Mají zvířata práva?

Jan Čejka

Mají-li zvířata nějaká práva, jaká tato práva jsou? Zlepšilo-li se v průběhu dějin morální postavení zvířat, nakolik je způsob dnešního zacházení se zvířaty odlišný od minulosti?

 

Vezmeme-li v úvahu způsoby, jakými je dnes se zvířaty užívanými k lovu, chytání do pastí a při různých zábavách zacházeno, jakému utrpení jsou vystavena kožešinová zvířata a jakými hrůzami procházejí hospodářská zvířata v systému novodobých velkofarem a zautomatizovaného zabíjení na jatkách, můžeme bez nadsázky říct, že stále ještě žijeme v dobách středověku. Naše provinění a netečnost k utrpení zvířat jsou dokonce daleko větší než v dobách temna. Tenkrát totiž lidé nevěděli, ani vědět nemohli, co víme dnes my díky četným vědeckým pozorováním a poznatkům o chování zvířat, jejich bohatém citovém životě a jejich schopnosti trpět a vnímat bolest. 

 

Velké utrpení zvířat v mnoha odvětvích lidského konání a všeobecná netečnost lidí k jejich osudu mají kořeny ve dvou základních způsobech nazírání: první spočívá v učení křesťanském, které udílí nesmrtelnost, svrchovanost a zcela jedinečné postavení pouze člověku; jemu je dáno panování nad všemi živočichy i celou přírodou a jemu jedinému je přiřčena nesmrtelná duše. Zvířata zbavená duše jsou člověku zcela podřízena a odkázána pouze na jeho dobrou vůli; přikázání „nezabiješ“ se na ně nevztahuje. Kořeny druhého způsobu nazírání lze najít v karteziánské doktríně, založené na učení filosofa Descartesa a jeho následovníků, dle níž zvířata nejsou obdařena vědomím a schopností vnímat bolest. Ponížena na pouhé animované stroje, mimolidská stvoření tak byla zbavena nejenom nároku na posmrtný život, ale na cokoliv, co by bylo možno nazvat životem; dle zastánců této doktríny zvířata v pravém slova smyslu jako by nežila vůbec. 

 

Antropocentrický názor o jedinečnosti člověka byl nejlépe formulován v díle významného středověkého teologa Tomáše Akvinského (1225–1274), který spojil Aristotelovu filosofii a jeho nauku o „hierarchii duší“ s křesťanským učením. Dle Tomáše Akvinského řád věcí je takový, že vše méně dokonalé musí sloužit více dokonalému – rostliny slouží zvířatům, zvířata jsou tu ke službě člověku. Tomáš Akvinský a mnozí jiní křesťanští myslitelé vyložili poselství bible jen ku prospěchu člověka; jemu udělili panování nad celou přírodou a všemi živočichy, tak jak je to přikázáno ve Starém zákoně, a ponížili zvířata na úroveň otroků. Učení Tomáše Akvinského se stalo základem scholastiky a v různých obměnách je v církvi, světských institucích a bohužel i v mysli převážné většiny lidí uchováváno podnes. Moudrý Pythagoras, pro něhož zvířata byla nadána vědomím a spolu s člověkem i veškerým ostatním stvořením stejnou nesmrtelnou duší, jako by byl zcela zapomenut.

 

Obdobný názor o výsadním postavení člověka zastával o mnoho let později i německý filosof Immanuel Kant (1724 –1804). Podle něho zvířata nejsou racionálními, autonomními a sama sebe vědomými stvořeními, a tudíž mají pouze sloužit člověku coby prostředky k dosažení jeho cílů. Dle Tomáše Akvinského i Kanta člověk tedy nemá žádnou přímou morální odpovědnost vůči zvířatům, má ji pouze k lidem; laskavé jednání vůči zvířeti není povinností, není ničím závazným a vyplývá pouze z benevolence člověka. S podivem a úzkostí musíme konstatovat, že názory těchto dvou myslitelů jsou přijímány bez zásadních změn i v současnosti.

