Mít je v ohrádce a vládnout jim

Stanislav Komárek

V zacházení s hospodářskými zvířaty, exotickými druhy i jinými příslušníky rodu Homo najdeme znepokojující množství podobností

Naše civilizace neobyčejně touží po tom, začlenit zvířata, ale i lidi zcela jiných kultur do svých kontextů. Činí tak často velmi brutálně navzdory tomu, že koloniální expanze dávno skončila, a jaksi natruc všem deklaracím o jejich ochraně. Není bez zajímavosti se po nedávné minulosti i přítomnosti tohoto jevu rozhlédnout, nejlépe bez brýlí mámení tradičního typu. 

Industrializace, produkující obří fabriky s kasárenským řádem, houkáním sirén a nezřídka i ubytováním dělnictva v blocích hned u závodu, se pochopitelně promítla i do světa domácích zvířat. Stalo se tak překvapivě pozdě — ve Spojených státech byly počátky tohoto trendu patrné už v meziválečném období, byť poměry byly ještě dosti idylické a bezzubé, jak třeba hezky dokládá lidový román Betty McDonaldové Vejce a já. Dokonce i Sinclairův román Džungle o chicagských jatkách ještě tematizuje převážně problémy lidí.

Celosvětově se však vzmáhal tento trend až po poslední světové válce, ve větším měřítku až od šedesátých let. Jakkoli by se zdálo, že provoz německých a sovětských lágrů, kde se vskutku na lidi aplikovaly postupy běžné jen ve vztahu ke zvířatům (zvláště to vyniklo při experimentech mengeleovského typu a při „industriálním zpracovávání lidí" v komplexu Auschwitz-Birkenau), byl právě industriálními velkochovy inspirován, je opak pravdou a časová souslednost obou jevů byla opačná. Velkochovy kopírují koncentráky, nikoli naopak.

Co jiného než zplynovat?

Paralely jdou do pozoruhodných detailů, mimo jiné i pokud se týče korupce jazyka a tvorby hygienických novotvarů typu „nosnice", „dojnice", „vyskladňování", podobně jako kdysi „Endltisung" či „Sonderbehandlung".

Při často slýchané obhajobě způsobu držení „industriálních slepic", které si prý díky selekci už nic jiného než klícky nepřejí, je těžko si nevzpomenout na důstojníky SS v nažehlených uniformách, vysvětlující roku 1944 distingovaným pánům z mise švédského červeného kříže, aby se jen na tu svoloč podívali: co se s nimi dá jiného dělat nežli je humánně zplynovat. Dnes se tato praktika omezuje na kuřata, pokud se někde v okolí vyskytne lehké podezření na ptačí chřipku.

Oba fenomény se podobají i zvláštní mixáží efektivity a neefektivity, přičemž efektivita se stává obsesí — kde ještě ušetřit decimetr čtvereční, byť kolem jsou prázdné a nevyužité pláně. Kdyby byli bývali vězni z nějakého důvodu překrmováni a excesivně množeni, nebyl by patrný v podstatě žádný zcela zásadní rozdíl.

Na problematiku velkochovů bylo od 60. let 20.století už tolikrát upozorňová,no, že je zde třeba zdůraznit jen rysy obvykle opomíjené. Není pochyb, že industriální velkochovy potraviny živočišného původu výrazně zlevnily, otázka je, za jakou cenu. Je autorovým pevným přesvědčením, že tento fenomén bude jednou jmenován jedním dechem s inkvizicí i výše zmíněnými koncentráky — i tam byla viděna jejich naprostá nezbytnost, ovšem kdo dnes vzdechne po rejdech ďáblových a kdo by si přál Bělomosko-baltský kanál za takových obětí? 

Eichmannova posedlost efektivitou

Možností k zlepšení je pochopitelně celá řada — obludné podmínky velkochovů by mohly být mnohem přísněji regulovány a tato situace se, byť velmi zvolna, začíná lepšit. Ryze ekonomická argumentace v rámci naprostého liberalismu by zajisté neviděla ani u lidí důvod, proč třeba nezaměstnávat odrostlejší děti na noční směně v kamenolomu.

Kdo jen trochu zná spletitou a pomalou historii vývoje ochrany lidí, nemá iluze o tom, že  by to se zvířaty mohlo jít obzvlášť rychle. Namístě ale není ani povýšeně blazeované uchechtnutí fabrikantů 40. let 19. století nad výkladem o nepřípadnosti dětské práce — co by ti malí všiváci celý den dělali a kdo by je živil? A co konkurence? Nu, za sto a šedesát let by se divili...

