Masový paradox

Marc Bekoff

 

Oliver Goldsmith: „Projevují lítost, a přesto jedí předměty svého soucitu.“

Ach, vím, že zvířata trpí, ale miluji svůj steak".  Pohodlné řešení  "masového paradoxu". Mnoho lidí pokračuje v konzumaci masa, i když ví, že konzumují utrpení.

Není pochyb o tom, že miliardy zvířat z velkochovů i odjinud trpí kvůli našim, povětšinou nepotřebným, chuťovým požitkům. Nová studie nyní ukazuje, kam až jsou lidé ochotni zajít, aby mohli pokračovat v konzumaci zvířat. Steve Loughnan z univerzity v Kentu ve VB a jeho kolegové zjistili, že "lidé, kteří si chtějí uniknout "masovému paradoxu" (tj. nemají rádi, když se zvířatům ubližuje, ale zároveň jim chutná maso), si pomáhají utlumením  poznatku, že zvíře, které jedli mělo schopnost trpět".

Zatímco někteří lidé, kteří se dozvědí o utrpení zvířat, přestanou maso jíst, drtivá většina tak neučiní a dále si svůj steak užívá, i když ví, že konzumují bolest a utrpení. Popřením morálního statusu cítících bytostí, které skončí na jejich talíři, mohou předstírat, že je všechno v pořádku. Tato velmi důležitá studie ukazuje, "že když existuje konflikt mezi preferovaným způsobem myšlení a preferovaným způsobem jednání, jsou to zásady a morální standardy, co lidé opustí jako první – raději než by změnili své chování".

‘Spíše než změnit své přesvědčení o morálních právech zvířat by lidé měli změnit své chování‘, říká Loughan. ‘Domníváme se, že většina lidí je neochotná si upřít požitek z jedení masa a to, že zvířatům upřou morální práva, jim umožní jíst s čistým svědomím." Zajímalo by mě, jak moc čisté jejich svědomí je. Když jsem psal svoji knihu „The animal manifesto“, neustále jsem mluvil s lidmi, kteří mi říkali: "Ach, vím, že zvířata trpí, ale miluji svůj steak". Pak pokračovali chabými výmluvami jako: "Já prostě nemůžu přestat jíst maso, i když vím o mizérii, za níž jsem zodpovědný.  Samozřejmě, že mohou. Je to tak snadné a je směšné si pomyslet,  že nejenom zvířatům, která konzumují upřou vnímavost (sentience), ale také popírají, jak  snadno dostupné jsou neživočišné alternativy masa.  Je  důležité si pamatovat, že krávy, prasata a ovce,  nejsou o nic měně vnímavé než naši společníci psi a kočky. Většina lidí - pravděpodobně všichni lidé - by nedovolili, aby si jejich mazlíčci vyměnili místa s těmito nešťastnými bytostmi.

Musíme si uvědomit, že nejde o to, "co" máme na oběd, ale "koho" máme oběd, jak rutině a lehkovážně zabíjíme milióny cítících bytostí. Můžeme to změnit a pro většinu z nás opravdu  není nesnadné ukončit konzumaci bolesti a utrpení .
 

V této souvislosti cituji amerického politika a vegetariána Matthewa Scullyho a jeho zkušenosti s karnisty (z knihy Jan Čejka, Zvířata jsou naši bližní):

"Kdysi jsem na toto téma napsal krátké pojednání v časopise National Review a byl jsem udiven množstvím dopisů od rozhořčených čtenářů, takřka bez výjimky mužů. Všichni shodně odsoudili systém továrních farem jako vážný morální problém. Titíž čtenáři, až na nepatrné výjimky, mi však dali na srozuměnou, že nemají nejmenší úmysl změnit způsob svého stravování, že rádi maso pojídají, ať si podobné řeči nechám pro sebe a hledím si svého. „Napříště," uzavřel svou odpověď jeden z nich, „budu vždy mít na pa­měti poděkovat Pánu Bohu za to, že mi poskytl moje oblíbené jídlo — vepřový řízek nadívaný sušenými švestkami a broskvemi. Ňam, ňam, jak je to výborné!" A jiný chlapík napsal: „Doporučuji panu Scullymu, že když nemá dost odvahy useknout slepici hlavu, pak by si opravdu měl od­pustit pochutnání na slepičí pečeni. A co se nás ostatních týče, bon appétit!" „Ať chcete nebo ne," ozval se třetí, „člo­věk je přeci jenom dravec ... vy nestrkejte svoje pracky do mého srnčího hamburgeru, a já vám slibuju, že se nedo­tknu vašeho tofu."

Co vlastně všichni tito lidé obhajují? Pouhý požitek? Chuti a vůni? Pocit ve svém břiše? A co to říká o nich sa­motných? Život je postavil tváří v tvář morálnímu problému, dle jejich úsudku možná nicotnému, nicméně však morálnímu problému, a toto je vše, na co pomyslí — slepice, karbanátky a řízek nadívaný sušenými švestkami a broskvemi. Je to prostě příliš nepohodlné se změnit, pří­liš pro ně obtížné. Tak často to slyším, dokonce i od lidí, které obdivuji — ten hlas, který nesnese ani tu nejmenší výtku, hlas tak lhostejný k utrpení ostatních a pohrdlivý vůči těm, kteří jsou odlišní. A když pomyslím na všechny ty hrůzy, které hospodářským zvířatům způsobujeme, na všechnu tu hroznou špínu a nářek vyděšených zvířat, pak ňam, ňam, jak je to výborné! není odpověď, kterou bych očekával od dobrého člověka. Ať tak či onak, neumím si představit, že bych přikládal nějakému jídlu či pochoutce tak velkou důležitost a že by mne popudila pouhá zmínka o utrpení zvířat".