 

Právě v době, kdy žil Kant, se poprvé ozval hlas, který přiznal zvířatům právo na ohleduplné a laskavé zacházení, a to na základě jejich schopnosti trpět a pociťovat bolest. Byl to Humphry Primatt (cca 1742), doktor teologie ve skotském Aberdeenu, jehož po víc než dvě stě let takřka zapomenutý a nedávno objevený spis Povinnost milosrdenství (The Duty of Mercy, 1776) se čte jako novodobé pojednání o právech zvířat. Píše v něm: „V přírodě není pražádný důvod k udělení přednosti jedinci na základě jeho dokonalosti, stejně tak jej nemůžeme ponižovat kvůli jeho nedostatkům. Neboť není to v moci či přání jedince narodit se v podobě zvířete nebo v podobě člověka, být obdařen duší zvířete nebo duší člověka… Ať jakkoliv velké jsou schopnosti rozumu, které nás odlišují od zvířat, v jednom zcela zvláštním ohledu jsme neodlišní – že bolest působí všem stejné utrpení. Bolest je bolest, ať jí trpí člověk nebo zvíře.“ Zde v tak krátké a výstižné formě Primatt zřetelně popírá to, co učil Tomáš Akvinský i Kant: že dokonalost či rozumové schopnosti jedince jsou nutným předpokladem k udělení práva na ohleduplné zacházení.

 

Neospravedlnitelné jako rasismus

 

Je to tento důraz na schopnost zvířete trpět a pociťovat bolest, který je základem učení známého anglického filosofa, mladšího Primattova současníka. Byl jím Jeremy Bentham (1748 –1832), hlavní představitel utilitárního filosofického směru. Četné právní a sociální reformy, které Bentham navrhl, jsou založeny na jeho utilitárním morálním principu: správný čin a postup je ten, který má za následek vytvoření maximálního množství štěstí (dobra) pro co největší počet jedinců. Ve svém díle Základ morálky a zákonodárství (The Principle of Morals and Legislation, 1789) zařadil lidské bytosti i zvířata do jedné kategorie vědomých bytostí, tedy stvoření nadaných příznivými i nepříznivými stavy vědomí a schopných pociťovat radost i bolest; lidé i zvířata byla tak zahrnuta do okruhu jeho morálního cítění. Svým učením vskutku předešel svou dobu; jeho spisy se v mnohém ohledu staly základem dnešního morálního nazírání, sociálního cítění a zákonodárství a velkou měrou přispěly k dnešním snahám o udělení ochrany a práv mimolidským tvorům. 

 

Nesmíme zapomenout, že kromě těchto dvou význačných myslitelů působila právě v Anglii celá řada lidí, kteří se zastávali zvířat a jejich práv na život bez utrpení – John Locke, William Godwin, Richard Martin, William Wilberforce, Lewis Gompertz, John Stuart Mill, v minulém století pak Henry Salt a Ruth Harrisonová, jejíž kniha Zvířata coby stroje (Animal Machines, 1964) otevřela oči mnohých lidí k utrpení hospodářských zvířat. Je vhodné též připomenout, že Anglie byla první zemí na světě, kde byla založena společnost na ochranu zvířat (RSPCA, 1824). Z amerických zastánců práv zvířat je nutno zmínit i další významné osoby: byl to pastor presbyteriánské církve a církevní vzdělavatel Herman Daggett, zakladatel Americké společnosti na ochranu zvířat proti krutosti a reformátor Henry Bergh, filantrop George Thorndike Angell a známá spisovatelka Harriet Beecher Stoweová. Učení a myšlenky Jeremyho Benthama rozvedl o téměř dvě stě let později australský filosof Peter Singer (1946), dnes pravděpodobně nejvýznamnější žijící bioetický filosof, jehož kniha Osvobození zvířat (Animal Liberation, 1975) je pokládána za stěžejní dílo, které dalo podnět ke zrodu novodobého hnutí za osvobození a práva zvířat. 

