Z holocaustu jsme se v ničem nepoučili   Starý pár Dva z nejpřednějších vůdců moderního hnutí za práva zvířat - Peter Singer a Henry Spira vyrůstali ve stínu holocaustu. Peter Singer studoval v Oxfordu a je mezinárodně známým filozofem, autorem mnoha knih a profesorem bioetiky na Princetonské univerzitě, zatímco Henry Spira byl předtím, než začal ve čtyňceti pěti letech pracovat v hnutí na obranu zvířat, námořníkem na nákladních lodích, automechanikem, levicovým novinářem, odborářem, bojovníkem za lidská práva a středoškolským učitelem v New Yorku.   Peter Singer, jehož kniha Osvobození zvířat (Animal Liberation)   přispěla značným dílem k založení moderního hnutí za práva zvířat, ztratil v nacistické éře tři ze čtyř prarodičů. Po obsazení Rakouska Němci se je ho mladým, právě oddaným rodičům podařilo emigrovat z Vídně do Austrálie, ale jeho prarodiče takové štěstí neměli. Babičku a dědečka z otcovy strany poslali Němci v transportu do polské Lodže (pravděpodobně zemřeli v plynové komoře v Chelmnu) a prarodiče z matčiny strany do koncentračního tábora v Terezíně, kde dědeček zemřel a babičce se podařilo přežít.     Singer držel tato fakta v tajnosti až do začátku devadesátých let, kdy na přednáškách v Německu hájil za určitých podmínek použití eutanazie. Protože je v Německu eutanazie kvůli nacistickému programu, v němž zemřely deseti tisíce mentálně a fyzicky postižených Němců, dosud velice ožehavým tématem, vyvolalo Singerovo stanovisko vášnivé spory. Poté, co ho jeden z kritiků obvinil, že je „nacista", prozradil Singer, co udělali nacisté s jeho prarodiči.   V Austrálii se jako chlapec často procházel s otcem po břehu jedné řeky. Pamatuje si, jak mu otec ukazoval rybáře a chycené živé ryby vedle nich a říkal, jak je to kruté. „Vůbec nechápal, jak to mohou někteří lidé pokládat za zábavu."     Na Oxfordské univerzitě, kde začal Singer studovat v roce 1971, ho kamarádi, kteří byli z etických důvodů vegetariány, upozornili na způsoby, jimiž společnost zachází se zvířaty. „Jako každý jiný jsem pokládal za sa­mozřejmé, že jsou si všichni lidé rovni, ale nikdy jsem se tím nezabýval hlouběji." Nikdy ho nenapadlo, že tvrdíme-li, že jsou si všichni lidé rovni, „nezahrnujeme jen všechny lidské bytosti do sféry morální rovnosti, ale zároveň tím vylučujeme z této sféry zvířata, a tak přisuzujeme každému členu našeho druhu - psychopatům, kojencům či slabomyslným - vyšší morální postavení než psům, šimpanzům a delfínům". Kamarádi chtěli, aby jim vysvětlil, proč by tomu tak mělo být. „Proč je správné pojídat zvířata nebo na nich dělat pokusy, když by nás nikdy nenapadlo dělat totéž lidským bytostem?" Po rozsáhlé četbě učinil Singer závěr, že pro udělování vyššího morálního postavení všem lidem než všem zvířatům neexistuje žád­né etické ospravedlnění. Stal se sám vegetariánem."     Singer tvrdil, že pokud nějaký tvor trpí, „neexistuje žádné morální ospravedlnění, proč nebrat toto utrpení  na vědomí a nepokládat ho za rovnocenné s utrpením jiného tvora (pokud lze vůbec utrpení srovnávat)". Je možné, že nyní hovoří za ty po vzduchu lapající ryby, které mu kdysi ukazoval otec? V rozhovoru pro časopis Psychology Today Singer řekl: „Všiml jsem si, že spousta lidí, kteří hrají významnou roli v hnutí za osvobození zvířat, jsou Židé. Možná jen nejsme připraveni, abychom se dívali na to, jak silní ubližují slabým".     Singer se Spirou se poprvé setkali v roce 1974, kdy byl Singer hostujícím profesorem na Newyorské univerzitě. Kromě přednášek na fakultě filozofie přednášel Singer večer o osvobození zvířat, kam měl kdokoliv volný přístup. Na tyto jeho přednášky chodilo asi dvacet lidí.   „Upoutal mě zvláště jeden muž: V žádném případě to nebyl typický ochránce zvířat. Vypadal naprosto jinak a měl akcent muže z newyorské dělnické třídy. Způsob jeho vyjadřování byl tak neuhlazený a zemitý, že jsem si při jeho projevu občas pomyslel, že by to mohla být postava z nějakého filmu o gangsterech. Měl pomačkané šaty a rozcuchané vlasy. V žádném případě mně nepřipadal jako typ člověka, který by se mohl přihlásit na večerní kurz o osvobození zvířat. Byl však tady a mně se čím dál více líbilo, jak přímočaře dokázal vyjádřit, co měl na mysli. Jmenoval se Henry Spira."    Spira  se nakonec stal jedním z nejúspěšnějších aktivistů na obranu zvířat konce dvacátého století. Narodil se v  Antverpách, a  v roce 1993 v  bylo mu šest let. V noci z 9. na 10. listopad, známé jako Kristallnacht zapalovali nacisté synagogy, ničili židovský majetek, bili, zabíjeli a zatýkali Židy a 30 000 jich poslali do koncentračních táborů. Spirovi, jeho matce a sestře se podařilo dostat z Německa a odplout za otcem do Panamy. Nacistický teror, jehož byl jako chlapec svědkem, měl na něho trvalý dopad. Řekl Singerovi, "že to, co ho donutilo stát se aktivistou, byla skutečnost, že tolik lidí stálo stranou, místo, aby se zlu postavili a bojovali proti němu." Spira později prohlásil, že rozhodující vliv měly Singerovy přednášky.      "Singer na mne učinil nesmírný dojem, protože jeho zájem o zvířata byl racionální a dal se ve veřejných debatách obhájit. Nezávisel na sentimentalitě, roztomilosti zvířat či oblíbenosti domácích mazlíčků. Jednoduše jen tvrdil, že ubližovat jiným je špatné a dokáží-li zvířata rozlišovat mezi bolestí a příjemnými pocity, pak mají základní právo na to, aby se jim neubližovalo."   Spirova první kampaň měla za cíl Americké muzeum dějin přírodních věd, kde prováděli ve sklepě již osmnáct let dva psychologové pokusy na kočkách, při nichž jim mimo jiné při zkoumání jejich sexuálního chování odřezávali kusy mozků. Dlouhá kampaň nakonec měla úspěch a výzkum byl zastaven a laboratoř uzavřena. Bylo to poprvé za více než sto let existence kampaní proti vivisekcím ve Spojených státech a Evropě, kdy se podařilo někoho donutit skoncovat s krutými experimenty. Spirova další kampaň proti Draizeho testu měla rovněž úspěch a společnost Revlon a Avon zastavila testy nových kosmetických produktů na očích králíků.   V posledních dvou desetiletích života (zemřel v roce 1998) se Spira zaměřoval převážně na zvířata na farmách, o kterých prohlásil, že jsou „nejbezbrannější ze všech obětí na celém světě". Cítil, že práce na osvobození zvířat bylo logickým rozšířením celého jeho života - "ztotožňováním se s bezmocnými a zranitelnými, obětmi, ovládanými a utlačovanými." Ke konci života Spira zastával názor, že „pokud nevěříte ve fašismus - v to, že mocní mají všechna práva -, nemáte právo ubližovat jiným".     Jak se to mohlo stát     Aviva Cantorová, která ztratila za holocaustu příbuzné jak z otcovy, tak matčiny strany popisuje, jak rabíni od starých časů věděli, že krutost ke zvířatům je předstupněm násilí proti lidem. „Zatímco v Pěti knihách (tóře) nenalezneme všeobecné pojetí zvířecích práv, ale jen přesvědčení, že zvířata lze používat k všeobecně uznávaným lidským potřebám, jsou v nich zákony proti tomu, čemu se později začalo říkat tzaar ba `alei cha­im, působit zvířatům bolest a utrpení, jak fyzické, tak psychologické."    V jedné povídce Šolema Alejchema, píšícího v jidiš, dochází malý chlapec k názoru, že jistá osoba nemůže být židovského původu, protože se chová krutě ke zvířatům. Cantorová popsala jednu událost, kterou si pamatoval rabín Michael Weissmandel a ke které došlo za války na Slovensku: „Když strkali jednoho Žida, který se jmenoval Icik Rosenberg do deportačního vlaku, volal na své nežidovské sousedy, kteří to pozorovali se škodolibou radostí: "Prosím vás, jděte ke mně domů a nakrmte husy. Celý den nic nejedly ani nepily“.     Albert Kaplan, syn ruských Židů, kteří se přistěhovali do Spojených států na počátku 20. století.Vyrůstal v severní části státu New York, kde jeho otec založil řetězec menších obchodních domů. Kaplan si živě pamatuje nekonečný přísun částí zvířat, které přicházely na stůl v době oběda a večeře - jehněčího, kuřat, ryb a „vždy spousty steaků". Jednoho dne v roce 1959, když se před ním objevil na stole hodně tlustý steak, Kaplan zjistil, že by rád věděl, z které části zvířete pochází - z předku, boku, zadku? Tento neočekávaný proud myšlenek ho zbavil chuti na maso a od té doby ho již nikdy nejedl.     Kaplan říká, že za sedm let, které strávil v Izraeli, zjistil, že i lidé z jeho národa dokáží být krutí. „Zvířecí Osvětimi jsou v Izraeli všudypřítomné a některé z nich vedou lidé, kteří přežili holocaust. Blízko Aškelonu je velká průmyslová laboratoř, kde se provádějí vivisekce a kde týrají za poplatek zvířata. Tato laboratoř provede jakýkoliv experiment na jakémkoliv zvířeti, jaké vás napadne." Vypráví o návštěvě kibucu poblíž Haify, kde je muzeum holocaustu. „Jen šedesát metrů od hlavního vchodu do muzea je Osvětim pro zvířata, z něhož vychází strašlivý puch, který je cítit v celém okolí muzea. Zmínil jsem se o tom před vedením muzea. Jejich reakce mě nijak nepřekvapila. Ale vždyť to jsou jen slepice."     Kaplan si přeje, aby ponaučení z holocaustu pomohla Židům i jiným lidem k lepšímu, zacházení se zvířaty, ale není příliš optimistický. „Obrovská většina lidí, kteří přežili holocaust, je masožravá a utrpení zvířat je nezajímá o nic víc, než zajímalo Němce utrpení Židů. Co z toho všeho vyplývá? Řeknu vám to. Znamená to, že jsme se z holocaustu v ničem nepoučili. Vůbec v ničem. Všechno to bylo k ničemu. Není v co doufat."     Pramen: Věčná Treblinka, Charles Patterson, nakl./vyd.Práh, 2003    Odkazy   Concern for Helping Animals in Israel (CHAI)