Zákoník práce pro prasnice

Dá se ale říci, že současná ochrana příslušníků lidského druhu, například před zaměstnavateli, je už dostatečná, ba leckdo se bojí vůbec někoho zaměstnat. Přijde jednou doba, kdy si zemědělský podnikatel třikrát rozmyslí, než koupí dejme tomu prasnici, a „pracovních míst" pro zvířata bude ubývat?

Současná koncepce studia etologie domácích zvířat, mající jim zajistit v chovech alespoň v minimální míře druhově přiměřené podmínky v rámci tzv. animal welfare, se jeví být nejslibnější cestou, byť obraz slípky hrabající si volně na zelených lučinách je i do budoucna asi příliš optimistický.  I „užitkoví lidé", jak je nazýval rakouský etolog Konrad Lorenz, mají ve svých panelácích a úřadech welfare jen velmi omezený, řekli bychom bazální.

Určitá potíž taky nastává v momentě, kdy se režim zmírní a očekávalo by se všeobecné plesání: slepice, jimž na větší ploše otrne, se pak často pustí do sebe zobáky s mnohem větší intenzitou, než když byly nacpané v bateriích. S lidmi to bylo ostatně kdysi také tak. Budou jednou zestárlí etologové, kteří se na těchto projektech podíleli, o manažerech farem nemluvě, vláčeni před soud a voláni k odpovědnosti? Prohloubí-li se současné vývojové trendy, vy loučit to nelze. Při transportech vězňů po Sibiři či polských pláních se také jistě vyskytli rozumnější organizátoři radící necpat jich do vagonu sto, ale jen dvacet a přidat dva kýbly vody...

I provoz jatek a zejména transport k nim by se dal do značné míry „humanizovat". To slovo je v takovéto souvislosti paradoxně jazykově zcela nevhodné: „humánní" je přece to, co je přiměřené lidem. Co je přiměřené zvířatům, by se dalo nejspíš označit jako „bestiální", ale slovo se jaksi používá v úplně jiném významu.

Je také v tomto směru neodpovědné bez naléhavější potřeby chovat velké psy a další masožravce, jimž pěstujeme potravu, byť daleko od našeho zorného pole, v „treblinkovských" podmínkách. (Všechny kultury mají vždy zvířata „blízká" a ta „daná v plen", u té naší je to ale, jako mnoho jiných jejích aspektů, bizarně vyostřené.

Neodloučíš mládě od matky

V argumentacích ochranářů zaujímá hodně místa zabíjení mláďat, emočně vypjatá situace, která apeluje na naši vnitřní brzdu a vyvolává v nás, nepochybně analogií s vlastními mláďaty, intenzivní dojem hříchu.

Nechat hospodářská zvířata plně dorůst má nepochybně i své ekonomické důvody a bezdůvodné rozbíjení vztahu matka-mládě, třeba u hovězího dobytka, působí velmi tristní podívanou. Obecně jsou velkochovy masné, mléčné i produkující vejce nejbrutálnějším vykořistěním a potupením mateřského principu, k jakému v dějinách došlo.

U lidí byly celotýdenní jesle a jiné podobné vymoženosti naštěstí opuštěny už dříve. U nekrmivých ptáků to v nějakém trochu masovějším chovu přece jen nelze praktikovat asi jinak. Když kolem nějakého po­dobného zařízení jedu, vždy se ptám, kdy se stane přízrakem minulosti.

Život a doba Carla Hagenbecka

Z hlediska pozorování vztahů lidí a zvířat, či ještě lépe vztahů lidí a lidí, stojí podnes za to navštívit Hagenbeckovu zoologickou zahradu v Hamburku a zhlédnout obsáhlou výstavu historických fotografií z minulých ér jejího fungování (původní stavby byly za války téměř všechny rozbombardovány).

Carl Hagenbeck, druhý v řadě populárních obchodníků se zvířaty a vlastně i zakladatelů novodobého „zoologického zahradnictví", koupil okolo přelomu 19. a 20. století velikou volnou plochu na okraji města, kam přestěhoval zvěřinec a obchodní firmu, která do té doby sídlila v samém centru města (zpočátku ve čtvrti St. Pauli, po roce 1879 na Novém koňském trhu). Z obchodu s herinky a jinými rybami jeho otce Gottfrieda Hagenbecka, který v roce 1848 dostal několik tuleňů a živé je před svým krámem vystavil, se firma za více než půl století povznesla k světové slávě a v atmosféře fin de siecle se pustila do obrovského podniku.

