Holocaust 

Milly Schärová-Manzoliová

Zpráva o utrpení, za které můžeme všichni

Pokusné zvíře - kočka - je pomocí zvláštního přístroje zbavena jakékoliv možnosti pohybu. Je jí oholena hlava, jodovou tinkturou naznačen kruh na lebce. Elektrickou pilkou je odstraněna horní část lebeční kosti a odhalen mozek. To je začátek dlouhé řady pokusů, v jejichž průběhu je mozek poškozován různými způsoby, oči zvířete jsou odnímány a provádějí se zásahy na míše.

Touto scénou začíná kniha švýcarské novinářky Milly Schärové-Manzoliové Holocaust, která u nás poprvé podává ucelenou zprávu o skrytém světě pokusných laboratoří. U jejího zrodu nechybělo dobrodružství. Aktivista několika spolků na ochranu zvířat, bývalý učitel Max Keller, využil své práce ve švýcarské dozorčí komisi pro pokusy na zvířatech a během pracovních návštěv laboratoří shromažďoval tajně a v rozporu se slibem mlčenlivosti záznamy o pokusech, které později předal autorce. Ihned po vydání knihy Keller komisi opustil, ale jiné sankce jej nepostihly.

Dílo sklidilo nečekaný komerční úspěch: německy a italsky vyšlo již pětkrát, francouzsky čtyřikrát, anglicky dvakrát. České vydání je premiérou v postkomunistickém světě. Autorce lze vytknout, že informace nepodává s chladným novinářským odstupem, aby si na jejich základě mohl názor vytvořit sám čtenář. Naopak: zvolila si emocionální jazyk a pro experimenty se zvířaty nenachází jedinou polehčující okolnost. Místo úplných informací (u velké části příkladů chybí, proč vědec určitý pokus provádí) spílá "nehorázným, eticky pokleslým" vivisektorům. Ale i pro ty, kteří nesdílejí autorčiny jednostranné názory, přináší četba jedno důležité poselství: za věcmi, které s naprostou samozřejmostí používáme (ať je to mýdlo, acylpyrin nebo třeba repelent), je utrpení tisíců zvířat.

Smysl bolesti

Ze strohých vědeckých zápisů, které Max Keller uloupil v laboratořích, cituje autorka průběh pokusů, počet použitých zvířat a jména vivisektorů. Vše doplňuje vlastním komentářem.Vědci z curyšské univerzity voperovali kočce dvě elektrody do mozku a postupným zapínáním proudu při plném vědomí zvířete zkoumali, z kterých míst v mozku pocházejí obranné reakce (syčení, uši sklopené vzad, naježená srst).

Při jiném pokusu zavedli kočce elektrický drát do oka a pouštěním proudu pozorovali "změny vzrušivosti zrakového systému".Pokusům podobného rázu slouží stovky zvířat, kromě koček i opice, holubi, želvy, králíci, ryby či žáby. Prof. Akert například "spotřeboval" během jednoho letního semestru 1147 pokusných zvířat, tedy zhruba osm denně. Během jednoho z pokusů byl kočce dodán penicilin k vyvolání epilepsie. Současně jsou dvěma otvory v lebce do mozku zaváděny různé roztoky, jimiž se zkoumá reakce mozkové kůry. V čase největších epileptických záchvatů je zvíře navíc drážděné pomocí elektrod zavedených do mozku. Po několika týdnech takovýchto pokusů je kočka usmrcena.

Právě neurofyziologické pokusy uvádí autorka jako příklad nesmyslného vědeckého bádání, které kromě umučených zvířat nepřináší žádné výsledky. "Příčiny nespavosti, agresivity, duševních nemocí, které se při experimentování s mozky zvířat hledají, nám ani po desetiletích výzkumů známé nejsou," tvrdí. Podivná je podle ní i logika, podle které je při pokusech zkoumána psychika uměle vydrážděného tvora. "U kterého pacienta se epilepsie objevila proto, že mu byl do mozku implantován kobalt?"V roce 1981 skupina profesora Klötiho, ředitele Univerzitní oční kliniky v Curychu, zbavila deset koček a dvacet krys očí pro studium oční sítnice. Dalším deseti kočkám byla poškozena oční rohovka a pak roztříštěno oko nárazy magnetické kuličky. Výzkum zaplatil Fond boje proti slepotě a její prevenci. K různým druhům pokusů si vědci vybrali různé druhy zvířat. Kočka, díky svým bystrým smyslům, je "předurčena" pro experimenty v neurofyziologii, pes bývá využíván při chirurgických pokusech, protože je dostatečně velký a dobře spolupracuje.

