Proč by se měli vegani zajímat o utrpení divokých zvířat

Brian Tomasik

Často se předpokládá, že zvířecí práva a environmentalismus  jdou ruku v ruce. Hlavní rozpor mezi těmito filosofiemi vyvolává problém utrpení zvířat v přírodě. Zatímco ochránci přírody si obvykle přejí nechat divočinu na pokoji, ochránci zvířat by měli podporovat výzkum, aby se zjistilo, zda existují možnosti, jak snížit strádání, které divoká zvířata musí snášet. Vzhledem k tomu, že mezi nejmenšími a nejpočetnějšími divokými zvířaty utrpení hodnověrně převažuje nad štěstím, lidé by se měli zamyslet, než budou rozšiřovat volně žijící zvířata do nových lokalit.

Jako dítě jsem moc rád sledoval dokumenty o přírodě. Scény, kde predátoři pronásledovali svou kořist, mně přišly obzvláště vzrušující. Byl jsem zarmoucen, že lidé zmenšují životní prostředí divokých zvířat, protože jsem přírodu považoval za krásnou a křehkou. Jako teenager jsem psal kongresu dopisy na obranu zachování různých oblastí divočiny. Myslel jsem si, že až vyrostu, stanu se aktivistou za ochranu přírody, protože jsem věřil, že ochrana životního prostředí je neúčinnější způsob, jak pomoci budoucím generacím lidí.

Potom jsem se ale v roce 2005 začal zajímat o práva zvířat, a vše se změnilo. Původně jsem si myslel, že starost o zvířata jde ruku v ruce s ochranou přírody. Jedna z prvních knih, kterou jsem přečetl o osvobození zvířat, byla kniha Petera Singera Practical Ethics (Praktická etika), která nejenom že oponuje speciecismu, ale také podporuje ekologickou udržitelnost. Většina veganů jsou environmentalisté a často používají environmentální argumenty za účelem snížení konzumace masa. Zdálo se přirozené, že by lidé měli přestat ubližovat zvířatům tím, že jim ničí životní prostředí. A usuzoval jsem, že ničení životního prostředí je velkou újmou na štěstí divokých zvířat. Myslel jsem si, že můj nově objevený zájem o zvířata jenom posiluje moji dřívější starost o přírodu.

Ochrana přírody vs. zvířecí práva
Pár měsíců poté, co jsem si uvědomil, že zvířata si zaslouží etické ohledy, jsem začal vidět rozpory mezi právy zvířat a ochranou přírody. Některé z těchto rozdílů mezi oběma ideologiemi jsou dobře známé. Klasickým příkladem je lov přemnožené zvěře, což ochránci přírody typicky podporují, ale ochránci zvířat se obecně staví proti. Nejvýznamnější problém je nicméně rozsáhlé utrpení divokých zvířat. Ochránci přírody mají rádi ekologickou rovnováhu mezi kořistí, predátory, parazity a patogeny. Pokud ale máme silnou schopnost vcítit se do jednotlivých zvířat, dojde nám, jak hrozné je být sněden zaživa, zemřít na podvýživu nebo podlehnout fatálnímu viru. Bojujeme právem proti lidským nemocem, jako je AIDS, nebo úmrtím lidí zapříčiněným přírodními katastrofami, i přesto, že, přemnožení lidí je jedním z největších zdrojů ničení přírody. Tak proč dvojí standard, když přijde na nemoci divokých zvířat nebo na katastrofy?

Lidé, i v dobách lovců a sběračů, měli v porovnání se zvířaty lepší život: slušný podíl dětí dosáhl dospělosti, riziko od predátorů bylo relativně nízké a průměrná délka života se měřila na desetiletí, což umožňovalo dlouhé období života, než jedinec čelil bolesti nebo smrti.

Bohužel, většina zvířat nemá to štěstí. U mnoha druhů dospělí jedinci nežijí déle než pár let. Matka obvykle porodí velké množství potomků, z nichž velká část často nepřežije. Zvířata na nižším stupni potravinového řetězce musí zůstat ostražitá a sledovat nebezpečí. A setkání s predátorem má potenciál přinést trvalou psychickou újmu analogickou s posttraumatickým stresem.

Situace je horší pro živočichy, která jsou nejpočetnější: malé ryby, hmyz atd. Dospělý hmyz často žije jen pár měsíců a mívá desítky nebo stovky potomků. Přičemž konec hmyzu je dost drastický, od kanibalismu, parazity, po špatné počasí.

Když jsem si tyto věci uvědomil, byl jsem již měně optimistický, že zvířata v divočině zažívají celkově větší štěstí než utrpení. Došel jsem k závěru, že pravdou je zřejmě opak. Jak to řekl Yew-Kwang Ng v jednom dokumentu: "evoluční hospodaření přírody má za následek přebytek celkového utrpení nad celkovým potěšením". To mé dřívější environmentální snahy uvrhlo v pochybnost. V předchozích letech, když jsem bojoval za ochranu životního prostředí, jsem možná ve skutečnosti utrpení zvyšoval.

