Kdo doplácí na ptačí chřipku?

Peter Singer

 

 

Před padesáti lety američtí pěstitelé kuřat zjistili, že držením ptáků v halách dokáží vyrábět kuřata určená na stůl levněji a s vynaložením méně práce než tradičními farmářskými metodami. Nový postup se rozšířil: kuřata zmizela z luk do dlouhých hal bez oken. Zrodily se průmyslové velkochovy.

Neříká se „průmyslové zemědělství“ jen proto, že ony haly připomínají průmyslové závody. Všechno, co se týče výrobních metod, je zaměřeno na proměnu živého zvířete ve stroj přetvářející zrno na maso nebo vejce při co nejnižších nákladech.

Vstoupíte-li do takové haly – pokud vám to pěstitel dovolí –, uvidíte až 30 tisíc kuřat. Intenzita chovu doporučovaná americkým obchodním sdružením kuřecího průmyslu National Chicken Council je 85 čtverečních palců na kuře – méně než jeden standardní list papíru A4. Když kuřata dorostou do tržní váhy, zcela toto místo zaplní. Ani jediné kuře se nemůže hnout, aniž by se prodíralo mezi ostatními opeřenci. V průmyslové velkovýrobě vajec se slepice mohou stěží pohnout, protože jsou namačkány do drátěných klecí, které umožňují vyskládat zvířata do pater, jedno nad druhé.

Ekologové poukazují na to, že tento výrobní postup je neudržitelný. Zaprvé, s osvětlením a ventilací hal a s přepravou zrní zkrmovaného kuřaty spoléhá na využívání fosilních zdrojů energie. Když se obilím, které by mohli jíst přímo lidé, vykrmují kuřata, využijí ho zčásti na tvorbu kostí a peří a dalších tělesných orgánů, které nelze jíst. Získáme tak zpět méně potravy a také méně bílkovin, než ptákům poskytneme, přičemž likvidace koncentrovaného kuřecího hnoje způsobuje závažné znečištění řek a spodních vod.

Obhájci slušného zacházení se zvířaty namítají, že stísněnost znemožňuje kuřatům vytvářet přirozená hejna, způsobuje jim stres a v případě nosnic brání ptákům i v natažení křídel. Vzduch v chovných halách je nasycen amoniakem z ptačího trusu, který se obvykle nechává hromadit celé měsíce – ba v některých případech rok nebo i déle –, než se vyklidí. Lékařští experti varují, že vzhledem k tomu, že ptáci se rutinně krmí antibiotiky, aby byl v takto přeplněném, znečištěném a stresujícím prostředí zajištěn jejich růst, hrozbu pro veřejné zdraví by mohly představovat bakterie odolné vůči antibiotikům.

Avšak navzdory veškeré této opodstatněné kritice se průmyslové velkochovy – nejen kuřat, ale i prasat, jatečních telat, dojnic a v nezastřešených výkrmnách i skotu – za posledních 20 let rychle rozšířily v rozvojových zemích, zejména v Asii. Dnes zjišťujeme, že důsledky mohou být mnohem vražednější, než jsme si kdy představovali.

 Virolog Earl Brown z Ottawské univerzity to po propuknutí ptačí chřipky v Kanadě vyjádřil takto: „Vysoce intenzivní pěstování kuřat je dokonalým prostředím pro vytvoření virulentního viru ptačí chřipky.“

Další experti souhlasí. V říjnu 2005 pracovní skupina Organizace spojených národů za jednu z podstatných příčin epidemie ptačí chřipky označila „zemědělské postupy, jež shlukují velká množství zvířat do malých prostor“.

Zastánci průmyslových velkochovů často poukazují na to, že ptačí chřipku mohou šířit volně chovaná hejna nebo divoké husy a další stěhovaví ptáci, kteří se mohou s volně chovanými ptáky krmit nebo je nakazit trusem, když přelétají nad nimi. Jak ovšem upozornil Brown, viry vyskytující se u divokých ptáků nejsou obvykle příliš nebezpečné.

Právě naopak, tyto viry mutují v cosi mnohem virulentnějšího, až když se dostanou do drůbežárny s vysokou intenzitou chovu. Naproti tomu u ptáků chovaných tradičními způsoby je pravděpodobnější, že budou vůči nemoci odolnější než stresovaní, geneticky podobní ptáci držení v intenzivních systémech omezení pohybu. Průmyslové velkochovy navíc nejsou biologicky bezpečné. Často jsou zamořeny myšmi, krysami a dalšími zvířaty, která mohou do chovu zanést nemoci.

Zatím na současný kmen ptačí chřipky zemřel relativně malý počet lidí a zdá se, že všichni byli ve styku s nakaženými ptáky. Pokud ovšem virus zmutuje do formy přenosné z člověka na člověka, počet mrtvých by se mohl počítat ve stovkách milionů.

Vlády oprávněně jednají, aby se na tuto hrozbu připravily. Senát USA nedávno schválil nákup rezervních vakcín a dalších léků za 8 miliard dolarů jako preventivní opatření proti možné epidemii ptačí chřipky. Ostatní vlády už za vakcíny a další prevenci utratily desítky milionů.

Dnes už však začíná být jasné, že takovéto vládní výdaje jsou ve skutečnosti svého druhu dotace pro drůbežářský průmysl. To je ekonomicky špatné, jako všechny dotace. Průmyslové velkochovy se rozšířily, protože se zdály být levnější než tradiční metody. Ve skutečnosti byly levnější jen proto, že některé z nákladů přesunuly jinam – například na lidi, kteří bydlí po proudu řeky nebo po směru větru od velkochovů a přišli o čistou vodu a čistý vzduch.

Teď vidíme, že se jednalo jen o malou část celkových nákladů. Průmyslové velkochovy přesouvají mnohem větší náklady – a rizika – na každého z nás. Provozovatelé průmyslového zemědělství by tyto náklady na nás neměli přesouvat, nýbrž je – řečeno ekonomickou terminologií – „internalizovat“.

To sice nebude snadné dokázat, ale mohli bychom udělat první krok a uvalit na produkty průmyslového zemědělství daň, aby vznikl dostatečný příjem, který uhradí preventivní opatření, jež dnes vlády musí provádět proti ptačí chřipce. Pak bychom konečně mohli vidět, že kuře z průmyslového velkochovu není zase tak levné.

Peter Singer vyučuje bioetiku na Princetonské univerzitě. Mezi jeho poslední knihy patří Writings on an Ethical Life (Spisy o etickém životě) a One World (Jeden svět). V současnosti dokončuje knihu o potravinách a etice.