 

Podle Singera podobně jako rasismus a jiné formy vykořisťování lidí založené na odlišnosti barvy jejich pleti nebo rozdílné příslušnosti pohlavní, náboženské či národnostní, je i druhová nadřazenost morálně špatná a neospravedlnitelná. Kam až tato nadřazenost vede, dokládá Singer na příkladu dvou systémů bezohledného a často doslova barbarského jednání s mimolidskými stvořeními: experimentování na zvířatech a soudobém chovu hospodářských zvířat. Správnost či nesprávnost našich rozhodnutí a činů je podle utilitárně přemýšlejícího Singera závislá na následcích, které tato rozhodnutí nebo činy mají: taková rozhodnutí a takové činy jsou správné, jestliže jejich výsledkem je dosažení co největšího množství dobra pro co největší počet lidí. Za žádoucí následky morálně správného rozhodnutí Singer pokládá uspokojení zájmů, přičemž stejné zájmy jednotlivých členů mají stejnou váhu a musí být respektovány stejnou měrou (princip „rovnocenného respektování zájmů“, equal consideration of interests). Základními zájmy, které danému jedinci udílejí morální postavení, a tudíž právo na rovnoprávné zacházení, je prožívat dobrý a radostný život a nebýt podroben bolesti a utrpení. Singerův princip rovnoprávnosti zahrnuje tedy všechny jedince, kteří mají zájmy (jedince, kteří mají tzv. „vnitřní život“), a vyžaduje stejné respektování těchto zájmů bez ohledu na to, zda se jedná o člověka nebo o zvíře. Sama skutečnost, že jedinec je schopen trpět, postačuje k tomu, aby mu bylo uděleno „morální“ postavení, a to bez ohledu na jeho rozumové schopnosti. 

 

Singerův utilitární přístup je často kritizován přívrženci „práv zvířat“, velmi často neprávem vinou nesprávného či povrchního chápání jeho morální teorie. Poukazují na to, že aplikace utilitárního principu by mohla vést k utrpení jedince či malého počtu jedinců za účelem získání značných výhod, tedy zvýšení celkového množství dobra pro velký počet ostatních. Jedním ze způsobů, jak chránit jedince před zneužitím pro blaho ostatních, je zavedení konceptu práv.

 

Pravděpodobně nejdůležitějším zastáncem práv zvířat je americký filosof Tom Regan (1938), který pojetí práv zvířat podrobil filosofickému rozboru. Zatímco Singer zakládá svůj utilitární morální přístup na principu rovnocenného respektování zájmů každého jedince a jeho užitečnosti (utility) pro dobro celku, Regan ve svém stěžejním díle (The Case for Animal Rights, 1983) podává argumenty, proč k dosažení plného osvobození zvířat od zneužívání lidmi jim musí být udělena práva, a spatřuje základ dnešního vykořisťování a zneužívání zvířat v obecně přijímaném názoru, že zvířata jsou pouhým majetkem a prostředkem k dosažení četných potřeb lidí, jakož i stvořeními, která sama o sobě nemají žádnou vnitřní hodnotu. Z toho pak plyne všechno zlo a utrpení zvířat v soudobém systému velkochovů, pokusných laboratoří, při lovení, chytání do pastí a při četných druzích zábavy a sportu. Regan zavádí pojem vrozené hodnoty (inherent value), kterou udílí všem bytostem, a to lidem i zvířatům, „subjektům života“ – bytostem obdařeným emocemi, vjemy, pocity, pamětí a přáními a nadaným schopností pociťovat radost i bolest. Všichni jedinci, kteří mají vrozenou hodnotu, ji mají ve stejné míře (dané stvoření ji má zcela nebo ji nemá vůbec), všichni musejí být respektováni stejnou měrou a všem jsou tudíž udělena stejná práva – především právo nebýt utlačován a nebýt podroben bolesti a utrpení. Přitom hodnota jakéhokoliv jedince je nezávislá na jeho užitečnosti pro dobro ostatních a na tom, jakým dílem jedinec přispívá k blahu ostatních. Narozdíl od utilitárního přístupu nemůžeme jedince majícího práva podrobit trápení, i kdyby to přineslo výhody a zvýšení dobra pro velký počet ostatních. Udělení práv má tedy i velmi důležitou funkci v zavádění zákonů, které jedince chrání před jejich zneužitím. 