"Přirozený" neznamená "dobrý"
Mnoho veganů je proti tomu, aby lidi zabíjeli zvířata, ale akceptují, že zvířata v divočině zabíjejí jiná zvířata. Například Marc Berkoff je "proti lovu, především když loví lidé, kteří nepotřebují jídlo, ale podporuje reintrodukci predátorů: "musíme vytvořit prostor pro vlky a další původní masožravce, kteří rekolonizují oblasti, odkud byli vyhnaní.

Podle této logiky, když lidé jedí ryby, tak je to špatné, ale když tučňák sní denně několik liber (1 libra je asi 0,5 kg) ryb, je to přijatelné. Když lidé loví jeleny, je to špatné, ale vlci lovící jeleny jsou přijatelní. Pro rybu nebo jelena samotného to vyjde nastejno. (Ačkoli být roztrhán vlky může být nepříjemnější než být zastřelen).

Obvyklou odpovědí je, že predace ve volné přírodě se liší od lidského lovu, protože predátoři potřebují maso, aby přežili. Jak říká  Katelynn Chambers: "srovnávání lvů žeroucí gazely s lidmi, kteří jí zvířata, je velmi slabé. Celá tato debata je o etice jedení masa zvířat BEZ nutnosti. Lvi POTŘEBUJÍ jíst gazely. Kdyby je nejedli, nakonec by zemřeli." V případě lidí ale neaplikujeme stejnou logiku. Předpokládejme, že by hladovějící lev napadl člověka: Vzdáme se jenom proto, že lev potřeboval jídlo?

Konflikt mezi právem predátora na jídlo a právem kořisti nebýt sněden není jeden proti jednomu: Průměrný vlk zabije asi 20 jelenů za rok. Arthur Schopenhauer rozpoznal asymetrii mezi predátorem a kořistí když napsal:

Bylo řečeno, že potěšení v tomto světě převáží nad bolestí, nebo je v každém případě mezi nimi rovnováha. Pokud chce čtenář zjistit, zda je výrok pravdivý, ať porovná příslušné pocity dvou zvířat, z nichž jedno zrovna pojídá druhé.(Tento citát by neměl být brán doslovně, neboť opomíjí zmínit, že kořist si také užívá svůj život před smrtí.)

Mnoho lidí implicitně či explicitně věří, že co je přirozené, je dobré. Vegani odmítají tento morální rámec, pokud brání všežravost na základě toho, že lidé jsou „od přírody“ všežravci. Přesto někteří ochránci zvířat, když dojde na utrpení divokých zvířat, odvolávání na přírodu tak rychle neodmítají. Například, ve vysvětlení, proč PETA neprotestuje proti predátorství lva, jedna osoba řekla: "[Průmyslové farmaření] není přirozené. Konzumace gazel lvy je přirozená." Další opakoval: "Lvi to dělají pro přežití a je to přirozené."

Příroda ale není vyladěna pro soucit; je optimalizována prostřednictvím chladných, krutých sil evoluce. Jak poznamenává Richard Dawkins: "Vesmír, který pozorujeme, má přesně ty vlastnosti, které bychom měli očekávat, pokud by v jádru neexistoval žádný plán, žádný smysl, žádné zlo ani dobro, nic než slepá, nemilosrdná lhostejnost." Spíš než jen usilovat o zachování brutality přírody, tak jako ochránci přírody, bychom měli zjišťovat, jak různé ekologické snahy ovlivňují blaho divokých zvířat a poskytnout větší podporu těm, u kterých po pečlivém průzkumu lze očekávat, že sníží utrpení divokých zvířat.

Jsme bezmocní  ovlivnit utrpení divokých zvířat?
Peter Singer vyjádřil skepticismus ohledně zásahu do přírody za účelem pomoci divokým zvířatům: "  jsem si docela jistý, soudě podle lidských snah v minulosti modelovat přírodu podle svých představ, že zásah  do divočiny by pravděpodobně zvýšil množství utrpení zvířat." Ale pokud opravdu v  divočině existuje více utrpení než štěstí, pak je toto tvrzení nepravdivé, protože lidské konání v přírodě mělo jako nezamýšlené důsledek redukci utrpení zvířat . Podle “Living Planet Report" z roku 2014: "Populace mají zhruba poloviční velikost, než kterou měly před 40 lety." Vypadá, že podobný trend je i u bezobratlých.

Vliv lidstva na životní prostředí vzbuzuje opodstatněné obavy. Například změna klimatu zvýší v nadcházejících dekádách nebezpečí globální nestability a války, což by nepoškodilo v krátkodobém horizontu jenom lidi, ale může mít trvalé následky pro všechny vnímající bytosti. Při rozhodování o životním prostředí je nutné řešit protichůdné hodnoty.  Přinejmenším bychom ale měli zvážit utrpení divokých zvířat, ne se jenom zaměřit na lidské problémy nebo předpokládat, že divoká zvířata mají obecně dobré životy.

