Pokrytectví na volném moři?

Peter Singer

Před třiceti lety zabíjela australská plavidla s vládním požehnáním u západoaustralského pobřeží vorvaně obrovské. Minulý měsíc stála Austrálie v čele mezinárodních protestů proti plánu Japonska zabít 50 keporkaků. Japonsko pod sílícím tlakem oznámilo, že plán o rok nebo dva odsouvá. Změna názoru veřejnosti na lov velryb je dramatická, a to nejen v Austrálii.

Organizace Greenpeace zahájila protesty proti lovu velryb Austrálií a vláda jmenovala soudce ve výslužbě Sydneyho Frosta do čela vyšetřování této praxe. Jako znepokojený Australan a profesor filozofie, který se zabývá etikou našeho zacházení se zvířaty, jsem také podal příspěvek.

Neargumentoval jsem tím, že lov velryb by měl ustat, protože velryby jsou ohrožený druh. Věděl jsem, že stejný argument vznese mnoho odborných ekologů a mořských biologů. Místo toho jsem uvedl, že velryby jsou společenští živočichové s velkými mozky, kteří jsou schopni těšit se ze života a cítit bolest – a to nejen fyzickou bolest, ale velmi pravděpodobně také stesk ze ztráty příslušníka svého hejna.

 Velryby nelze zabíjet humánně – jsou příliš velké a i při použití výbušné harpuny je obtížné trefit velrybu do správného místa. Velrybáři navíc nechtějí používat velké množství výbušniny, protože by to velrybu roztrhalo na kusy, přičemž smyslem zabíjení je získat co nejvíce drahocenného oleje či masa. Velryby lovené harpunou proto obvykle umírají pomalu a bolestně.

Způsobovat utrpení nevinným tvorům bez mimořádně závažného důvodu je nesprávné. Kdyby existovala nějaká životně důležitá potřeba, která by se dala uspokojit pouze zabíjením velryb, pak by se snad dalo etické argumentaci proti zabíjení čelit. Žádná nezbytná lidská potřeba, která by vyžadovala, abychom zabíjeli velryby, však neexistuje. Vše, co z velryb získáváme, lze bez krutosti získat jinde. Lov velryb je tudíž neetický.

Frost souhlasil. Podle jeho prohlášení nemůže být pochyb, že metody používané k zabíjení velryb jsou nehumánní – dokonce je označil za „nanejvýš úděsné“. Kromě toho zmínil „reálnou možnost, že máme co do činění s tvorem, který má pozoruhodně vyvinutý mozek a vysoký stupeň inteligence“. Konzervativní vláda premiéra Malcolma Frasera přijala jeho doporučení, že lov velryb by měl ustat, a Austrálie se brzy nato stala antivelrybářským státem.

Japonsko sice pozastavilo plán na zabíjení keporkaků, avšak japonská velrybářská flotila stále zabije asi 1000 jiných druhů velryb, většinou menších plejtváků malých. Japonci svůj lov velryb ospravedlňují jako „výzkum“, poněvadž pravidla Mezinárodní velrybářské komise umožňují členským státům zabíjet velryby pro tyto účely. Zdá se však, že cílem tohoto výzkumu je najít vědecké argumenty pro obnovení komerčního lovu velryb; je-li tedy lov velryb neetický, pak musí být zbytečný a neetický i samotný jeho výzkum.

Japonsko tvrdí, že si přeje, aby byla diskuse o lovu velryb vedena klidně, na základě vědeckých důkazů a „bez emocí“. Japonci se domnívají, že stavy keporkaků se dostatečně zvýšily, takže zabití 50 kusů nepředstavuje žádné ohrožení druhu. Z tohoto úzkého hlediska mohou mít pravdu. Žádná věda nám však nemůže říci, zda máme, či nemáme velryby zabíjet.

Japonskou touhu pokračovat v lovu velryb nemotivuje pouze odpor ekologů vůči němu, ale v minimálně stejné míře také „emoce“. Konzumace velryb není pro zdraví či lepší výživu Japonců nezbytná. Je to tradice, v níž si Japonci přejí pokračovat – zřejmě proto, že někteří z nich jsou na ni citově vázáni.

Japonci mají nicméně jeden argument, který nelze tak snadno odmítnout. Tvrdí, že se západní země stavějí proti lovu velryb, protože ty jsou pro ně zvláštním zvířecím druhem, stejně jako krávy pro hinduisty. Západní státy by se však podle Japonců neměly pokoušet vnucovat jim vlastní kulturní přesvědčení.

Nejlepší reakce na tento argument zní, že nesprávnost působení zbytečné bolesti vnímavým tvorům není kulturně podmíněna. Mimo jiné je to jedno z prvních pravidel významné etické tradice Japonska, totiž buddhismu.

Západní státy však nejsou v dostatečně silném postavení, aby mohly takto reagovat, poněvadž samy připravují zvířatům mnoho zbytečného utrpení. Australská vláda se silně staví proti lovu velryb, ale současně povoluje zabíjení milionů klokanů ročně – tato jatka se přitom neobejdou bez obrovského utrpení zvířat. Totéž lze říci o různých formách lovu v jiných zemích, nemluvě o strašlivém utrpení zvířat na průmyslových farmách.

Lov velryb by měl ustat, protože způsobuje zbytečné utrpení společenským a inteligentním živočichům schopným těšit se ze života. Proti japonskému obviňování z kulturní podjatosti se však západní země nebudou moci dost dobře bránit, dokud nevyřeší zbytečné utrpení zvířat na vlastním dvorku.  

