Judaismus a zvířata

Judaismus a zvířata


Poté, co biblický Jehova dokončil tvoření světa, pronesl: „Veškeré zemské zvěři i všemu nebeskému ptactvu a všemu, co se plazí po zemi, v čem je živá duše, dal jsem za pokrm veškerou zelenou bylinu."Z toho zřetelně vyplývá, že zvířata a lidé původně nejedli maso. Izajáš popsal království boží jako místo, kde „kráva se bude popásat s medvědicí" a „lev jako dobytče bude žrát slámu. Podle židovské tradice byly všechny lidské bytosti a zvířata až do potopy světa vegetariány. Teprve tehdy dovolil Jehova živit se jinými tvory, a to jako ústupek, který učinil kvůli slabosti lidské rasy.

Po potopě světa měli lidé, nebo přinejmenším Židé, zakázanou konzumaci pouze masa obsahujícího krev. Po potopě vystavěl Noe Jehovovi oltář a obětoval mu zápalné oběti. Vůně obětí dospěla k Jehovovi, jenž pravil: „Už nikdy nebudu zlořečit zemi kvůli člověku, přestože každý výtvor lidského srdce je od mládí zlý, už nikdy nezhubím všechno živé, jako jsem učinil. "Jehova pak požehnal Noemu a jeho synům řka: „Plod'te a množte se a naplňte zemi. Bázeň před vámi a děs z vás padnou na všechnu zemskou zvěř i na všechno nebeské ptactvo; se vším, co se hýbe na zemi, i se všemi mořskými rybami jsou vám vydáni do rukou. Každý pohybující se živočich vám bude za pokrm; jako zelenou bylinu vám dávám i toto všechno. Jen maso oživené krví nesmíte jíst..“

Příležitostně se vynořuje soucitnější myšlenkový proud. Prorok Izaiáš odsoudil zvířecí oběti a Kniha Izaiášova obsahuje nádhernou vizi doby, kdy vlk bude žít s beránkem, lev bude jíst plevy jako vůl, a „nikdo už nebude páchat zlo a šířit zkázu na celé mé svaté hoře". Jde ovšem pouze o utopickou vizi, nikoliv o přikázání, které je nutné okamžitě poslechnout. Jiné pasáže ve Starém zákoně doporučují jistou míru vlídnosti ke zvířatům, takže je možné se přít, zda byla svévolná krutost zakazována a zda „nadvláda" pro člověka znamená spíše něco jako „funkci správce", z níž by vyplývalo, že lidé jsou před Bohem zodpovědní za péči a blaho těch, kteří nám byli svěřeni.

Mojžíšův zákon přikazuje:
"Když narazíš na býka svého nepřítele nebo na jeho zatoulaného osla, musíš mu jej vrátit. Když uvidíš, že osel toho, kdo tě nenávidí, klesá pod svým břemenem, zanecháš ho snad, aniž ho vyprostíš? Spolu s ním ho vyprostíš." (Ex 23,4.5) - mělo se mu pomoci, i když patřilo nepříteli, a i když by to znamenalo práci v sabatním dnu. (Lk 14,5-6)
"Nebudeš orat s volem a oslem zapřaženými spolu." (Dt 22,10) - aby slabší zvíře netrpělo.
"Při mlácení nedáš dobytčeti náhubek." Dt 25,4 - mělo právo se najíst.
"Ale sedmý den je den odpočinutí Hospodina, tvého Boha. Nebudeš dělat žádnou práci ani ty ani tvůj syn a tvá dcera ani tvůj otrok a tvá otrokyně ani tvé dobytče ani tvůj host, který žije v tvých branách." (Ex 20,10) "Po šest dnů budeš konat svou práci, ale sedmého dne přestaneš, aby odpočinul tvůj býk i osel ..." (Ex 23,12) "Když přijdeš cestou na ptačí hnízdo s holátky nebo s vejci, s matkou sedící na holátkách nebo na vejcích na nějakém stromě nebo na zemi, nevezmeš matku od mláďat." (Dt 22,6)

Judaismus na rozdíl od křesťanství v praxi uznává, že zvířata mají alespoň jistá základní práva. Talmud později tuto tradici rozšířil tím, že zakázal krvavé sporty, včetně lovu pro zábavu a vyžadoval, aby židé nakrmili zvířata dříve, než se nejedli sami. Postarat se o vlastní zvířata bylo natolik důležité, že Žid měl právo porušit rabínův příkaz, aby je mohl nakrmit. Kodex židovského práva (Sefer Hasidim) vyjadřuje : „Podle práva tóry je zakázáno působit bolest jakémukoliv živému tvorovi".