Miliardy volně žijících obratlovců a kvadriliony bezobratlých právě teď po celém světě trpí. Je to naléhavá tragédie, ale naneštěstí to není ta nejhorší možnost. Někteří futurologové navrhovali šíření volně žijících živočichů na další planety, například pomocí teraformování nebo řízenou panspermii. Jiní sní o tom, že v budoucnu poběží obrovské množství simulovaných realit, které mohou obsahovat obrovské populace divokých zvířat nebo jiných cítících bytostí. Jako obvykle je subjektivnímu prožívaní zvířat věnována malá pozornost. Nejjednodušší a nejdůležitější způsob, jakým můžeme omezit utrpení divokých zvířat je zamezení jejich šíření.

Náboženští učenci se po celou historii ptali: "Proč Bůh v přírodě dovolí tolik utrpení?" Pokud rozšíříme volně žijící živočichy do nových oblastí, budeme to my, kdo musí odpovědět na tuto otázku.

Brian Tomasik je autor stránek Essays on Reducing Suffering (Eseje o snížení utrpení),  které se věnují aktivismu pro zvířata a mnoha dalším tématům. Dělá také dobrovolníka pro Foundational Research Institute, organizaci, která zkoumá  umělou inteligenci,  teorii vědomí,  v kontextu s možností snížení utrpení v budoucnosti. Brian dříve pracoval jako softwarový vývojář v Microsoftu.

Peter Singer v knize Osvobození zvířat píše: Musíme připustit, že existence masožravých zvířat znamená pro hnutí za osvobození zvířat komplikaci. Měli bychom s tím něco dělat? Za předpokladu, že by lidé mohli vymýtit masožravé druhy ze země a snížit tak celkové množství utrpení mezi zvířaty na světě, měli bychom to udělat?

Krátká a jednoduchá odpověď je ta, že jakmile se jednou vzdáme své „vlády“ nad ostatními druhy, měli bychom mezi ně přestat zasahovat. Ať se vám to líbí nebo ne, lidé ví lépe než zvířata, co by se mohlo stát v budoucnosti, a tato znalost nás staví do situace, ve které by bylo necitelné nezasáhnout.

Lze si tedy představit, že zásah lidí zlepší podmínky zvířat, čímž se ospravedlní. Ale když se zamyslíme nad schématem, jako je vyhlazení masožravých druhů, jde o naprosto odlišnou věc. Podle záznamů z minulosti způsobí jakýkoliv zásah do ekologického systému ve velkém měřítku více škody než užitku. Alespoň z tohoto důvodu je pravda, že až na několik málo velmi omezených případů nemůžeme a neměli bychom se pokoušet řídit celou přírodu. Uděláme pro ni dost, když omezíme své vlastní zabíjení a krutost ke zvířatům.

Ale existuje ještě další domnělá omluva pro naše zacházení se zvířaty, která se spoléhá na skutečnost, že v přírodě některá zvířata zabíjejí jiná.  Lidé často tvrdí, že ať už jsou podmínky moderního velkochovu jakkoliv hrozné, nejsou horší než podmínky v divočině, kde jsou zvířata vystavena chladu, hladu a predátorům; z toho vyplývá, že bychom proti velkochovu neměli nic namítat.

Je zajímavé, že obránci otroctví páchaného na černých Afričanech často používají tentýž argument. Jeden z nich napsal:

"Celkem vzato, jelikož je zřejmé nade vší pochybnost, že vynesení Afričanů ze stavu brutality, bídy a chudoby, ve které jsou ve svých domovech hluboce ponořeni, do této země světla, lidskosti a křesťanské nauky, je pro ně velkým požehnáním; jakkoliv nedokonalý mohl být kterýkoliv jedinec ve zbytečné krutosti, jež se v tomto obchodě objevuje; je-li obecný stav podřízenosti, jenž je nevyhnutelným následkem jejich přemís­tění, v souladu s přírodními zákony, nesmí v žádném případě zůstat otázkou".

Je velice obtížné porovnat dvě soustavy životních podmínek natolik rozdílných, jakými jsou divočina a velkofarma (nebo životní pod­mínky Afričanů a otroků na plantážích); ale jestli je porovnání nutné, rozhodně se musí dát přednost svobodě v divočině. Zvířata z velko­chovu se nemohou procházet, běhat, protahovat se, ani se nemohou stát součástí stáda nebo hejna. Je pravda, že mnoho divokých zvířat za­hyne díky nepříznivým podmínkám nebo je zabije predátor; ale zvířata na farmách nežijí ani zlomek jejich délky života. Stálý přísun potravy na farmě není žádné požehnání, protože připravuje zvířata o většinu jejich přirozené aktivity, jakou je hledání potravy. Výsledkem je život neustálé nudy, kdy zvíře nemá vůbec nic na práci než ležet a jíst. 

V  každém případě je porovnání životních podmínek zvířat na velkofarmě a v divočině pro ospravedlnění velkochovů opravdu vedlejší, neboť nemáme možnost volby.... Nakonec možná (a zde se nechávám plně strhnout svým optimismem) budou jediná stáda dobytka a prasat ve velkých rezervacích, jež budou připomínat dnešní chráněná území. Volba tedy není mezi životem na velkofarmě a životem v divočině, ale v tom, zda se mají zvířata určená na jídlo vůbec narodit.