Průmyslové farmaření je jedním z nejhorších zločinů v dějinách

Yuval Noah Harari

Zvířata jsou ústředními obětmi dějin a zacházení s domestikovanými zvířaty na průmyslových farmách je asi největším zločinem v dějinách. Cesta lidského pokroku je poseta mrtvými zvířaty. Dokonce naši předkové z doby kamenné před desítkami tisíc let jsou zodpovědní za řadu ekologických katastrof. Když před 45 000 lety dorazili první lidé do Austrálie, způsobili vyhynutí 90 % velkých zvířat. Byl to první významný dopad Homo sapiens na ekosystém planety. A nebyl poslední.

Asi před 15 000 lety lidé kolonizovali Ameriku a vyhladili při tom okolo 75 % tamějších velkých savců. Mnoho druhů zmizelo z Afriky, z Eurasie a z myriády okolních ostrovů. Archeologické záznamy v jedné zemi po druhé vyprávějí stejný smutný příběh. Tato tragédie začíná scénou s bohatou a různorodou populací velkých zvířat  bez stop po přítomnosti homo sapiens.V další scéně se objevují lidé, což dokazují fosilizované kosti, hroty kopí nebo třeba ohniště. Ve třetí scéně, která rychle následuje, přebírají muži a ženy hlavní role a většina velkých zvířat spolu s mnoha menšími je pryč. Celkem lidé způsobili vymření asi 50 % všech velkých zemních savců na Zemi ještě předtím, než zaseli první pšenici, vytvořili první kovový nástroj, sepsali první text nebo vyrazili první minci.

Dalším významným mezníkem ve vztahu lidí a zvířat byla zemědělská revoluce: proces, kdy jsme se z kočovných lovců a sběračů stali farmáři žijícími ve stálých osadách. Proces zahrnoval i vznik zcela nové formy života: domestikovaných zvířat. Zpočátku se tento vývoj nemusel zdát důležitý, protože lidé zvládli domestikovat méně než 20 druhů savců a ptáků, zatímco tisíce druhů zůstaly "divoké". Avšak s dalšími stoletími se tato nová životní forma stala normou. Dnes je více než 90 % všech velkých zvířat domestikovaných (slovo "velké" označuje zvíře, které váží alespoň několik kilogramů). Zvažte například slepici. Před deseti tisíci lety to byl vzácný pták vyskytující se omezeně v oblastech jižní Asie. Dnes žijí miliardy slepic na téměř všech kontinentech a ostrovech kromě Antarktidy. Domestikovaná slepice je zřejmě nejrozšířenější pták v dějinách planety Země. Pokud byste měřili úspěch počtem, slepice, krávy a prasata by byly vůbec neúspěšnější zvířata.

Bohužel domestikované druhy zaplatily za svůj bezkonkurenční kolektivní úspěch bezprecedentním utrpením jednotlivců. Říše zvířat po miliony let přetrpěla mnoho typů bolesti a mizérie. Zemědělská revoluce však vytvořila zcela nové druhy utrpení, takové, které se s dalšími generacemi jenom zhoršovaly.

Na první pohled by se mohlo zdát, že jsou na tom domestikovaná zvířata mnohem lépe než jejich divocí bratranci a předci. Divocí buvoli stráví den hledáním potravy, vody a úkrytu a jsou neustále ohroženi lvy, parazity, záplavami a suchy. Domestikovaný dobytek si naopak užívá ochranu lidí. Lidé kravám a telatům poskytují potravu, vodu a přístřeší, léčí jim nemoci a chrání před predátory a přírodními katastrofami. Pravda, většina krav a telat se dříve či později ocitne na jatkách. Mají však horší osud než divocí buvoli? Je lepší být sežrán lvem nebo zabit člověkem? Jsou zuby krokodýla laskavější než ocelové čepele?