Už Hagenbeck starší byl nadšeným přítelem zvířat, nikoli jen vypočítavým obchodníkem; pro své vlastní potěšení si držel malou domácí menažerii. Jeho syn Carl Hagenbeck platí podnes za vynálezce nového typu expozic divokých zvířat. Jako první odstranil mříže dělící diváky od exotických objektů a nahradil je příkopy či svislými stěnami a významně zvětšil velikost vnitřních prostor. S trochou fantazie se diváci mohli cítit účastni života třeba v africké savaně, nejen spatřit například lva v kleci.

Tato inovace, která se záhy rozšířila po zlém světě, byla zajisté na prospěch i zvířatům, ale zcela zásadně pomohla lidem — přestali vnímat zoologickou zahradu jako kriminál. Umožnila též cestu od starodávých menažerií k zahradám nového typu.

Je otázka, zda původní verze bezmřížových výběhů byla pro jejich osazenstvo zrovna rájem — v Hagenbeckových expozicích se tam probíhala na ne zas tak velkém prostoru pestrá směs druhů, napodobující třeba africké pláně (dnes bývá zvykem chovat druh jen jeden, nanejvýš dva).

Hagenbeck je rovněž vynálezcem další prakticky významné inovace zavedené 80. letech 19. Století,  a to nového to nového typu  drezury šelem nikoli v jejich vlastní kleci, ale v manéži obehnané mřížovím (mimo vlastní teritorium jsou zvířata obecně nejistější a poddajnější) změnil také drezuru od pouhého brutálního donucování a zastrašování k metodě pokud možno „po dobrém" a s předchozí selekcí jedinců k tomu vhodných. Velké skupinové drezury, dnes jako přežitek a druhovému chování odporující počin opouštěné, jsou právě jeho vynálezem.

Tygři, Laponci, Somálci

V roce 1900 získal Hagenbeck zmíněné nové pozemky nedaleko Hamburku a zde začala za značných investic vznikat zahrada podle jeho představ. Když byla nová zahrada v roce 1907 slavnostně otevřena, objevilo se před diváky něco, co nebylo nikdy dříve na světě vídáno. Kromě divé zvěře se vystavovaly také „divoké" mimoevropské národy — na zažloutlých fotografiích lze vidět několik párů indiánů u jejich týpí, osadu Laponců, celou sinhálskou vesnici se „spontánně" si hrajícími dětmi, Eskymačku s mláďaty, dvě skupiny Somálců na sebe zuřivě útočící a pak vyjednávající o míru, hrající a tančící Javánce a spoustu dalších podobných atrakcí.

V dobách, kdy film teprve čerstvě začínal, to byla pro většinu Němců jediná možnost, jak vůbec mimoevropská etnika uvidět jinak než na rytinách dobových cestopisů. Celý podnik měl do značné míry charakter show — mnoho zvířat se prezentovalo při rozmanitých drezurách, i lidé se předváděli „v akci" při různých oslavách i každodenním životě, někdy i v kombinaci se zvířaty své domoviny, třeba při jejich fingovaném lovu. Protože ani ve velkém městě by se tak nákladná podívaná neuživila, vyrážela její část pod vedením Hagenbeckova bratra Lorenze v podobě cirkusu po celé Evropě.

Stálá expozice byla doplněna i replikami dálnovýchodních zahrad a betonovými modely dinosaurů v poměru 1:1 podle dobových paleontologických představ. Toto dinosaurárium mimochodem přežilo všechny hrůzy bombardování a straší na svém místě dodnes. Návštěvník náhle pochopí, že Hagenbeckův podnik ležel v jakémsi uzlovém bodě, z něhož se rozešly cestičky jednak k rozmanitým disneylandům, jím nepochybně inspirovaným, jednak k zoologickým zahradám dnešního typu, kde se předvádí Tier an sich bez drezur, a pochopitelně ne lidé.

Dnes by Carl Hagenbeck narazil ve svých počinech na celou houšť paragrafů a prudkou změnu veřejného vkusu. Jisté pochyby se vynořovaly už tehdy: například při turné do Dánska se musel tamnímu ministru vnitra zaručit sám „kníže anatomů" Rudolf von Virchow, že se vystavovaným Eskymákům neděje žádná újma.

