji vědeckou (nebo mužskou?) důstojnost.  

To, co tito vědci říkali, však vůbec neodpovídalo tomu, co dělali. Jeden objal svého delfína, právě uznaného vítězem, v momentu, který měl jasně emocionální zabarvení, alespoň pro něj. Další se nemohl od svých delfínů dlouho do noci vůbec odtrhnout, tak byl připoután k tomu, co nazýval svými „subjekty". Studentky vyprávěly o mnoha případech vzájemného sblížení vědce a delfína, dokonce i delfína žijícího na svobodě. Jen těžko se dá věřit tomu, že tito vědci vyjadřovali intenzivní pocity vůči tvorům, o nichž si upřímně mysleli, že jsou emocionálně ploší a nemohou na ně nijak reagovat. Jak někdo může vědět, že zvíře nic necítí, když se touto otázkou ještě nikdo důkladně nezabýval? Dojít k takovému závěru bez jakýchkoli bádání znamená setrvat v rovině předsudků, a ve jménu vědy hájit nevědecké postuláty.  

Chtěl jsem se dozvědět, jak cvičitelé pracují s emocemi zvířat, která používají pro svá vystoupení, a tak jsem oslovil ředitele oddělení pro styk s veřejností ze Sea World v San Diegu. Ten mi hrubě sdělil, že odmítá existenci jakýchkoli zvířecích emocí a že nedovolí, aby byl Sea World spojován s mým výzkumem, protože „to zavání antropomorfismem". Byl jsem proto udiven, když jsem viděl, jak jsou delfíni a kosatka učeni kynout ploutvemi, podávat trenérovi ploutve na pozdrav a stříkat vodu na obecenstvo. Byli cvičeni, aby se chovali jako lidé - lépe řečeno jako lidé, kteří byli porobeni a předěláni na bavící otroky ve službách komerce.   

Po velice slibném začátku před sto dvaceti lety, kdy se touto otázkou začal zabývat Charles Darwin ve své knize Emocionální projevy u člověka a zvířat jen málo vědců uznalo, zkoumalo, a dokonce i bylo ochotno spekulovat o existenci emocí u zvířat. Tato myšlenka byla vždy vystavována takovému tlaku, že se o ní vůbec nedalo ani diskutovat. Bylo to téměř tabu. Odborná literatura o zvířatech popisuje spoustu pozorování, poznámek a příhod prozrazujících emoce, jež zvířata mohou prožívat a vyjadřovat, nebo přinejmenším volají po dalším prozkoumání jejich možné existence. Nic takového se však neděje.  

 Pokud by byly soustavně zpracovávány různé příhody se zvířat, by mohly stačit jako důkaz hlubokého emocionálního života zvířat. Ve vědecké literatuře však pro ně není dostatek místa. Jsou zavrhovány jako nahodilé „anekdoty", přesto není důvod, proč by se tyto ojedinělé události měly úplně ignorovat. Pokud by se někdo rozhodl shromažďovat další podobné příklady, byl by asi nařčen z nevědeckého přístupu, neboť se odvolává na „anekdotické důkazy". Hovoříc o Shermanovi a Austinovi, dvou šimpanzích schopných používat symboly a neobvykle a působivě je kombinovat, komentovala Sue Savage­Rumbaughová, výzkumnice primátů, tyto spontánní ojedinělé případy takto: „...jistě pro nás představují nejdůležitější poznatky, které máme," ale vzápětí dodává: „...nezařazujeme je však do našich zpráv ke zveřejnění."  

Tyto příhody pochopitelně představují pro vědce problém. Nejsou totiž schopni kontrolovat okolnosti a podmínky, za kterých k nim došlo. Nemají dostatek dokumentace a nejsou schopni vytvořit z ojedinělého případu žádnou statistiku. Ale i tehdy, když je taková událost pečlivě zaznamenána a proběhne za kontrolovatelných podmínek (jak tomu bylo při sledování komunikace prostřednictvím kombinování symbolů Shermanem a Austinem), vědci s odvoláním na jednorázový výskyt věrohodnost události zpochybní. Experimentálně podložené důkazy jsou jako jediné hodny pozornosti, a jsou tak zásadně nadřazovány osobním zkušenostem s takovou systematičností a přesvědčením, které prozrazuje spíše náboženskou horlivost než logickou úvahu.  