To, co dělá existenci domestikovaných hospodářských zvířat obzvláště krutou, není jen způsob, jak zemřou, ale především to, jak žijí. Životní podmínky hospodářských zvířat utvářejí dva soupeřící faktory: na jedné straně lidé chtějí maso, mléko, vejce, kůži, sílu zvířecích svalů a zábavu; na druhé straně musí lidé zajistit dlouhodobé přežití a reprodukci hospodářských zvířat. To by mělo teoreticky zvířata uchránit před extrémní krutostí: když by farmář dojil krávu, aniž by ji poskytl jídlo a vodu, produkce mléka by poklesla a samotná kráva by rychle zemřela. Naneštěstí umí lidé působit hospodářským zvířatům obrovské utrpení jinými cestami a zajistit přitom jejich přežití a reprodukci. Základem problému je to, že domestikovaná zvířata zdědila po svých divokých předcích mnoho fyzických, emocionálních a sociálních potřeb, které jsou na farmě nadbytečné. Farmáři tyto potřeby běžně ignorují, aniž by na tom ekonomicky ztráceli. Zavírají zvířata do miniaturních klecí, mrzačí jim rohy a ocasy, oddělují matky od potomků a selektivně šlechtí monstra. Zvířata velmi trpí, ale přesto přežívají a množí se.

Není to popřením nejzákladnějších principů darwinovské evoluce? Teorie evoluce prohlašuje, že všechny instinkty a pudy se vyvinuly ve prospěch přežití a reprodukce. Pokud tomu tak je, nedokazuje pokračující reprodukce hospodářských zvířat, že jsou všechny jejich potřeby naplněny? Jak může mít kráva "potřebu" která není nezbytná pro přežití a reprodukci?

Pro přežití a reprodukci musel starobylý divoký dobytek efektivně komunikovat, spolupracovat a soutěžit. Je nepochybně pravda, že se všechny instinkty a pudy vyvinuly proto, aby vyhověly evolučním tlakům na přežití a reprodukci. Když tyto tlaky vymizely, instinkty a pudy, které zformovaly, se naráz nevypařily. I když již nepomáhají přežití a reprodukci, stále formují subjektivní zážitky zvířete. Fyzické, emocionální a sociální potřeby současných krav, psů a lidí nereflektují nynější podmínky, ale spíše evoluční tlaky, se kterými se utkávali jejich předci před desítkami tisíc let. Proč mají moderní lidé tak rádi sladkosti? Není to proto, že bychom v 21. století do sebe museli ládovat zmrzlinu nebo čokoládu kvůli přežití. Spíše je to tím, že když naši předci narazili na sladké, zralé ovoce, nejrozumnější věcí bylo sníst ho nejvíc, co nejrychleji to šlo. Proč mladí muži jezdí lehkomyslně, zaplétají se do násilných hádek a hackují internetové stránky? Je to proto, že poslouchají prastaré genetické příkazy. Před sedmdesáti tisíci lety mladý lovec, který riskoval život při pronásledování mamuta a zastínil své soupeře, získal ruku místní krasavice – a nám teď takové macho geny způsobují problémy.

Přesně tatáž evoluční logika utváří život krav a telat na našich průmyslových farmách. Dávný divoký dobytek patřil mezi sociální zvířata. Za účelem přežití a reprodukce musel efektivně komunikovat, spolupracovat a soutěžit. Jako všichni sociální savci se divoký dobytek učil nezbytné sociální dovednosti hrou. Štěňata, koťata, telata a děti milují hru, protože jim tuto potřebu vštípila evoluce. V divočině si potřebovaly hrát. Pokud by to nedělaly, nenaučily by se sociálním dovednostem nutným pro přežití a reprodukci, a také by v první řadě vůbec neexistovaly, pokud by si jejich předci tyto dovednosti neosvojili. Podobně pak evoluce vštípila štěňatům, koťatům, telatům a dětem nepřekonatelnou touhu po poutu s jejich matkou. Náhodná mutace oslabující pouto matky a dítěte byla odsouzením k smrti.

Co se stane, když nyní vezme farmář mladé tele, separuje ho od matky, dá ho do malé klece, naočkuje proti různým nemocem, dá mu jídlo a vodu a když je dost staré, uměle je oplodní spermiemi býka? Z objektivního pohledu toto tele již nepotřebuje mateřské pouto nebo kamarády na hraní, aby přežilo a rozmnožilo se. O všechny potřeby se postarají lidští páni. Ze subjektivní perspektivy ovšem tele stále cítí silnou potřebu pouta s matkou a hry s ostatními telaty. Pokud tyto potřeby nejsou naplněny, tele velmi trpí.

