Má člověk (potažmo kůň nebo strom) "právo" žít?

Erazim Kohák

 

Nejde o věcnou podstatu. Plně souhlasím s ochránci lidstva, že člověk svým nejvlastnějším bytím touží po radosti života a hrozí se utrpení a záhuby. Jsem přesvědčen, že mojí povinností je žít tak, abych v mezích možnosti tuto nezadatelnou potřebu svým bližním co nejméně upíral a naopak pomáhal ji naplnit. Totéž platí o mimolidských bytostech: všechno živé usiluje o život a vzdoruje smrti. Ostatně i kámen svou vytrvalostí dosvědčuje nezadatelnou potřebu všeho, co jest, prostě být a vzdorovat nebytí. Tedy jednoznačně, mimolidští živočichové (lidově „zvířata“, zde dále jen MLŽ) mají zcela nezadatelnou potřebu žít – a my lidé, bytosti, které mají na vybranou, k této potřebě máme přistupovat s úctou a ohleduplností. O tom jsem naprosto přesvědčen.

Ve filosofických diskusích na Západě, např. v diskusi mezi Rogerem Scrutonem a Andrewem Taylorem, nejde o tuto skutečnost, nýbrž o to, zda je záhodné označovat tuto potřebu MLŽ (a ostatně lidí i všech bytostí) žít a vzdorovat záhubě jako „právo“. Nezpochybňujeme tedy ani nezadatelnou potřebu MLŽ žít, ani svoji povinnost přistupovat k této potřebě s úctou. Jde jen o to, zda pojmosloví „práv“ představuje vhodný nástroj k řešení této otázky.

Co vlastně je řečeno o určité nezadatelné potřebě – třeba o prosté potřebě žít a usilovat o „tajemné naplnění v radosti“ (Schweitzer) – když ji nazveme „právem“?

Nejběžněji slovo „právo“ označuje odůvodněné očekávání, že něco mohu, aniž bych se někoho doprošoval či se obával postihu, spíše pro to mohu očekávat pochopení a podporu.

Když tedy řeknu, že např. mám právo uzavřít sňatek, říkám tím, že na rozdíl od svých nevolnických předků nemusím žádat milostivou vrchnost o svolení a nemusím se obávat, že mě bude někdo trestat. Podobně je tomu s údajným právem na práci, na svobodu vyznání nebo na zdravotní péči. Mít právo vždycky znamená, že mohu očekávat, že tato hodnota je samozřejmá. Mohu o ni usilovat a i doufat, že někdo, něco mi danou hodnotu zajistí a nikdo mě nebude pronásledovat.

Otázka ovšem je, odkud se bere toto údajné „právo“ – kdo či co mi je uděluje, zajišťuje mi možnost příslušnou činnost vykonávat a chrání mě před negativními následky? Potřeba vzniká prostě žitím, ale jak se z ní stává právo?

Nejběžněji k tomu dochází návykem. Němčina dokonce užívá totéž slovo pro obyčej a pro mrav (Sitte), etiku označuje jako nauku o obyčejích (Sittenlehre). Obyčej znamená, že jsem si zvykl jednat určitým způsobem a že společnost navykla takovému jednání natolik, že je ode mne očekává: nemusím se doprošovat, nemusím se obávat následků. Ze zvyku se stalo „právo“.

Takové návykové právo je ovšem všelijaké. V mnoha společnostech odvozují muži z odvěkého návyku své „právo“ bít „své“ ženy nebo lidé své „právo“ týrat a zabíjet ostatní živočichy. Návyk dovede posvětit všechnu špatnost. Všechen pokrok v dějinách lidstva byl vždy výdobytkem kritického rozumu na mrtvé tíži zvyku. Tak stoičtí právníci ve starém Římě popřeli ve jménu rozumu odvěké právo vlastnit otroky. Tak francouzští a američtí revolucionáři prosazovali ve jménu rozumu právo na svobodu proti odvěkému tradičnímu „právu“ feudální aristokracie na nadřazenost. I dnes, pokud bychom chtěli chápat nezadatelné potřeby MLŽ jako „práva“, museli bychom se dovolávat např. rozumu proti odvěkému návykovému „právu“ na bůček – a v české lidové představivosti má toto druhé „právo“ daleko širší uznání.

Užitečnější než hluboce tradicionalistické pojetí návykového práva je positivní pojetí občanského práva, tedy práva, které společnost (panovník, vláda, parlament) vytváří a uděluje zákonem. Jako občan České republiky mám na jejím území právo na osobní bezpečnost. Je to nezadatelná potřeba lidského žití, avšak tato společnost ji navíc prostřednictvím svého parlamentu, vlády a soudů uznává jako odůvodněnou a zaručuje mi ji. Nemusím se doprošovat, nemusím se obávat. Samozřejmě, mohu se dožít selhání v praxi, zvlášť s odlišnou barvou pleti. Avšak zásadně mám jako občan na území ČR záruku osobní bezpečnosti.