Vykořenit a vyobcovat

Ve své době nebyl ale Hagenbeck sám. Čteme-li jinak půvabnou historii přivezení Fričova indiána Čerwuiše do Prahy v roce 1908, kde autor bezelstně líčí několik případů nutnosti přivést svůj živý suvenýr k poslušnosti těžkým zmlácením, vyneslo by mu to dnes zřejmě obvinění ze zavlečení, omezování osobní svobody a týrání svěřené osoby.

Rovněž Hagenbeck ve svém počínání nepochybně neviděl nic zavrženíhodného — vždyť s „divochy" přece dobře zacházel, stejně jako s prodávanými zvířaty. Jen dobře ošetřovaný Pygmej ochotně pobíhá v trávové sukýnce, stejně jako výhodně prodáme jen správně krmenou a ustájenou žirafu.

Co se asi bude jednou soudit o zavlékání zvířat? Zrovna teď se právě v Německu připravuje úplný zákaz chovu nedomestikovaných exotů fyzickými osobami.

Není mi blíže známo, zda, za jak dlouho a jak Hagenbeck své lidské exempláře vracel do původního biotopu. Z Hamburku ostatně plulo dost lodí do všech stran a stačilo kapitánovi podstrčit pár marek.

Jak známo, Fričův Čerwuiš, svými evropskými zážitky zcela uchvácený, dožil vyobcován z kmene Čamakoko pro nestydaté lhaní a přehánění, tj. realistické líčení svých impresí.

Hagenbeckův podnik byl nepochybně institucí zcela krotkou a chvalitebnou ve srovnání s tím, co v Německu cajtgajst již chystal v podobě obou světových válek. Toho se však Carl Hagenbeck, zemřelý v roce 1913, už nedožil a neviděl své dílo válkou a krizí upadat a posléze srovnané se zemí. Jeho dědicové pořádali ještě další odchytové výpravy, tentokrát už jen na zvířata, do všech koutů světa, tu definitivně poslední v roce 1954.

Jak mnoho se změnilo za sto let a co by asi dnešní vzdělanec řekl k Hagenbeckově zahradě na vrcholu její slávy, v celé té kombinaci bizarnosti, rafinovanosti, dětinkosti, bezohlednosti a umu? Ač je to „politicky nekorektní", je problém ochrany živých přírodnin a tzv. přírodních národů velmi podobný. Obě bere v kontaktu s industriální civilizací velmi rychlý konec, je jí jakoby nasáto a přežvýkáno, a má-li se tomu zabránit, je třeba vyhlásit nad nimi jiný režim než je atmosféra drsně tržního civilizačního pomezí.

Lovecko-sběračská etnika jsou v tomto směru nepoměrně křehčí než sebejednodušší zemědělské kultury, což zjevně souvisí s fenoménem bottle –necku na počátku neolitu a náhlým prudkým prohloubením autodomestikačních procesů.

Zejména anglosaská tradice chápala dlouho „přírodní národy" jako přírodniny (žádný národ není pochopitelně přírodní, ale mnohé jsou inkulturované velmi jinak než my). Národy mají například v Museum of Natural History v New Yorku své expozice vedle živočichů a zkamenělin (v roce 1985 tyto „přírodniny" končily až u Arabů) a také na americkém Severozápadě své „rezervace".

Tento stav, umožňující dlouho příslušníky těchto etnik „lovit" v případě, že „škodí" regulérnímu hospodářství, řekněme jako vlky či vakovlky, je jistě velmi tristní. Pomocí není ani udělení občanských práv se vším všudy: pak může být výsledkem nepřipravenosti k civilizačnímu náporu třeba celodenní propíjení sociální podpory z nečekaného rohu hojnosti v krčmě nejhoršího typu. Je tu nutné jakési dosti dlouhé pře­chodné období kurately či paternalistické správy, ne nepodobné misiím tradičního typu, kde padres bedlivě filtrovali, co může jejich ovečkám škodit, a zároveň do nich hustili základy západního myšlení i civilizace.

Zvířátka blízká a zvířata vzdálená

Stanislav Komárek

Naše vnímání světa je bipolární: ve vztahu ke zvířatům, dětem i životu samému.

Už lovecko-sběračské kultury mají velmi vyvinutou výše naznačenou dichotomii: zvířata blízká jsou ta, která patří mezi oblíbené domestikanty či protodomestikanty — pes, ochočený papoušek, opička...

