Zvířata jako stroje, roboti jako cítící bytosti

Maso s nálepkou „pain-free“

Dokud jsou lidé ochotni kupovat výrobky z velkochovů, všechny ostatní formy protestu a politických akcí žádnou zásadní reformu nepřinesou. Lidé, kteří bohatnou z vykořisťování velkého počtu zvířat, nepotřebují náš souhlas. Potřebují naše peníze. Obchod s mrtvolami zvířat, která chovají, je hlavním zdrojem jejich zisku.  Budou užívat intenzivní metody chovu tak dlouho, dokud budou moci prodávat, co těmito metodami vyprodukovali, a vždy budou mít dost prostředků, aby bojovali proti reformě metod politicky, a budou se moci proti kritice hájit tím, že poskytují veřejnosti jen to, co si žádá. (Peter Singer)

Pustí-li se lidé do  svého řízku, zdá se, že je ani v nejmenším nezajímá, jak žijí zvířata, která pojídají k večeři. Přemýšlíme-li o hospodářských zvířatech, je důležité mít na paměti, že účel jejich existence je téměř bez výhrady definován jejich smrtí nebo využitím. Existují jen proto, aby zemřela nebo byla využita. Chováme je proto, abychom je zabíjeli nebo z nich měli zisk - nikoliv abychom jim poskytli možnost prožít šťastný život.  Napomáháme rozmnožování hospodářských zvířat obecně jenom proto, že je máme v úmyslu dříve či později zabít; a obvykle dříve ( kuřata, telata). Pokud je lze využít nejprve nějakým jiným způsobem (mléko od krav a koz, vlna od ovcí, vejce od slepic), život jim prodloužíme, ale obvykle jen o tolik, aby to neškodilo ekonomickým zájmům.

Stále více zákazníků si žádá potraviny bez umělých přísad. Co tak maso s nálepkou „pain-free“ ? Dá se zabránit tomu, aby hospodářská zvířata ve velkochovech trpěla?

První variantou je, že bychom se všichni stali vegetariány, takže žádných velkochovů zvířat pro jatka by nebylo zapotřebí. Ale to většina lidí nechce, pojídání masa jim způsobuje slast, které se nechtějí vzdát.

Jiná varianta říká, že chovatelé by měli se zvířaty zacházet slušně. Ale to je dražší než "průmyslová" velkovýroba masa. Například maso z ekologického zemědělství, kde zvířata mají volný výběh, přírodnější krmivo a vůbec příjemnější život, stojí v obchodě víc než maso zvířat z velkochovů. A lidé chtějí levné maso.

Další variantu tedy nyní začínají diskutovat odborníci na genetiku: vytvořit genetickými úpravami hospodářská zvířata, která nebudou žádné utrpení cítit.

Utrpení kvůli masu na našem talíři

V odborném časopise Neuroethics tuto myšlenku nyní znovu otevřel filozof Adam Shriver z Washingtonovy univerzity v americkém Saint Louis.

"Když už se nemůžeme vyhnout velkochovům připomínajícím továrny, měli bychom alespoň zmenšit utrpení zvířat. Zvířata vytvořená genetickým inženýrstvím, která nebudou pociťovat bolest, jsou nejpřijatelnější možností, jak můžeme stále jíst maso, ale nenutit zvířata trpět," tvrdí Shriver.

Vědci už „vyhmátli“ některé geny zodpovědné za vnímání bolesti. Pokud myším například chybí gen zodpovědný za vytváření sodíkového kanálu označovaného Nav1.7, nejsou tak citlivé na tlak a teplo, jak zjistil tým z londýnské University College. Vlastní přenos nepříjemného podnětu je způsoben silnějším prouděním sodíkových iontů přes membránu nervových vláken v místě nervových zakončení. Proto neprůchodnost sodíkových kanálů tlumí bolest.

Stejný časopis přinesl i zprávu o „vymazání utrpení“ přímo v mozku. Neurolog Zhou-Feng Chen z Washingtonovy univerzity v Saint Louis zasáhl do dědičné informace myší tak, že jim chyběly dva enzymy potřebné pro vnímání bolesti v mozkové kůře.

Když nebude zvíře cítit bolest, začne se poškozovat. To může ohrozit jeho zdraví i život,“ varuje Marek Špinka. Bolest je v principu užitečná, plní funkci jakéhosi hlídače a varovného signálu.

Až pětina dojnic ve velkochovech například kulhá. Stojí totiž celý den na tvrdé podložce, která je navíc většinou silně znečištěná agresivními tekutinami. Negativní roli sehrává i fyziologické přetížení dojnic a narušení jejich přirozeného metabolismu. Rohovina paznehtů tak bývá v určitých místech zeslabená nebo dochází k infekci tkáně nad paznehty, což se projevuje bolestí. „Kdyby ji zvíře necítilo, nezačne kulhat, a nikdo si ničeho nevšimne. Snadno pak může dojít k těžké infekci, sepsi a nakonec k úmrtí,“ uvádí Marek

Špinka.