Nicméně celkový názor tak, jak je uveden v Genezi - že lidský druh je vrcholem stvoření a že je mu Bohem povoleno zabíjet a jíst jiné živočichy - není nijak vážně napadán.

Hebrejská kultura se od ostatních kultur odlišuje mimo jiné právě tím, že její členové nesmějí konzumovat krev. Tím, že přestali konzumovat krev, distancovali se jak od dravců, tak od kořisti. Nachmanides, středověký židovský učitel, vysvětloval později zákaz konzumace masožravého ptactva takto: „Každý dravý pták je nutně nečistý, neboť panuje obava, že by se krvelačnost tohoto ptáka mohla prostřednictvím krve přenést na toho, kdo pozře jeho maso. "

Zákaz konzumace masa s krví je jen jedním z dlouhé řady stravovacích omezení spjatých s praktikováním židovství. Tato omezení jsou označována slovem košer, což je židovský výraz znamenající správný nebo náležitý. Některá z omezení, například zákaz konzumace vepřového masa, mohou mít původ v obavách o zdraví Židů, nebot' maso prasat může být zdrojem trichinózy. Další zákazy však taková spekulativní vysvětlení neumožňují. Židovský zákon týkající se stravování dovoluje jíst pouze ty savce, kteří žvýkají trávu a mají rozdělená kopyta jako kráva či ovce. Je zakázáno pojídat zdechliny a tuk ovcí a volů. Podle tradice se nesmí jíst dohromady maso a mléko a obě poživatiny musejí být připravovány v oddělených nádobách, protože bible praví: „Nebudeš vařit kůzle v mléce jeho matky." Zakázaná zvířata byla považována za nečistá. Rozdělování zvířat na čistá a nečistá mohli Hebrejci převzít od zarathuštrovského náboženství, které prohlašuje, že některá zvířata stvořil Ormuzd, bůh dobra a světla, zatímco jiná Ahriman, duch temnoty.

Některé pasáže Nového zákona obsahují jednoznačné odmítnutí židovských stravovacích předpisů. Vidění, které popisuje Petr ve Skutcích apoštolů, oslavuje kulinářskou nevázanost: „Uviděl jsem .., nejrůznější zvířata i divokou zvěř, plazy a ptáky. Uslyšel jsem hlas, který mi řekl: ,Vstaň, Petře, zabíjej a jez!' Odpověděl jsem: ,Ta ne, Pane! ještě nikdy nevešlo do mých úst nic, co poskvrňuje a znečišťuje.` Ale hlas z nebe promluvil znovu:, Co Bůh prohlásil za čisté, nepokládej za nečisté.

Rituální zabíjení

Biblický zákaz jíst maso s krví je základem košer zabíjení, jež je praktikováno jak Židy, tak muslimy. Jde o takový způsob zabíjení, kdy zvířeti určenému k následné konzumaci je jedním tahem nože podříznuto hrdlo a ono pak rychle zemře následkem vykrvácení. Židovský rituál zvaný šechita je přísnější než rituál muslimský. Židovská tradice vyžaduje, aby bylo podříznutí provedeno neobvykle širokým a nesmírně ostrým nožem, na kterém nesmí být ani ten nejmenší vrub.

Rituální porážení zvířat je tradicí, která sahá až do dávného starověku. O smyslu takových rituálů můžeme dnes pochybovat. Zvířata určitě nechápou doslovný význam našich modliteb, zvířata však na druhou stranu dokážou vycítit náladu lidí. Rituál je navíc výrazem toho, že člověk i zvíře potřebují něco, co je dobře známé a zaběhané. Archaické rituály tak zřejmě vyvolávaly atmosféru, v níž se smrt mohla zdát smysluplná i zvířeti.

