Rozjímání o původu zla

Ludvík Procházka

Začnu banálním příběhem: Nedávno jsem uklízel na zahradě staré opadané chvojí s kousky kůry a přitom jsem náhodou odkryl myší hnízdo. Bylo tam osm lysých růžových a třesoucích se myšátek. Přestože mi soused rozumně radil nalezence utopit, neboť myši jsou pro zahradu plnou kedluben, řepy, brambor atd. hotová pohroma, neučinil jsem to. Nějaká soucitnost skrytá kdesi hluboko v mé duši mi brání, abych zabíjel živé tvory. Hnízdo jsem tedy upravil a zakryl a šel si po svých.

Večer jsem k onomu místu zase zabrousil a našel je rozhrabané a prázdné. Hned mě napadlo kolik uhodilo - Borek, všetečný jezevčík ze sousedství. Motal se kolem hnízda a očuchával je ze všech stran. Nebyl jsem zvlášť důsledný v jeho odhánění, dokonce jsem mu nechal vrátka do zahrady otevřená, když už se tam chtěl probíhat a podcenil jsem nebezpečí, které z jeho strany hrozilo myškám.

Ač je to běžná záležitost přírody a jsme na ni v různých obměnách zvyklí skoro denně, přece jen se mne zmocnila melancholie a rozjímal jsem o zlu, které do svého stvoření patrně nechal zasadit už sám Tvůrce. Jak jinak totiž nazvat násilí, kterého se dopouštějí zástupci jedněch zvířecích druhů na jiných? Je to snad méně zlem, protože se to děje běžně a pravidelně? Dravci a šelmy zajisté nemohou za to, že poslouchají své predátorské instinkty a pudy. Jsou pouhými vykonavateli přírodní nutnosti, a ta, jak se zdá, nemá žádná morální kritéria - takže jaképak zlo. Vnášení lidských morálních měřítek do přírody je naivním anthropomorfisováním - tak nás učí novověká přírodověda. Jejími hesly jsou přírodní výběr a boj o přežití. Jenže Darwina nejspíš inspirovala zkušenost života ve vztazích uvnitř kapitalistické společnosti, kterou pak aplikoval na domněle objevené přírodní „zákonitosti".

Ne, nic takového jako transformované zákonitosti volného trhu v přírodě neplatí! Jde zase o jeden z novověkých mýtů. Kdo má srdce v těle a kdo ještě nepodlehl důsledkům svérázných způsobů boje o přežití, jak je praktikují prostřednictvím přehlídek „zábavného" násilí televizní zprávy, film i literatura, ten snad kdesi v skrytu cítí, že je to úplně jinak.

A kdo přesto namítá, že přírodní nutnost nelze nazývat zlem, ten ať chodí přírodou s očima, ušima a srdcem otevřeným. Až uslyší usedavý křik nenaplněného mateřství ptačí matky, které kočka vybrala z hnízda všechna m1ádata, až uvidí a soucitem zakusí smrtelnou úzkost laboratorní myši v akváriu s hadem, nebo až zaslechne poslední výkřik kánětem právě uloveného opeřence - výkřik zarývající se do morku kostí a do všech záhybů vesmíru jako těžká výčitka do nebes a kletba spočívající nad veškerým stvořením, pak snad mu v hrdle zaskočí argumenty.

Na levém křídle slavného triptychu Hieronyma Bosche Tisíciletá říše, které se nazývá Rájem, se odehrávají podivné věci, jež tam při konvenčním chápání ráje nemají vlastně co dělat. Kromě problematické přítomnosti Krista už v ráji (pokud nebudeme ústřední postavu považovat za Boha - Stvořitele), provokují na obraze scény požírajících se zvířat.

Kde se tam vzalo takové neskrývané násilí? A Bosch přece dobře věděl, co maluje, když byl zasvěceným členem jistého esoterního bratrstva. Jde snad o zachycení stavu, který jsme sami zavinili, a z něhož jsme vysvobozováni Kristem ve smyslu teze, že upadlé lidstvo strhlo do propasti bolesti celé tvorstvo, původně krásné a dokonalé, a ono nyní „Lká v porodních bolestech" a čeká na člověka, aby mu přinesl spásu, aby napravil, co zavinil? Pak by ovšem zmiňovaný obraz nebyl původním rájem, ale pouze symbolickou metaforou.

Existuje však ještě jiný, příbuzný výklad - tajemnější a zároveň logičtější, ale o to úchvatnější, jehož stoupencem byl zřejmě i Bosch. Bůh netvořil svět sám, pomáhaly mu při tom padlé andělské hierarchie, a tak výsledné stvoření nebylo sterilně dokonalé, ale naopak nedokonalé, umožňující vývoj. Ten by však byl pouze sestupný, kdyby nebylo zásahem Krista probuzeno individuální svědomí v člověku. Člověk je pak potenciální duchovní hierarchií, která je povolána k tomu, aby proměnila stvoření tím, že mu vtělí nový mravní řád prostřednictvím uplatnění své svobody - řád lásky. Kristus - Nový Adam, povstávající ze starého, pak středověkým snubním gestem posvěcuje k tomuto úkolu Evu, to jest posvěcuje lidskou duši - archetyp věčného ženství v člověku, neboť o Ženě je přece psáno, že „potře hlavu hadovu".

