Rytíř s kamerou

Rytíř s kamerou

Mark M. Rissi

Svým zevnějškem připomíná Hodlerovy klasické kresby bojovníků za helvítskou nezávislost. Je to zkrátka Švýcar jak z obrázkové knížky: věcný, pracovitý, švýcarsky neutrální, nepodléhající zbytečným emocím. Mark M. Rissi, první a nejproslulejší filmař soustavně dokumentující náš způsob zacházení s nejslabšími. Muž, který je schopen otřást až příliš otrlým svědomím světa...

Milena Wahlen: Jak to všechno začalo?
Mark Rissi: Roku 1972 jsem natočil svůj první dokument o lovu kožešinových zvířat do pastí v Kanadě. V té době jsem nebyl žádný "ochránce zvířat". S touto tématikou jsem byl konfrontován poprvé. Avšak kožešnický spolek se pokusil film zablokovat a to se mu podařilo. Soud však jeho stížnost zamítl. Začalo mne zajímat, proč se zájmová skupina pokouší tak masivně čemusi, co je pravda, zabránit. Později jsem odhalil další lež této branže. Kožešinové farmy byly deklarovány jako "ochranářské" s tím, že se zde provozuje ochrana druhů a že zde zvířata žijí ve výbězích. To, co jsem objevil, bylo však spíše držení v klecích. Toto zneužití zvířat se dnes týká milionů divokých stvoření, hlavně norků a lišek. Abych to dokumentoval, procestoval jsem řadu zemí. To byla moje reakce na tvrzení kožešníků, že se v těchto případech jedná o "pár černých ovcí", ale - "my v Dánsku to máme lepší..." - Tak jsem odjel do Dánska... Dnes se kšeft s kožešinami posunul na východ. např. právě Dánové vybudovali obrovské farmy v Koreji, i tam jsem filmoval. Víte, jak tam zabíjejí lišky? Aby nepoškodili kožešinu, vymysleli vpravdě exotickou metodu: spojí dvě prkna kloubem, lišku strčí do V, tvořeného prkny a nahoře stáhnou oprátku. Zvíře se mezi prkny dusí, přičemž je mu též rozmačkán hrudní koš a zvíře zemře.

MW: Natáčel jste skrytou kamerou příšerné podmínky kožešinových zvířat v mamutích ruských farmách, kde jste riskoval život. Zdá se, že to považujete za samozřejmé. Ale jak dokážete snášet bezprostřední pohled na týrání zvířat, když natáčíte např. v laboratořích, na jatkách, při transportech...? Vaše dokumenty, přiznám, většinou naprosto překračují meze únosnosti i pro diváky obrazovkou otrlé. Zvířata-mučedníci jsou naprosto nevinná a naprosto bezmocná. Jak to zvládáte?
MR: Ovšemže reaguji agresí a musím se velice kontrolovat, abych intervieowaného partnera nenapadl. Musím mít stále na paměti výsledek: když získám dokumentaci, která bude vysílána, pomohu možná tisícům zvířat. Když se na mučitele vrhnu, zachráním jediné zvíře. Rozlobím "chovatele" či "pěstitele" a ten se potom stydět nebude. Když bude film vysílán, zapůsobí špatné svědomí. Např. jeho dětí se ostatní děti ve škole budou ptát, jak je to možné, že se živí takovým způsobem, co se u nich doma děje. To má pedagogický účinek. Mne osobně chrání technika. Pracuji sám a tak je mezi mnou a objektem kamera, která obstarává odstup. Jsem tedy velice zaměstnán. Musím domýšlet změny záběrů, střihy, konečný výsledek - jsem velmi koncentrován. Na druhé straně to věc i zjednodušuje, protože veden tímto speciálním pohledem mohu natáčet přímo to, co poslouží jako konkrétní výpověď. Nepotřebuji instruovat kameramana atp. Sám už znám reakce zvířat a mohu práci jejich chování podřídit.

MW: Jste původně kameraman?
MR: Ne. Vystudoval jsem na vysoké škole v USA filmovou režii a mám vzdělání i jako fotograf, takže mám k práci vizuální přístup. Původně jsem točil celovečerní hrané filmy se známými herci. Už tehdy jsem se zabýval ekologií a zvířaty. Vzhledem ke vzdělání v USA chápal jsem film i jako politický prostředek. V době, kdy domácí filmy měly ještě ve Švýcarsku šanci, snažil jsem se tato témata publiku předkládat, což se mi díky oblíbeným hercům jako Lilo Pulver, Sieffrit Steiner nebo Walo Luond také podařilo. Věnoval jsem např. pozornost problémům sedláků, tématice, která je dodnes "žhavá", protože masový chov zvířat zničil selský stav, zanechal nenapravitelné ekologické škody a pro veřejnost znamená mnohem větší i ekonomické ztráty než původní forma chovu.