Svatý Pavel prohlásil, že rituálních obětí již není třeba, protože Kristus přinesl konečnou oběť. Mnozí křesťané navíc souhlasili se svatým Augustinem v tom, že jen lidské bytosti mají duši, a tato teze zbavila zvířecí oběti smyslu. Pokud duch zvířete při smrti zanikne nebo vůbec neexistuje, pak zvířata nelze jako dar božstvu nabídnout. Křesťanské svátosti se všechny soustředí na vztahy mezi lidmi nebo k bohu. Mezi křesťanskými rituály nenajdeme žádný, který by usměrňoval nebo posvěcoval vztahy mezi lidmi a jinými tvory. Křesťané často považovali a považují košer zabíjení zvířat a s ním související praktiky za modlářské. Křesťané obecně neměli prostředky, s jejichž pomoci by se mohli vypořádat s rozpaky spjatými sezabíjením a konzumací jiných tvorů. Tyto rozpaky je proto nepřestávaly sužovat a ideál světa, kde se jedni tvorové neživí druhými, hrál v křesťanské kultuře i nadále důležitou roli.

Podobně jako mnoho starodávných praktik je i košer porážku těžké přizpůsobit moderní společnosti. Moderní jatka porážejí ne jedno, ale tisíce a někdy i statisíce zvířat za jediný den. Potřeba obstát v konkurenci neskýtá moc času na humánní praktiky, natožpak na náboženské meditace.

Komplikace navíc vznikají ve chvíli, kdy je košer porážku třeba kombinovat s moderními hygienickými požadavky - protože se nepovažuje za hygienické, aby zvířata padala do své vlastní krve, jsou někdy před porážkou vyzdvižena a obrácena vzhůru nohama.

V praxi se často z této metody porážky činí groteskní parodie na jakékoli humánní úmysly, které za ní kdysi možná ležely. Z hygienických důvodů se v např. v USA zakazuje, aby jakékoli poražené zvíře přišlo do kontaktu s krví jiného poráženého zvířete. Jestliže musí zvíře zůstat při porážce při vědomí, má to strašné následky. Rituálně zabíjené zvíře se musí přivázat za zadní nohu, vyzdvihnout do vzduchu, pověsit za plného vědomí hlavou dolů na pásový přepravník, což trvá dvě až pět minut, někdy i déle. Když se těžký železný řetěz omotá kolem nohy kusu dobytka, který váží 450 až 900 kg, často dochází k vykloubení nebo fraktuře končetiny. Zvíře, které visí hlavou dolů a má vykloubené klouby nebo zlomenou končetinu, se zoufale zmítá bolestí a hrůzou, takže musí být pevně uchopeno pod krkem nebo se mu musí do nozder vrazit kovová spona, aby ho řezník mohl podříznout jedním tahem, jak předpisuje náboženství. Je obtížné představit si jasnější případ převrácení ducha zákona jeho přesným dodržením.

Veterinární instituce dnes obvykle schvalují správně provedenou košer porážku jako bezbolestnou, třebaže vyžaduje značnou zručnost a pozornost. Ztráta vědomí není po podříznutí okamžitá, nýbrž se u většiny zvířat dostavuje po uplynutí několika vteřin až jedné minuty.

V mnoha zemích, včetně Švédska a Švýcarska, je košer porážka dokonce nezákonná. Po podrobném srovnání různých metod porážky zvířat došlo Americké sdružení pro veterinární medicínu k závěru, že vykrvácení - jehož následkem při košer porážce zvíře zemře - lze jako metodu porážky doporučit pouze v kombinaci s předchozím omráčením nebo elektrickým šokem.Není důvod spatřovat v tomto závěru antisemitismus, nicméně diskuse o tomto problému ještě zdaleka neskončily. Lékařští experti píší, mnohdy s podporou izraelské vlády, vysoce odborné studie na obranu košer porážky.