Město Taiji na západě prefektury Wakayama negativně proslulo ve světě svou již 400 let starou tradicí brutálního lovu delfínů a velryb – zvířata jsou zaháněna do mělkých zátok a zde jsou ubodána k smrti. Delfíny potom jedí děti také ve školní jídelně, přestože je maso je však plné rtuti.

 Japonsko je jednou z mála zemí, kde se delfíni loví a Japonci se nad tím příliš nezamýšlí, podobně jako nad lovem velryb, které jsou japonskými velrybáři stále loveny navzdory mezinárodnímu zákazu.

Během lovů není možné navštívit město Taiji – francouzské ekologické organizaci Jeden hlas se přesto podařilo v r. 2004 pořídit záběry delfínů zoufale se snažících uniknout z mělčin, zmítajících se ve vodě rudé od krve.

Fotografie  a videa  ukazují japonské rybáře utloukající tato vysoce inteligentní zvířata po tisících.  Jejich těla rozdrtily stroje  pro potravu lidem, ale pro i psy a kočky a na výrobu hnojiv. Co činí toto vyhlazování delfínů zvlášť odporným je obecně známý fakt, že mezi těmito jedinečnými zvířaty a člověkem existoval odedávna zvláštní vztah. Po věky jsou známy báje o pomoci delfínů lidem v neštěstí. Jacques Cousteau dokumentoval jak delfíni v africké Mauretánii přiháněli ryby lidem, a přírodovědec Tom Garrett slyšel  o amazonských  kmenech, které vyhledávaly přátelství delfínů,  kteří je chrrániIi před piraňami a jiným nebezpečím. Báje, písně a legendy národů různých kultur oslavují "velkou moudrost a ctnost" těchto zvláštních stvoření. Aristoteles napsal, že "tento tvor je proslulý sílou svého rodičovského cítění". Řecký básník Oppias proklel lovce delfínů těmito slovy:

 

 Lovit delfíny je ohavnost 

 muž, jenž je úmyslně zabíjí

 se nesmí přiblížit bohům

 nepřijmou  jeho oběti, jeho dotek        

 znečistí jejich oltáře a zneuctí všechny

 kteří s ním žijí pod jednou střechou

 stejně jako je bohům odporné zabíjení lidí

je jim odporné i zabíjení ¨těchto vládců hlubin

Nejen v Japonsku se jedí delfíni. Režisér David Ondříček (LN): "Naposled mě osud zavál na Island, kde jsem byl velmi příjemně překvapen, nečekal jsem žádné zázraky. Až se to stydím říct, ale ochutnal jsem třeba delfína, velrybu, a dokonce i koňské maso z těch jejich malých koníků".

Austrálie zveřejnila šokující snímky japonského lovu velryb

8.2.2008

Canberra  (ČTK) - Austrálie dnes zveřejnila snímky úlovků japonské velrybářské lodi, na nichž je podle Australanů vidět tělo krvácející velryby s mládětem vtahované lany na palubu plavidla. 

"Když jsem to viděl, bylo mi zle a pociťoval jsem smutek. Oni tomu říkají věda, ale je to jenom zabíjení velryb," řekl australský ministr životního prostředí Peter Garrett. Vláda prý původně se zveřejněním záběrů váhala právě kvůli ohledu na vztahy s Japonskem, které je druhým největším obchodním partnerem Austrálie.

Mezinárodní velrybářská komise zakazuje komerční lov velryb, ale povoluje lov k vědeckým účelům. Japonci tohoto zákona využívají a tvrdí, že loví výhradně kvůli vědeckému zkoumání. Hájí si roční právo na lov 1000 velryb. Je známo, že Japonci jsou vášnivými milovníky velrybího masa, které z jejich jídelníčku rozhodně nezmizelo.

Dej si velrybu, zachráníš planetu!

Norští ekologičtí aktivisté argumentují ekologičností konzumace velrybího masa. Používají přitom dnes tak oblíbeného přepočtu na produkci skleníkových plynů. Také český poslanec Jan Schwippel (ODS) na svém webu omezení lovu i působení Česka v IWC kritizuje. Tvrdí například, že druhy, jejichž lov je pro „vědecké účely“ povolen, nepatří k ohroženým a že náhrada velrybího masa jinými zemědělskými produkty by přinesla ještě větší ekologické škody.

 Z tohoto hlediska je velrybí maso skutečně nejekologičtější. Na 1 kg „velrybiny“ připadá produkce pouhých 1,9 kg skleníkových plynů. Pro srovnání. Kilo hovězího nás „stojí“ 15,8 kg skleníkových plynů. Na kilo vepřového  padne do ovzduší 6,4 kg skleníkových plynů. Než se nám dostane na stůl kilo kuřecího masa, vyprodukujeme 4,6 kg skleníkových plynů.

„V zásadě se ukazuje, že to nejlepší, co můžeme pro naši planetu udělat, je náhrada ostatních druhů masa masem velryb,“ říká Rune Froevik z High North Alliance. Zapoměl dodat, že to nejlepší, co můžeme pro naši planetu udělat, je nejíst maso. Filozofie některých ekologistů „Zabij bobra, zachráníš strom!“ je ochráncům zvířat, kterým jde o ochranu konkrétních trpících bytostí, cizí.