Jane Goodallová považuje nezájem vědců o „anekdotické" důkazy opírající se o ojedinělé události za velice vážný problém, kterým trpí celá věda. „Vždycky jsem shromažd'ovala a zaznamenávala ojedinělé a výjimečné události, protože si myslím, že jsou prostě strašně, strašně důležité - jakkoli jimi vědci opovrhují.To je jen nahodilý, ojedinělý anekdotický případ,` říkají. Co je to anekdotický případ? Je to podrobný popis něčeho, co není zcela obvyklé.  

S rozvojem laboratorních výzkumů zvířat, zejména v šedesátých letech, se vzdálenost od cítění zvířat, již tak dost velká, ještě zvětšila. Takový odstup jen žehnal vědcům provádějícím bolestivé pokusy na zvířatech s ospravedlněním, že zvířata žádnou bolest necítí a nemohou se trápit, a i kdyby tomu tak bylo, nikdy nemohou prožívat bolest tak silně jako člověk. Za zájmem pokračovat v těchto pokusech a nechutí přiznat zvířatům plnohodnotný emocionální život, schopnost prožívat lásku, soucit, altruismus, zklamání či nostalgii, mohou stát i profesní a finanční důvody. Připustit existenci těchto emocí by znamenalo vzít na sebe jistou morální zodpovědnost. Mohou-li totiž šimpanzi pociťovat samotu a duševní trýzeň, je samozřejmě nesprávné používat je na různé pokusy, kdy jsou drženi v izolaci a denně vystavováni bolesti. Přinejmenším se zde naskýtá téma k diskusi - k diskusi, která sotva začala.  

V dnešní době se některé nové směry zkoumání zvířat zaměřují na používání řeči, sebeuvědomění a na další kognitivní schopnosti zvířat, a tak se zaslepenost vědy vůči světu emocí u zvířat již nejeví tak silná. Lákavá témata vědomí a kognitivních fenoménů se dají zkoumat a testovat mnohem snáze (a s větší vědeckou prestiží) než emoce. Inteligence je jistě fascinující, ale žádný živočich stejně jako člověk nepotřebuje inteligenci k tomu, aby mohl mít pocity. Veškeré dosavadní poznatky týkající se emocí zvířat nevycházejí z laboratorních pozorování, nýbrž z terénních. 

Někteří z nejvýznamnějších současných výzkumníků zvířat, od Jane Goodallové po Franse de Waala, se čas od času vzepřou ortodoxním názorům a díky svému výsadnímu postavení v tomto oboru si dovolí ve spojení se zvířaty užít výrazů jako láska a utrpení. Tyto aspekty jejich prací však zůstávají ignorovány. Méně významní vědci si zase z profesionálního hlediska takové výrazy raději vůbec nedovolí vyslovit. Ale i přesto jsou zde vidět náznaky jisté změny. Nedávno Sue Savage-Rumbaughová, badatelka z Yerkesova centra primátů v Atlantě v americké Georgii, napsala v předmluvě své knihy Ape Language (Řeč opic): Pominete-li trochu odlišný tvar opičího obličeje, můžete v něm vyčíst emoce stejně snadno jako u lidských bytostí. Existuje jen málo emocí, které s námi opice nesdílí, jako je například nenávist k sobě. Je jisté, že prožívají a vyjadřují veselí, radost, provinění, výčitky svědomí, pohrdání, zklamání, strach, smutek, údiv, něhu, věrnost, vztek, nedůvěru a lásku. Někdy, snad, budeme moci dokázat existenci takovýchto emocí na neurologické úrovni. Do té doby jen ti, kdo žijí a denně přicházejí do styku s opicemi tak blízce jako s lidmi, budou moci pochopit onu nesmírnou hloubku podobnosti v chování opic a lidi.