Mají MLŽ „práva“ v tomto smyslu? Pokud chápeme „právo“ jako positivní právo, udělené společností a zajištěné zákonem, pak je otázka o „právech zvířat“ v podstatě otázkou, zda zákon MLŽ nějaká práva uděluje, případně jaká. Slavné to není: zákon chrání občany a po výtce jejich majetek. MLŽ požívají právní ochranu jako majetek občanů, jen velmi okrajově a nedůsledně také přímou ochranu proti týrání, ne už proti komerčnímu a výzkumnému využívání. Tedy v tomto smyslu „zvířata“ práva nemají.

Jiná otázka je, zda by MLŽ měli práva mít, tedy zda by jim zákon měl zajistit podobnou ochranu, jakou zajišťuje lidským subjektům a případně rovnoprávnost s nimi. Měl by náš zákon vyvážit zájmy „majitele“ a zájmy zvířete? Měl by přistupovat k nezadatelným potřebám MLŽ se stejnou vážností, jako k nezadatelným potřebám lidským? Měl by např. zajistit ochráncům zvířat možnost žalovat ve jménu MLŽ, které člověk připravuje o nezadatelné potřeby zaručené zákonem?

Osobně jsem o tom přesvědčen. Uznání nezadatelných potřeb všeho stvoření považuji za jediný skutečně nosný základ pro etiku. Bezvýhradně podporuji uznání takových potřeb v zákoně a odmítám dělení světa na chráněnou část, která podléhá etickým normám (v podstatě lidé a vybraní vyšší obratlovci), a užitkovou část, kde lidský prospěch je jediným kriteriem. Není mi ovšem zdaleka jasné, zda označení těchto nezadatelných potřeb jako „práva“ by bylo přínosné, avšak tak či onak myslím, že pokud má tato civilizace přežít a být hodna přežití, je zásadní přestavba našich právních soustav na základě etické rovnoprávnosti něčím záhodným a i nezbytným.

Jenže to je něco jiného než otázka, zda MLŽ ze zákona „mají práva“. Na tu lze na úrovni positivního občanského práva odpovědět jen, že ne. Za dnešního stavu zákon MLŽ práva neuděluje. K tomu můžeme dodat, že by bylo záhodné, aby tomu tak bylo, avšak to je vše.

Třetí, nejproblematičtější jsou tzv. lidská neboli přirozená práva, tedy práva, která člověk (potažmo MLŽ) údajně „má“ prostě proto, že je člověkem, zcela bez ohledu na to, zda je jaké zákonodárství uznává či zda jsou zakotvená ve zvyku. Podle tohoto pojetí člověk, zcela bez ohledu na státní či etnickou příslušnost „má právo“ třeba na život, svobodu a úsilí o štěstí, jak to vyjmenovává americké vyhlášení nezávislosti s odvoláním, že to je pravda zjevná o sobě, self-evident truth.

Toto pojetí je celkem logické pro ty věřící, kteří věří, že tento kosmos podléhá zákonům a vládě Boha všemohoucího, který lidem uděluje určité výsady (vládu nad stvořením) a klade na ně určité požadavky (péči o stvoření), pak zajišťuje odměnu (příp. posmrtnou) těm, kdo žijí v mezích jeho zákona a trest těm, kdo jej porušují. V tomto pojetí jsou lidská práva obdobou positivních občanských práv na úrovni Boha a jeho zákona. 

Pro nevěřící (i pro věřící s méně barokním, více biblickým pojetím zbožnosti) je představa „lidských“ práv poněkud problematická. Bible je nezná. Potřebné ústavní uspořádání kosmu lze jakž takž odvodit z rozumu. Není však příliš jasné, co by znamenalo říci, že daný MLŽ „má právo“ na něco, co nikdo neuznává a nikdo nezaručuje. Může to snad znamenat, že Pán Bůh by byl rád, kdyby tomu tak bylo. Pro nevěřící hovořit o „právu“ pak opravdu není nic než trucovité dupnutí – a just to chci! – kterým podporují dobrou věc.

Může to mít svůj význam. Pokud ji daný subjekt přijme, pak věta „i zvíře má právo na život“ působí silněji než „i zvíře má zásadní potřebu žít“. Toho se dovolává většina autorů, kteří užívají pojmosloví „práv“ v zápase na ochranu našich mimolidských bližních. Na počátku devadesátých let proběhla i diskuse o „právech“ stromů, dnes pod dojmem hrůzné příměstské rozplizlosti – urban sprawl – přicházejí do popředí „práva“ krajiny.