Jejich traktování se valně neliší od vztahu k příslušníkům vlastní rodiny, jsou milována, krmena, stávají se objektem něžností, jako mláďata někdy i kojení ze strany žen, po smrti jsou oplakávána a nezřídka i pohřbívána téměř s podobným ceremoniálem co lidé.

Toto nijak nebrání v tom, že zvířata vzdálená, ta, která jsou předmětem lovu a exploatace či prostě jen nenáleží k okruhu těch blízkých, už třeba cizí pes či divoce žijící bratři ochočených ptáků a savců, se nedočkají sebemenšího ohledu, podobně jako příslušníkovi jiného kmene lze lhát, lze jej oloupit, zabít, a padne-li do rukou nepřátel živý, čeká jej často děsivý konec.

I lidi dělí tradiční kultury na blízké a vzdálené a rozšíření hranice lidství na všechny příslušníky našeho druhu je vymo­ženost poměrně nová.

O zacházení se zvířaty vzdálenými u takzvaných „přírodních národů", žijících údajně v harmonii s přírodním prostředím, si netřeba dělat žádné iluze. Eskymák těžko projde kolem cizího psa, aby jej nekopl či rovnou nezastřelil, nedostatek ledniček v pralesích vede k uchovávání čerstvého masa dlouhodobou imobilizací svázáním či zlomeninami.

To nijak nevylučuje skutečnost, že část zvířat je naprosto posvátná, jiná je nutno rituálně „přemlouvat", aby se dala ulovit, a poté složitými obřady prosit jejich duše za odpuštění.

Řečená dvoukolejnost se udržuje v nemenší intenzitě ve všech kulturách až po přítomnou dobu. I středověký šlechtic či sedlák 19. století měl své oblíbené koně a psy: zatímco oblíbený koník byl hřebelcován, pentlen a zpívaly se o něm písně a oblíbený holoubek byl ozdobou střechy a zvířetem na hranici posvátnosti, dočkal se tažný vůl tak nejspíš rány bičem a místo netopýra či sýčka a bylo na vratech (hřebem přibití).

Přítomná doba, vyostřující na doraz všechny polární dichotomie, rozevírá i mezi zvířaty blízkými á zvířaty vzdálený­mi pomyslné nůžky v obludné míře.

Jako nepřehlédnutelný protipól klinik a psychoanalytiků pro domácí miláčky či mediálních kampaní za záchranu oblíbe­ného zvířete v rezervaci se otvírá inferno velkochovů a jatek nikdy dříve neznámého rozsahu.

Jako by se propastné nerovnosti šancí mezi lidmi dřívějších ér, dnes v dalekosáhlé míře odstraněné, jen přestěhovaly mezi zvířata. Postavení zvířat v tradiční společnosti bylo jistě mnohdy neveselé, ale postavení lidí nebylo o mnoho lepší: chalupník mlátil dobytek i vlastní děti zhruba stejnou měrou. Postavení jednoho zvířete v určité kategorii nemusí být pochopitelně trvalé — když se kocourek Macík zaběhne a je dodán do kosmetické laboratoře, zažije na vlastním kožiše oba typy údělů, které by se daly popsat výpověďmi: „Zvířata jsou naši menší bratři" a „Zvířata jsou materiál daný nám v plen".

Tato podvojnost vší lidské percepce i konání (radostné je peníze hromadit i vydávat, dostávat dary i obdarovávat, tvořiti ničit atd., ovšem jak kdy) je kamenem úrazu pro různé výpovědi o lidech na úrovni ideo­ logizované vědy a pokleslého žurnalismu. Výpovědi typu „člověk je bytostně egoistický", „svou podstatou šelma" , „tendující k volnému obchodu, křesťanství, nomádismu" a kdoví čemu ještě, jsou žvásty zcela zanedbávající polární protipól. Je s podi­vem, jak malá část evropské intelektuality tuto prostinkou pravdu nahlédla.

Tento zdánlivě paradoxní stav vychází z lidské polární percepce světa, která se promítá do vztahu ke všem jeho důležitým aspektům.

Koneckonců i vztah k lidem je konfigurován podobně, podle zásad: „Lidský život je posvátný" — aplikuje se při posuzování vražd a zabití a léčení nemocných, včetně těch, kterým se nedovoluje umřít, záchraně předčasně narozených dětí atd., přitom „Lidský život je zcela bezcenný" aplikujeme při potratech či při vyhlášení války, kdy se mladíci vypiplaní v inkubátorech pobijí hlava nehlava.