MW: Při posledním setkání exilového PENU u Oldenburgu jsme byli konfrontováni se znamenitým nápadem: i na severu Německa nemohou všichni sedláci přežít a tak se přeorientovali na pěstování stromků, což je mnohem prospěšnější a má mnohem lepší budoucnost než zastaralé masové chovy dobytka, který dnes už skoro nikdo nejí. Tak zabránili finančním ztrátám. Ze starých památek upravili překrásný skanzen a vybudovali ekologické rašelinové lázně. Získali nejen sedláci, získala zvířata a získala příroda.
MR: Skutečně teď vzniká řada dobrých nápadů. Některé se inspirují v bývalých zemědělských družstvech. Např. sedláci zakoupí stroje do společného vlastnictví a půjčují si je. Mne bylo na družstvech sympatické, že u těch větších byla vybudována jatka, takže transporty zvířat byly minimální. Na druhé straně masový chov kolchozního dobytka byl někdy zlý.

MW: Měla jsem štěstí, že jako dítě jsem trávila prázdniny u posledních soukromých sedláků a zažila jejich etiku. Dnešní způsob "zemědělství" by byl pro ně hororem. Byli to hluboce a čestně věřící lidé a fabrikování živých bytostí - stvoření Božích - by je naplnilo nejhlubším odporem.
MR: Jsem přesvědčen, že právě teď nastává nová šance pro produkci kvality, což se ve Švýcarsku enormně projevuje. Už jsme zakázali bateriový chov slepic a poslední agrární iniciativy budou mít následky. Brzy nastane dovoz levnějšího vepřového z EU. Naši řezníci se pokusí dovážet to nejlevnější maso z hromadných chovů. Konzumentům musí být jasné: koupím-li levné maso, není zdravé, nepochází ze slušného chovu.

MW: Nebude to mít za následek, že spotřeba levného masa stoupne?

MR: Rozhodně ne. Příklad s vejci dokázal, že lidé chtějí kvalitní potraviny. Naprostá většina kupuje dražší vejce, protože slepice nejsou drženy v bateriích. Černé ovce najdete vždycky, ale v tomto případě rozhoduje většina, i proti propagandě zahraničních producentů "levných" vajec. Průzkum z minulého roku potvrdil, že 90% Švýcarů radši zaplatí dražší potraviny, jen když zvířata budou mít lepší životní podmínky. Dnes už je každému jasné, že jen taková zvířata jsou zdravá.

MW: Švýcarsko je fenomenální i v otázce kožichů z kožešinových zvířat. Švýcarky skutečně přestaly kupovat okrasné kožichy. Ty "zdobí" vlastně už jen zahraniční prostitutky. Ale např. v Itálii tento fenomén nefungoval...
MR: Omyl! M.j. i díky nejslavněším manekýnám, otevřeně propagujícím heslo "radši nahá než v kožešině", kšeft s kožešinami rapidně klesá. Ve Švýcarsku likvidovalo 80% kožešníků anebo se přeorientovali na umělé kožešiny. Nová generace už na okrasných kožešinách, získaných trápením zvířat, nevidí vůbec nic hezkého. To je evropský trend.

MW: Když jsem se před deseti lety stala zásluhou Vašeho šokujícího dokumentu z curyšských jatek vegetariánkou, našli se ještě lidé, kteří se nad tím podivovali. Dnes jsou sami přesvědčení vegetariáni. A začali s tím až po padesátce. Vysvětlují to tím, že dnes, když jsme všichni informováni, nelze předstírat, že o strašlivém utrpení zvířat nic nevíme. Nelze se na něm sám aktivně podílet.
MR: To bude ovšem pokračovat. Dnes už se začíná např. diskutovat o smyslu zoologických zahrad a cirkusů. A mladí lidé jsou dnes ochránci - nebo přesněji: aktivní zastánci práv zvířat naprosto samozřejmě.

MW: Svědomím TV diváka lze tedy otřást?
MR: Mám pro to mnoho příkladů. Třeba jen ze Švýcarska: natáčel jsem pro "Kasensturz" příspěvek o produkci husích jater. Do týdne jsme měli hlášení nejvýznamnějších koncernů a importérů (Migros, Coop, Globus), že zboží odstraňují z regálů a okamžitě končí s dovozem.

MW: Hrané filmy se zvířecími hrdiny jsou od Rintintina a Lassie velice oblíbené. Nemohu zapomenout na jednu pražskou režisérku televizního krásna, která v obraze potřebovala umírající holubici. Podřezávalo se a podřezávalo... než se káplo na opeřence, jehož umírání bylo dostatečně poeticky dlouhé. Od té doby se bojím o život zvířecích herců. Zřejmě se to neřeší kečupem jako u lidí.