Toto je základní lekce z evoluční psychologie: potřeby vytvořené před tisíce generacemi jsou stále subjektivně pociťovány, i přesto že v současnosti již pro přežití a reprodukci nejsou nutné. Je tragické, že zemědělská revoluce dala lidem moc zajistit přežití a reprodukci hospodářských zvířat i přes ignoraci jejich subjektivních potřeb. Následkem toho jsou hospodářská zvířata nejúspěšnějšími zvířaty na světě a zároveň jsou individuálně nejzbídačenějšími, která kdy existovala.

Za posledních několik staletí se situace jenom zhoršila. Tradiční zemědělství ustoupilo průmyslovému farmaření. V tradičních společnostech jako je starověký Egypt, Římské impérium nebo středověká Čína měli lidé velmi dílčí chápání biochemie, genetiky zoologie a epidemiologie. Důsledkem toho byly jejich možnosti nakládání se zvířaty omezené. Ve středověkých vesnicích běhaly slepice volně mezi domy, zobaly semena a červy z hromady odpadu a budovaly si hnízda ve stodole. Kdyby se ambiciózní venkovan snažil zavřít 1000 slepic do přeplněného kurníku, výsledkem by zřejmě byla smrtící ptačí chřipka, která by vyhubila všechny slepice i mnoho vesničanů. Žádný kněz, šaman nebo čarodějnice by tomu nezabránili. Jakmile ale moderní věda dešifrovala tajemství ptáků, virů a antibiotik, mohli lidé začít podrobovat zvířata extrémním životním podmínkám. S pomocí očkování, léků, hormonů, pesticidů, klimatizace a automatických krmítek je nyní možné namačkat desítky tisíc slepic do malých klecí a produkovat maso a vejce s bezprecedentní efektivností.

Osud zvířat v takovýchto průmyslových zařízeních se stal jednou z nejnaléhavějších etických otázek naší doby, rozhodně z hlediska počtu, kterého se to týká. V těchto dnech žije většina velkých zvířat na průmyslových farmách. Představujeme si, že je naše planeta obydlena lvy, slony, velrybami a tučňáky. To může být pravda na kanálu National Geographic, ve filmech Disneyho nebo dětských pohádkách, ale ne ve skutečnosti. Svět obsahuje 40 000 lvů, ale oproti tomu je tu asi 1 miliarda domestikovaných prasat; 500 000 slonů a 1,5 miliard domestikovaných krav; 50 milionů tučňáků a 20 miliard slepic.

V roce 2009 žilo v Evropě 1,6 miliard divokých ptáků. Ten stejný rok evropský masný a vaječný průmysl vypěstoval 1,9 miliard kuřat a slepic. Dohromady všechna domestikovaná zvířata na světě váží asi 700m tun v porovnání s 300m tun lidí a méně než 100m tun velkých divokých zvířat.

To je důvodem, proč osud hospodářských zvířat není okrajovým etickým problémem. Týká se většiny velkých tvorů na zemi: desítek miliard cítících tvorů, z nichž každý disponuje komplexním světem vjemů a emocí, ale žije a umírá na ýrobní lince průmyslu. Před čtyřiceti lety publikoval morální filosof Peter Singer kanonickou knihu Osvobození zvířat, která významně přispěla ke změně názorů lidí.. Singer tvrdil, že průmyslové farmaření je zodpovědné za více bolesti a trápení než všechny války v historii dohromady.

Vědecký výzkum zvířat hrálo v této tragédii tristní roli. Vědecká komunita použila rostoucí vědomosti o zvířatech především k manipulaci jejich životů, aby efektivněji sloužily lidem. Přesto však ty stejné vědomosti bez pochyb prokázaly, že hospodářská zvířata jsou cítící bytosti se spletitými sociálními vztahy a sofistikovanými psychologickými vzorci. Nemusí být tak inteligentní jako my, ale zcela jistě znají bolest, strach a osamělost. Mohou jako my trpět i být šťastná.

Je nejvyšší čas vzít si tato vědecká zjištění k srdci, protože jak možnosti lidstva rostou, naše schopnost škodit nebo prospět ostatním zvířatům roste také. Po 4 miliardy let byl život na planetě Zemi řízen přírodním výběrem. Nyní je stále více řízen lidskými plány. Biotechnologie, nanotechnologie a umělá inteligence brzy lidem umožní přetvořit žijící tvory novými radikálními způsoby, které redefinují samotný smysl života. Když budeme utvářet tento statečný nový svět, měli bychom vzít v úvahu blaho všech cítících tvorů, ne jenom Homo sapiens.