Český etolog zároveň upozorňuje, že zvířata ve velkochovech netrpí zdaleka jen fyzickou bolestí. Nemohou se například chovat podle svých obvyklých vzorců – slepice potřebují hrabat, prasnice si zase před porodem staví hnízdo. Obtížně se také vyrovnávají se skutečností, že žijí v obřích skupinách, jejichž osazenstvo se navíc mění.

Když byly v roce 1969 ve Velké Británii vydány předpisy pro chov zvířat, Sir Julian Huxley a devět dalších vědců napsali do London Times: "Je zřejmé, že psychologické trauma zvířat bylo zcela opomenuto. Přitom znemožnění přirozených činností zvířete je možná tou nejhorší formou krutosti." Tovární farmáři jsou vesměs karteziáni," napsala spisovatelka Joy Williamsová. "Zvířata nejsou víc než stroje-stroje na mléko, selata, vejce-výrobní jednotky proměněné v zisky."

„Vyřazení bolesti by zřejmě bylo správným řešením u zvířat využívaných při modelování léčby těžkých chorob jako rakovina. Tedy pokud dospějeme k závěru, že je takové modelování eticky přijatelné,“ domnívá se Marek Špinka. Ve velkochovech však považuje „vypnutí“ bolesti za pouhé odstraňování důsledků. Podle něj bychom se měli zaměřit spíše na samotnou příčinu – změnit chovy tak, aby v nich zvířata nestrádala bolestí ani jinak.

I sám Adam Shriver si uvědomuje úskalí své myšlenky. Je vegetarián a zvířata kvůli němu ve velkochovech netrpí.

Až budeme s nákupním vozíkem brázdit supermarket, můžeme se tedy ptát: Potřebujeme opravdu tak levné maso?

Uznávaný časopis New Scientist, který živočichům nepociťujícím bolest věnoval rozborový článek, v redakčním komentáři usoudil: "Ukončeme tovární velkochovy a přestaneme potřebovat zvířata, která necítí bolest."

Výńatek z článku P. Singera a A. Sagan: Práva pro roboty?

Společnost Gecko Systems v listopadu oznámila, že prováděla zkoušky svého „plně autonomního robota pro zajišťování osobní společnosti a domácí péče“, známého též jako „carebot“, který má pomáhat starším či postiženým lidem žít nezávisle na pomoci druhých. Žena s krátkodobými výpadky paměti se podle tiskové zprávy společnosti začala velmi usmívat, když se jí robot zeptal: „Nechtěla byste zmrzlinový pohár?“ Žena odpověděla, že ano, a robot se prý postaral o zbytek....

Nenastal čas začít přemýšlet o tom, jaké kroky je třeba podniknout, abychom zabránili tomu, že se naše vlastní výtvory obrátí proti nám?

Prozatím je realističtější neobávat se, že roboti uškodí nám, nýbrž že my uškodíme jim. V současnosti jsou roboti pouhými předměty vlastnictví. Co když se však stanou natolik složitými, že začnou cítit? Není koneckonců i lidský mozek jen velmi složitý stroj?

Může-li se u strojů rozvinout a opravdu se rozvine vědomí, budeme brát na jejich city ohled? Historie našich vztahů s jedinými vnímavými bytostmi, s nimiž jsme se doposud setkali – tedy se zvířaty –, nedávají důvod k přesvědčení, že budeme vnímající roboty pokládat nikoliv za pouhé předměty vlastnictví, nýbrž za bytosti s morálními postoji a zájmy, na které je třeba brát ohled.

Kognitivní vědec Steve Torrance poukázal na skutečnost, že výkonné nové technologie, jako jsou automobily, počítače a telefony, mají sklon k rychlému a nekontrolovanému šíření. Vývoj vnímajícího robota, který nebude všeobecně pokládán za příslušníka naší morální komunity, by proto mohl vést ke špatnému zacházení v masovém měřítku.

Těžkým oříškem samozřejmě zůstává, jak rozpoznat, že má robot opravdu vědomí, a není jen zkonstruován tak, aby vědomí napodoboval. Klíčem by bylo pochopení, jak byl daný robot naprogramován – nenapsali konstruktéři kód, který má vyvolat pouhé zdání vědomí? Kdyby tomu tak bylo, neměli bychom důvod věřit, že robot skutečně vnímá.

Pokud by však byl robot zkonstruován tak, aby měl schopnosti podobné lidským, a z těch by se jaksi mimochodem vyvinulo vědomí, pak bychom měli dobrý důvod si myslet, že opravdu vnímá. A v tom okamžiku by vzniklo hnutí za práva robotů.

Biostroje, Filozofické, etické a technické hranice (bakalářská diplomová práce)