MR: Pokud je mi známo, pak se normálně zvířata ve filmech nezabíjejí, ale uspávají anebo jsou trénována mrtvé hrát. Moje letité zkušenosti z USA, kde se filmů se zvířaty produkuje skutečně mnoho: mají tam komité s výkonou mocí, složená z dobrovolníků, kteří dohlíží, aby zvířata byla respektována. Někdy produkce zvou tyto úředníky samy, aby měly zajištěno, že je nikdo nezažaluje.

MW: Když Vás tak poslouchám, mám dojem, že věc alespoň některých zvířat v našem moderním světě není tak docela ztracena, ačkoliv vše mluví proti optimismu!
MR: Když jsem s dokumenty o zvířatech začal, bylo nelehké je uvádět. Dávat např. "intenzivní chov dobytka" v potaz bylo tabu. Vzpomínám si, jak jsem v 75. natočil film s K. Lorenzem. Ten je sice žel dodnes aktuální, ale tehdy jsme ho skoro nemohli udat. Dnes je po těchto filmech veliká poptávka, protože občané se vehementně domáhají informací! Co však je skutečně strašné, je mafie psích zápasů právě v Čechách, v Maďarsku, v hraničních oblastech, kde existuje německý turismus a lidé chtějí vydělávat za každou cenu. Viděl jsem TV portrét veterináře ze St. Peterburgu, který vyprávěl, že existuje nová atrakce - diskotéky s psími zápasy. Ani se neutře krev a tanec jde dál a dívky se reportérce svěřovaly, jak je to sexuálně vzrušuje. To nechápu!

MW: Jak vidíte "budoucnost" laboratorních zvířat? Váš "Tierreport" s touto tématikou přinesl vedle otřesných obrazů totálního lidského úpadku i nepříliš nadějeplné komentáře. Ostatně jeden z mých známých, zoolog, který veden motivací těmto mučedníkům lidské pitomosti pomoci, dal se zaměstnat v koncernu Hoffmann la Roche a zjistil naprosto otřesen, než odsud utekl, následující: v laboratořích "působí" jen dva druhy dvounožců, jednak takoví, kterým je všechno jedno a mučili by i vlastní babičku, kdyby jim to nadřízený dal za úkol. A za druhé sadisté, kteří se hlasitě chechtají, když např. při Draizeho testu bolestí šíleným, vřeštícím králíkům vytékají oči. Mimochodem, i za tuto metodu máme už náhradní testy, ale... Bude s nás možné v dohledné době sejmout tuto strašlivou vinu anebo bude tato těžké miliardy vydělávající lobby svou kriminální činnost - trápení zvířat je doslovně zakázáno zákonem - smět provádět dál?


MR: Obávám se, že v dohledné době bude velmi obtížné tento problém politicky prosadit, protože celá naše "věda" je na tzv. "zvířecích modelech" postavena.

MW: ...přestože mezitím nesčíslní vědci a lékaři neustále poukazují na škodlivost tohoto systému, vždyť i malé dítě ví, že se nerovná morčeti, kryse... a že náš způsob "lékařství" vede do slepé uličky? Což dokazuje opětný masový výskyt chorob, které jsme měli za navždy zažehnány a které na čas zanikly nikoli díky pokusům na zvířatech, ale zlepšené hygieně a životním podmínkám? Nemluvě o četných úmrtích po "vyzkoušených" lécích?
MR: Nejen to: vědci nám neustále tvrdí, že použitelné výsledky mohou být získány jen tehdy, když pokusná zvířata jsou geneticky bezvadná, pocházející ze stejných (laboratorních) podmínek chovu, tzn. ze srovnatelných "modelů". Zároveň však jsou zvířata po tisících kupována v Čechách, Maďarsku, Rusku... Jedná se o zvířata kradená a nebo toulavá a končí v laboratořích západních farmakologických koncernů (např. Bayer). Výsledky pokusů na takových psech - na prokazatelně nestejných modelech, mají pak být zčistajasna závazné - celosvětově! V samotném St. Peterburgu jsem viděl, jak "sbírají" psy na pokusy na ulicích. Prý jich dodávají na 5000 ročně. To je přeci v naprostém rozporu s tvrzením vědců. Z toho by se rozhodně měli zodpovídat.

MW: Byl již nějaký filmař, soustavně mapující tuto tématiku, před Vámi?