 

Nesprávnost a nemorálnost jednání, způsobujícího zvířeti bolest, je všeobecně přijímána cítícími lidmi. Odráží se ve skutečnosti, že civilizované národy zavedly zákony proti krutosti ke zvířatům a pokládají týrání a zneužití zvířete za zločin (v některých zemích pouze za přestupek) trestaný vězením, finančním postihem a mnohdy i povinností podrobit se psychiatrickému vyšetření. Každoročně miliardy hospodářských zvířat a nespočetné miliony zvířat používaných ve výzkumu, v průmyslu kožešin, při lovení a různých formách sportu a zábavy jsou však z ochrany těchto zákonů vyloučeny. To lze bez jakékoliv nadsázky považovat za zločin doslova hrůzných proporcí, zcela opomíjený vládami a jejich zákonodárstvím a přijímaný bez jakýchkoliv výčitek svědomí drtivou většinou lidí. Přiznání práv zvířatům automaticky zavazuje společnost k humánnímu zacházení se všemi tvory a neochota světových vlád a parlamentů zvířatům práva udělit je tedy zcela pochopitelná – přiznáním práv by totiž zvířata byla povýšena na úroveň stvoření, která zákony musejí chránit před vykořisťováním, zneužíváním a krutostí. Skutečnost, že ústava Německé republiky nedávno zahrnula zvířata do kategorie „vědomých stvoření“, je tedy velkým závazkem a lze jen doufat, že nejenom povede k významnému zlepšení osudu zvířat v mnohých společenských oblastech onoho státu, ale stane se příkladem i pro ostatní civilizované národy.

 

Závazek k bližním

 

Nakonec bych se rád zmínil o častém sváru a dokonce nesnášenlivosti mezi lidmi usilujícími o „blaho“ zvířat a zlepšení jejich osudu a radikálními přívrženci práv zvířat; zjednodušeně řečeno mezi těmi, kteří požadují „větší klece“ a těmi, kteří chtějí „prázdné klece“. Pokládám toto rozdělování za chybné a hlavně velmi škodlivé především pro zvířata, kterým obě skupiny samozřejmě chtějí pomoci od vší bídy a velkého utrpení. Prázdné klece, zrušení velkofarem a jatek a zánik druhové nadřazenosti jsou v dnešní době zatím pouhou utopií; je zapotřebí postupných reforem, které odstraní zprvu ty největší krutosti páchané na zvířatech, pak všechny ostatní formy vykořisťování a násilí a nakonec, a v to musíme doufat, povedou k úplnému osvobození zvířat. Důkazem toho, že je možné dorozumění mezi oběma skupinami, je nedávné společné prohlášení pragmatického Singera a radikální americké organizace PETA o nutnosti postupných reforem, obzvláště v oblasti dnešního bezcitného systému chovu hospodářských zvířat. Povinností nás všech je pak vzdělávat samy sebe i ostatní a všemožným způsobem pracovat pro ochranu zvířat proti lidské bezcitnosti a krutosti. Jednou z nejúčinnějších a bezprostředních osobních pomocí zvířatům je přijetí vegetariánství. 

 

Ať jakkoliv porozumíme výkladům filosofů a prohlášením zastánců či odpůrců práv zvířat, jedno je jisté – že současný výzkum biochemických a fyziologických mechanismů zprostředkujících vnímání bolesti u člověka a ostatních obratlovců, jakož i důkazy o bohatém citovém životě zvířat nás zavazují k tomu, abychom tyto tvory přijali za své bližní, kterým nelze brát jejich svobodu a které nesmíme žádným způsobem vykořisťovat, ponižovat a vystavovat utrpení.

Jan Čejka, Čechoameričan, spolupracuje s celonárodními a zahraničními organizacemi pro ochranu zvířat a sponzoruje jejich práci. Je nositelem Ceny za celoživotní přínos v práci k ochraně zvířat.Vyšlo v LN