Ale přejděme teď na druhý pól. Prorok Izaiáš před nás staví vizi budoucího světa a člověka: „I bude bydliti vlk s beránkem a pardál s kozlátkem ležeti; tele a lvíče spolu budou a malé pacholátko je povede. Také i kráva a medvědice spolu pásti se budou a plod jejich spolu ležeti, lev pak jako vůl plevy jísti bude. A lítý had nad děrou hráti si bude s kojencem, a dítě, kteréž odstaveno jest, směle sáhne rukou svou do díry baziliškovy. Nikdo neuškodí, aniž zahubí na vší mé hoře svaté; nebo země naplněna bude poznáním Hospodina tak jako vodami moře naplněno jest."Kdo by se necítil utěšen tak něžným a lákavým obrazem! Ale nedejme se ukolébat svým sladkým sněním. Naše zneužitá „svobodná" vůle - zvůle - dokáže pohnout chod dějin také úplně jinam, třeba až na druhou stranu. A vším, co činíme, mluvíme, myslíme, cítíme a chceme, vytváříme podobu budoucího světa - světa, v němž zlo budeme bud' považovat za přirozené a zákonité, tedy nutné a nezměnitelné projevy života, tj. ztratíme pro ně citlivost, nebo světa, kdy každá myšlenka, pocit či přání nabudou tvaru a barvy pro naši imaginaci, zazní pro naši inspiraci a otevřou se naší intuici, abychom jemně rozlišovali už v samých tendencích myšlenky citu nebo vůle. Do ráje nerozlišení už totiž bez ztráty lidství není návratu. A pokud nás smrt malých myšátek přivedla k otázkám po smyslu utrpení v přírodní říši a k odhodlání neztrácet čas zbytečnostmi při vytváření budoucí tváře Země, pak, at to zní drsně nebo ne, měla svůj obětní smysl.
(Tento článek pochází ze starého časopisu Gemma, který vycházel brzo po revoluci 89.)

Svět plný utrpení vybízí k otázkám o původu zla.  Křesťané tvrdí, že bůh je veskrze dobrý a všemocný. Pokud bůh chce zabránit zlu, ale nedokáže to, pak není všemocný. Pokud může zabránit zlu, ale nechce, pak je zlý. Problémem zla se zabývá  theodycea (řecky znamená ospravedlňování boha)

Křesťané rozlišují zlo morální, jehož původcem je člověk (války, koncentráky…) a zlo přirozené, fyzické, přírodní (vzájemné požírání v přírodě, přírodní katastrofy, nemoci, smrt..)  Věřící ospravedlňují boha, že za morálního zlo nemůže, protože lidé mají svobodnou vůli. Bůh zlo nezamýšlí, ale pouze připouští, stvořil člověka jakožto svobodnou bytost a morální dobro není možné v deterministickém světě.

Co se zlem přirozeným? Někteří křesťané spolu se svatým Augustinem tvrdí, že zlo  přirozené  není vlastně skutečné zlo. Jenomže tváří v tvář nesmírnému utrpení, vzniklém v důsledku zemětřesení, povodní, sucha, predátorů, bakterií, virů, parazitů, je toto tvrzení dost nestydaté. G.W.Leibniz se snažil ospravedlnit boha před obviněním, že je jako stvořitel všehomíra je původcem zla ve světě. Ve své Theodiceii Leibniz tvrdil, že celková suma dobra, která je přítomna v božím díle, musí vždy nekonečně přesahovat jakékoliv zlo. Proti tomu A. Schopenhauer namítal, že i sebemenší přítomnost nějakého zla, nakonec zvrátí poměr mezi nekonečností dobra a sebemenším zlem, v jeho neprospěch. Neboť štěstí milionů jistě neospravedlní utrpení byť i jen jediné bytosti. Dále Leibniz trdil, že svět, který bůh stvořil, je nejlepší z možných světů. Toto kritizoval Voltaire v románu Candide.

Když věřícím dojdou argumenty, začnou mluvit  tajemných cestách božích a že zlo bude mít  jakýsi definitivní smysl nebo účel.

Mimo ortodoxní křesťanství leží gnosticismus, který čerpá do značné míry z několika starších doktrín, ale později i z křesťanství. Gnostikové se nedokázali vyrovnat s tím, že tento nedokonalý, krutý, nespravedlivý svět, by měl být dílem dokonalého, milujícího, všemohoucího a spravedlivého boha. Podle nich mohl něco tak nedokonalého stvořit pouze demiurg, padlý anděl, satan, odpůrce boha, který býval některými ztotožňován se starozákonním bohem.

Samotnou kapitolou je utrpení zvířat, které představuje pro hloubavého  křesťana  obzvláště zapeklitý problém, který však teologie přehlíží jako jako nedůležitý. Lze ale věřit v dokonale dobrého a spravedlivého Boha a přitom být smířen s utrpením tvorů? U člověka je útěchou jeho nesmrtelná duše, a tak i když tady na zemi si moc radosti neužije, bude bohatě odměněn na věčnosti v nebi. Francouzský filozof sedmnáctého století René Descartes  a jeho následovníci karteziáni problém vyřešili tak, že zvířata nemohou trpět. Zvířata, jsou  důmyslné mechanismy a jejich křik a urputné úsilí bychom si neměli vykládat jako projev bolesti, tak jako zvonění budíku nepokládáme za známku jeho vědomí. Pokud si teologové neví rady s vysvětlením utrpením lidí, se utrpením zvířat už vůbec ne.