MR: Vlastně ne. Později přibyl kolega Manfred Karremann v Německu, je podstatně mladší než já. Dělá vynikající filmy. Jeho dokumentace transportů přivedla opravdu veřejné mínění do pohybu. Je velmi houževnatý, věnuje věci hodně času, dny i noci, aby viníky přistihl. Ja pracuji jinak, jdu na místo, ohlédnu si situaci a natáčím. Mám zkušenost a cit pro věc - někdy objevuji nové téma čistě náhodou. Tak třeba jel jsem natáčet na největší trh vepřů ve Francii, kde 70 000 zvířat mění majitele. Chtěl jsem snímat už vykládání a tu jsem uslyšel strašné, nepřetržité kvílení. Šel jsem za ním a objevil jsem, že nedaleko jsou jako na běžícím pásu a při plném vědomí sterilisovány prasnice. To jsem neočekával, ani neplánoval. Ale natočil.

MW: Kde všude jste filmoval?
MR: Nefilmoval jsem v Austrálii a v Japonsku. Co dělám, souvisí s komunikací. Musím si představit reakce. Japonská mentalita je mi cizí.

MW: Dokumentoval jste zápasy psů s medvědy už v Pakistánu. Jaký byl výsledek?
MR: Hned po vysílání pršely protesty z celého světa. Dnes se tyto zápasy provozují už jen v tajnosti. Dříve to byla lidová zábava na stadionech. To se změnilo. Když jsem tam přijel poprvé a setkal se s členy místní WWF, neveřili, že se situace změní dříve než za dvacet let. Na základě protestů uzákonila vláda do jednoho roka zákaz těchto zápasů.

MW: Jak vidíte budoucnost cirkusů?
MR: Myslím, že šelmy a velká zvířata - sloni - v nedalekém budoucnu ze západních cirkusů zmizí. Nové myšlení je nezadržitelně na postupu. Před pěti lety to ještě nebylo důležité téma. Včerejší pýcha Švýcarska - cirkus Knie - musel nedávno požádat o policejní ochranu, aby zastánci práv zvířat je nepustili na svobodu. V některých zemích, např. ve Skandinávii jsou už zakázáni sloni, jinde zase už zakázali šelmy...

MW: Myslíte, že je možné lidi převychovat? Nebo šokovat? Vaše dokumenty vyvolávají po celém světě velmi silné reakce.
MR: Pomáhají především vědci, studující chování a potřeby zvířat. Např. Holanďané právě zakázali chov lišek v klecích, ačkoli měli vybudovaný kožešnický průmysl. Švýcarsko to sice zakázalo již dříve, ale nebyli jsme země kožešinové produkce. Už se uznalo, že držení v klecích neodpovídá právům zvířat. A jsou to odborníci, kteří to vládě poradili. Tak vznikl zákon. Anglie a Švédsko již zakázaly držení vepřů v krabicových boxech. Švýcarsko to učiní během revize zákona na ochranu zvířat. To se stane v celé Evropě.

MW: Proč se i nadále provozují naprosto skandální transporty zvířat na jih, proč to velmocná EU nezakáže?
MR: Protože s finanční pomocí EU byla na jihu vybudována veliká jatka, protože tam je velice levná pracovní síla. Teď je třeba je "vytížit". A do Itálie musí být 40% masa dováženo, protože vlastní produkce činí jen 60%.

MW: Jaký je Váš názor na býčí zápasy? I ty jsou hodně diskutovány a dokonce ve Španělsku se zvedá vlna protestů, ačkoliv je to velmi výnosné zabijáctví?
MR: To je komplikované folklórní tradicí a to je těžké apelovat na rozum. Rozhodně mne udivuje, že se na nich v poslední době podílejí i ženy. V Paraguayi jsem viděl skutečné zápasy mužů s býky: smyslem bylo, aby neozbrojený muž holýma rukama býka položil. Bylo to něco prapůvodního.

MW: Už jste natáčel v Čechách? Tam by Vás bylo velice zapotřebí!
MR: Dokumentoval jsem vstup armád před 28. lety. Byl jsem zatčen a zavřen. Pak mne černá limusina dovezla na hranice. Nebyl tam hraniční přechod. Ocitl jsem se bez německých peněz v německé hraniční vesničce. Lidé byli hrozně nedůvěřiví a já nevěděl, jak se dostanu domů. Musel jsem si nejdříve na cestu vyžebrat. Češi mne prostě nechali v hraničním pásmu.

MW: To Vás mohli pohraničníci zastřelit... Měl jste strach?
MR: Byl jsem mladý. Když ale myslím na členy Greenpeace, kteří se nechají připoutat na nějaký nebezpečný objekt nebo bojují proti atomovým pokusům, tak to na mne dělá skutečně veliký dojem. Jsou výborní...

MW: Děkuji Vám za rozhovor!

Uvedený rozhovor s celosvětově proslulým filmovým a televizním tvůrcem, zpracovávajícím problematiku ochrany zvířat a jejich práv, původně pro Informační bulletin Different Life zaslala paní Milena Sophia Wahlen z Zurichu, který před časem původně udělala pro jeden exilový časopis.