Proč jen lidoopi?

Roger Fouts,  v knize  Nejbližší příbuzní : Připadalo mi stále obtížnější vést morální hranici mezi různými druhy výzkumu, připadalo mi také těžší a těžší vést takovou hranici mezi jednotlivými druhy.Takový pavián nebo pes netrpí při biomedicínském pokusu o nic méně, než by trpěl šimpanz nebo člověk. A znovu a znovu se mi vtíraly znepokojivé otázky. Máme právo zabíjet jiné živočichy, abychom prodloužili lidský život? Musíme působit utrpení jednomu druhu, abychom zmírnili utrpení jinému? Proč se zastavovat u šimpanzů, goril a orangutanů? Máme přece společné předky i se psy. Rozšíříme práva i na ně? A co myši? Kde se to všechno zastaví? Já nevím, ale nemůžeme za naším morálním světem prostě zabouchnout dveře ze strachu, že se tam budou časem domáhat vstupu i „méně žádoucí" skupiny. Čas kráčí dál a naše morální sféra je stále širší - málokdy se zmenšuje. To je dobře. Jinak bychom dosud žili v právním systému, kde měli práva jenom běloši, kdežto Afroameričané, Židé a duševně vadní byli krmivem pro biomedicínský výzkum. Tak tomu bylo ještě před 80 lety.

Jestliže jsme se za poslední století naučili něčemu z biologie, tedy především tomu, že vést definitivní hranice typu „všechno, nebo nic" mezi druhy nemá vůbec žádný smysl. Příroda je velké kontinuum. S každým uplývajícím rokem nacházíme další důkazy podporující Darwinovu revoluční hypotézu, že kognitivní a emocionální život živočichů se liší pouze stupněm, počínajíc rybami přes ptáky, opice až po lidi.

Já osobně mám za to, že je nesmyslné vést morální hranice tam, kde neexistují hranice vědecké. Nemá smysl povyšovat šimpanze na nejvyšší, nadpřirozenou příčku žebříčku dokonalosti vedle lidí, a přitom vylučovat paviány, delfíny a slony, kteří jsou všichni vysoce inteligentní společenští a emocionální tvorové. V ideálním světě bych se tohoto zastaralého žebříčku jednou provždy zbavil. Jenže náš nynější systém práva a morálky je založen na domnělé propasti mezi lidmi a ostatními tvory. Lidoopi jsou nejvhodnější kandidáti, kteří by mohli tuto propast překlenout. A jakmile k tomu dojde, budeme my, lidé, možná ochotnější vzdát se svého božského trůnu nad přírodou a zaujmout své řádné místo jako součást světa přírody. 

Časem bychom měli postavit morálku na stejný základ jako svou biologickou vědu, totiž uznat kontinuitu všech forem života…Soucit se nezastavuje a neměl by se zastavovat u domnělých bariér mezi druhy.

Charles Darwin to chápal. Věřil, že náš smysl pro morálku pramení z našeho „sociálního instinktu" starat se o druhé - z instinktu, který sdílíme s jinými živočišnými druhy. Zpočátku se staráme jenom o své nejbližší, ale časem projevujeme starost o další a další z našich „spolutvorů". Náš morální vývoj nebude dovršen, pravil Darwin, dokud soucit nerozšíříme na lidi všech ras, potom na „slabomyslné, mrzáky a jiné neužitečné členy společnosti", a nakonec na všechny druhy. Nepřekvapí, že dvě praktiky jeho doby, které se Darwinovi hnusily víc než všechny ostatní, bylo zotročování afrických černochů a krutost ke zvířatům.

Darwin byl člověk vědy i náboženství, ale když šlo o úctu ke všem formám života, neviděl ve své příslušnosti k oběma žádný konflikt. Já také ne. Úcta k životu vyplývající z uznávání evoluční kontinuity všech druhů není v rozporu s úctou k jednotě Božího stvoření, hlásané všemi hlavními jak východními, tak západními náboženskými tradicemi. Vyvolávají týž pocit posvátné úcty a týž pocit soucitu. 

Daniel C. Dennett ve své knize  Druhy myslí - K pochopení vědomí, (Academia, 2004) píše: Kognitivní schopnosti psa ve skutečnosti přesahují šimpanze či delfína. Pes je nám nejbližší i svou schopností trpět. Jaké důvody má Dennett pro svůj názor?

Označení "trpět jako pes" může mít hodně do sebe, alespoň v tom smyslu, že psi mohou trpět stejně intenzivně jako lidé. I jiní tvorové sice mohou jistě cítit bolest nebo strach, u psa je však tato schopnost (stejně jako snad i další kognitivní schopnosti) extrémní. Proč?

Pes byl totiž na rozdíl od prasete, kočky, delfína i šimpanze (i původního vlka) intenzivně selektován na to, aby se nám podobal. Pes na lidské reakce reaguje podobně, jakoby činil jiný člověk. Stejně, jako jsme vyšlechtili rychlejší koně, huňatější ovce či tučnější prasata, jsme se pustili do zvláštního projektu jakéhosi polidštěného vlka. Psi, kteří se člověku podobali relativně nejméně, byli po mnoho generací přednostně vyháněni či pojídáni.

Pes se účinkem lidské společnosti mění podobně jako lidské dítě. Psi mají jména, zacházíme s nimi podobně jako s lidmi, a proto se nám po řadě generací začali víc a víc podobat (uvědomme si, že i kdyby byl pes zdomácněn pouze nějakých 12 000 let, což je dolní odhad, mohlo to znamenat nějaké 4 tisíce generací velmi intenzivní selekce).

Dennett se domnívá, že vlk měl sice mozek odlišný od člověka, ale selekcí zde mohlo dojít k jakési konvergenci podobně jako u žraločí a delfíní ploutve. Ne ovšem anatomicky, spíše "funkčně". Podstatou našeho myšlení či trápení (Dennett se na bolest a utrpení zaměřuje přednostně, protože mu jde nejen o teoretické, ale i o etické otázky) je virtuální stroj, jakási nadstavba nad fyzickým mozkem - a ten se nějak podařilo spustit i u psů. Pes je proto na rozdíl od ostatních zvířat zřejmě schopen trpět podobně intenzivně jako člověk (protože toto utrpení souvisí s intenzitou vědomí; Dennett se v této souvislosti odvolává i na stavy disociace u člověka).

Myšlení psa však od nás přece jen zásadně odlišuje absence jazyka. Dennett v této souvislosti uvažuje, zda člověk a pes mohou mít stejný pojem kočky. Ve smyslu extenze jistě ano (člověk i pes rozliší stejně okolní objekty na kočky a nekočky), problém je však v tom, že pes nejspíš nedokáže s tímto pojmem pracovat nějak abstraktně (když kočka není bezprostředně přítomna). Pes nemá naše pojmy a nedokáže zřejmě o kočce uvažovat jako o abstraktním objektu, manipulovat s ním pouze v myšlenkách. A nebo naše selekce v nějaké míře tuto schopnost probudila i u psů? (Byli psi šlechtění i na nějaké teoretické myšlení? Třeba ovčácký pes na matematické dovednosti v souvislosti s počítáním ovcí?)