Rozhodl jsem se prozkoumat všechno, co bylo ve vědeckých statích napsáno o zvířatech, abych zjistil, zda neobsahují skryté informace o emocích zvířat, i když se výslovně onomu tématu příliš nevěnují. Žádná vědecká autorita dosud ještě soustavně nezpracovala otázku emocí zvířat. Měli bychom doufat, a to v zájmu zvířat i lidí, že vědci se odhodlají vážněji zamyslet nad pocity zvířat, která s námi sdílejí tento svět.  

 V této knize se pokouším ukázat lidem, že zvířata všech druhů mohou žít komplexními emocionálními životy. Přestože spousta vědců věřila, že zvířata, která pozorovali, měla emoce, jen málokdo z nich o tom napsal. A to je právě důvod, proč jsme se já a moje spoluautorka probrali celou vědeckou literaturou a hledali jsme ukryté důkazy. Čerpal jsem z dlouhého seznamu vědců, kteří se s emocemi u zvířat bezprostředně setkávali, zejména těch, kteří se soustředili na divoká zvířata v terénu. Srovnával jsem především práce uznávaných odborníků, takže i ten největší skeptik uvidí důkazy získané z dlouhé řady pečlivých studií zvířat žijících v nejrůznějších podmínkách. Při veškerých úvahách jsem v hojné míře vycházel samozřejmě i z vlastní osobní zkušenosti s kontakty se zvířaty, které provázejí můj život odmalička.  

Terénní studie dokazují to, čemu vždy věřila většina neprofesionálů: zvířata milují a trápí se, pláčou a smějí se. Jejich srdce umí vzplát nadšením a může být drásáno zoufalstvím. Cítí se osaměle, jsou zamilovaná, zklamaná, zvědavá. Ohlížejí se s nostalgií do minulosti a těší se na budoucí radost. Cítí.

Nikdo, kdo někdy žil s nějakým živočichem, to nemůže popřít. Mnoho vědců to však činí, a právě proto jsem se pokusil zkoumat a ověřovat jejich pochybnosti mnohem důsledněji, než by bylo u normálního člověka nutné. „To je samozřejmé," říká chovatel. „To je příšerný klam," říká vědec. Tato kniha se snaží postavit most přes propast mezi poznáním člověka, který vždy pozoroval zvířata bez jakýchkoli předsudků, a vědeckou myslí, která se brání výpravě do citové oblasti.  

 Spousta vědců zapudila myšlenky o citech a pocitech zvířat proto, že měla strach z obvinění z antropomorfismu. Proto se věnuji důkladně i otázce antropomorfismu. Kdyby takové myšlenky nebyly již předem ohroženy falešnou kritikou, pak by studium emocí zvířat mohlo probíhat na vědeckém základě a bylo by osvobozeno od obav, jimiž je dodnes provázeno. 

Na závěr bych se chtěl zamyslet nad některými etickými důsledky vyplývajícími ze správného porozumění emocím zvířat. Uvidíme stovky příkladů, kdy zvířata pociťují zlost, strach, lásku, radost, stud, projevují soucit a prožívají osamocenost tak silně, že se o něčem takovém dočtete snad jen ve vymyšlených příbězích či bajkách. Snad to neovlivní pouze váš pohled na to, co si o zvířatech myslíte, ale i na to, jak s nimi zacházíte. Čím více mi bylo zřejmé, že zvířata mají hluboké city, tím víc se mi protivila myšlenka na jakékoli laboratorní pokusy s nimi. Je vůbec možné nějak je ospravedlnit, když víme, co během nich zvířata prožívají a jakému trápení jsou vystavována? Je možné pojídat maso, když víme, jak zvířata vedená na porážku musela nejprve trpět? Jsme pobouřeni, dočteme-li se třeba jen v románu, že někdo zabil jiného člověka jen pro svůj vlastní zisk. Každý den jsou však vražděni sloni pro kly, nosorožci kvůli rohům, gorily pro ruce. Doufám, že až lidem začne svítat, co tato zvířata cítí, bude stále těžší ospravedlňovat takové krutosti.