O dramatické potřebě chránit stromy i krajinu před nenasytnou všežravostí zbohatlých jedinců i společností bychom těžko pochybovali. Jenže je pro to pojem „práv“ vhodný nástroj? Obvyklý protiargument uvádí především, že pokud každou potřebu označíme jako „právo“ – tedy jestliže něco potřebuji nebo si myslím, že to potřebuji, mám na to automaticky „právo“ – zlehčujeme a doslova vyprazdňujeme pojem práva k neužitelnosti. K tomu přistupuje druhý protiargument, totiž že zatím co o potřebách lze diskutovat, „práva“ lze jen prosazovat. Protože potřeby jsou protichůdné, jestliže je převedeme na „práva“, vytvoříme patovou situaci. Jen si představte, jak by dopadla čtyřčlenná rodina v panelákovém 2+1, kdyby všichni její členové začali prosazovat své potřeby jako „práva“!

Zkusme to tedy jinak. Vyhraďme pojem „právo“ pro positivní právo ze zákona, případně usilujme o to, aby naši zákonodárci zabudovali do našich zákonů „práva zvířat“, avšak neříkejme, že MLŽ a ostatně i lidé jakási zákonem blíže neurčená „práva“ mají. To je matení pojmů. Z drtivé většiny žádná práva nemají: nemohou odůvodněně očekávat ohleduplnost, nikdo se jich nezastane. Rétorika o „lidských právech“ vyzní celkem zvučně v luxusních auditoriích konferenčních center v privilegovaných zemích. Vyzní jako trpká fraška na pozadí umírajících dětí v Angole či vymírajících živočišných druhů postižených dramatickým oteplováním.

Nemluvme tedy o „právech“. Řekněme jen, že lidé, mimolidští živočichové, vůbec všechno, co jest, má své zásadní, nezadatelné potřeby a soustřeďme se na úctu k nezadatelným potřebám MLŽ (a všeho stvoření).

Docela konkrétně a zcela minimálně, ochránci zvířat obvykle citují čtyři základní, naprosto nezadatelné potřeby zvířat v hospodářském chovu. Jsou to potřeby pohybu, společenství vlastního druhu, přirozené stravy a střídání dne a noci. To jsou potřeby opravdu zcela minimální; jakékoliv upření představuje týrání. Zcela beze všech neplodných nekonečných debat o tom, zda „zvířata“ mají či nemají „práva“, je jasné, že stejně jako lidé a všechno stvoření i MLŽ mají své nezadatelné potřeby a že tato civilizace může dlouhodobě přežít jen potud, pokud se naučí žít v mezích úcty k nezadatelným potřebám všeho života.

Tedy v kostce: všechno, co žije a co je, v tom či onom smyslu „chce“ žít či být. (I komár se snaží uniknout plácačce). Z touhy po žití vznikají nezadatelné potřeby, bez jejichž naplnění život přestává být životem. (Takový je úděl MLŽ v hromadných chovech a v pokusnictví.) Etika, zvláštní úkol lidí, bytostí, které mají na vybranou, vychází z uznání nezadatelných potřeb druhých, (tedy nejen všech lidí, nýbrž všech bytostí, všeho, co je). Osvobození zvířat! je v zásadě etickým hnutím za uznání nezadatelných potřeb MLŽ (a následně za lidský životní styl v mezích úcty k nezadatelným potřebám všeho stvoření). Nestačí nejíst maso. Je třeba žít lehce na Zemi.

To je ovšem jen jeden možný výklad, v podstatě kohákovský. Druhý, ke kterému se kloní Peter Singer, vychází z představy světa rozděleného na dvě části. Jedna je část privilegovaná, obdařená právy, druhá je užitková, podléhající jen zásadám užitečnosti. První část představují lidé se svými právy, druhou část všechny ostatní bytosti. Protože některé užitkové bytosti sdílejí s lidmi zásadní vlastnosti (např. plnou citovou škálu, rodinné vztahy a další), Singer navrhuje přeřadit tyto užitkové bytosti do privilegované části světa a uznat jim „práva“ obdobná lidským. Podle tohoto druhého výkladu je Osvobození zvířat! skutečně hnutím za práva zvířat, proti masité stravě (po přeřazení zvířat do privilegované sféry se stává kanibalismem) a proti pokusnictví (po přeřazení se stává barbarstvím na úrovni dr. Mengeleho.)

O to tady jde. Chceme chápat Osvobození zvířat! jako hnutí za etiku úcty k životu (přesněji, úcty k nezadatelným potřebám všeho stvoření) nebo jako hnutí za práva zvířat (přesněji, za přeřazení zvířat do sféry privilegovaných)? Obojí je možné. Nemyslím, že tuto otázku můžeme vyřešit, avšak myslím, že bychom ji nikdy neměli přestat řešit.