Zkoušení kosmetiky je v knize popisováno na příkladě dvou nejznámějších, tzv. Draizových testů: K provedení Draizova kožního testu je nejdříve oholena srst na hřbetě zvířete (obvykle králíka) a pak je na toto místo opakovaně (4 - 5x) přilepena náplast a poté stržena. Tím se dosáhne stržení povrchové ochranné vrstvy kůže. Pak je na toto "živé" místo aplikována látka a přikryta obvazem.Draizův oční test spočívá ve vstřikování testovaných látek do spojivkového vaku a na rohovku králíka. První reakcí mučeného zvířete je silné slzení. Po několika dnech se oko zanítí, infikuje a nakonec je testovanou syntetickou látkou zničeno. Nastupuje slepota, z oka se stane hnisavá koule, která není ničím jiným než ukrutnou bolestí v hlavě zvířete. Poté je oko vyjmuto a dále zkoumáno. Jsou laboratoře, v nichž je zvíře zabito, v jiných je život zvířete zachován, neboť je možno ještě použít druhé, zdravé oko.

Kdo z  koho

Dřív odpůrci vivisekce zpochybňovali především legitimitu pokusů (odvolávali se přitom často na slova Alberta Schweizera, že "etika úcty k životu nečiní rozdílu mezi vyšším a nižším, cennějším a méně cenným životem"), dnes spíš prověřují jejich legálnost. Mnozí soudí, že vědci v laboratořích ve velkém porušují zákony. Zákon ve Švýcarsku, ale i v dalších zemích včetně Česka hovoří jasně: připouští laboratorní experimenty se zvířaty pouze v případě, že jsou nevyhnutelné a nejdou nahradit jinými metodami. Pokusy, které se dějí v rámci velkých projektů medicíny (například hledání léku proti AIDS), bývají veřejností tolerovány a nikdo si nedovolí zakázat je zákonem.

Podle západoevropských aktivistů jde však v takových případech jen o špičku ledovce. "Drtivá většina pokusů nemá opodstatnění. Vědci je provádějí pro své disertační práce, jako demonstraci pro studenty nebo prostě proto, že na ně dostávají peníze," píše Manzoliová. Jako "nevyhnutelný" nemůže být podle ní označen ani jeden pokus. Právě na tuto skutečnost spoléhají aktivisté při podávání žalob, k nimž často připojují prohlášení uznávaných vědců, odpůrců vivisekce, že stejné výsledky by se daly získat i jinou metodou.Ve sporech mezi vivisektory a ochránci zvířat dávají soudy zpravidla za pravdu pokusníkům. V knize se uvádí příklad z roku 1981, kdy byla podána žaloba na vědce, který pokusně ozařoval psy radioaktivními látkami. Soudce odmítnutí žaloby zdůvodnil tím, že "pokusy na zvířatech jsou důležité pro medicínský pokrok a úkolem soudu není nařídit vyšetřování technických a morálních aspektů vědeckých metod uznávaných po celém světě". Podobně vyřešil spor mezi vědci a ochránci zvířat německý ústavní soud: základním právem člověka je svoboda výzkumu.

Odpůrci pokusů se ale nevzdali a lobbují za změnu ústavy. Jako protiváha "svobody vědeckého výzkumu" by se podle ochránců zvířat měla uzákonit klauzule, že "zvířata jako živá stvoření je stát povinen ochraňovat".Ve Švýcarsku, kde se změna ústavy připravuje, očekávají zelení aktivisté výrazné omezení pokusů. Před šesti lety zde na toto téma proběhlo dokonce referendum. Obhájci pokusů v něm těsně zvítězili (o čtyři procenta), ale zavázali se k omezení laboratorních testů na oblast medicínských a farmaceutických pokusů v jasně vymezených případech. Od té doby se sice některé normy zpřísnily, ale testy v kosmetice (v ČR ZAKÁZÁNY V ROCE 2003), chemickém nebo vojenském výzkumu dosud zakázány nebyly.

Lapidární argumenty

Český parlament přijal zákon o ochraně zvířat už v roce 1993, ale případ laboratorních zvířat je v něm pojednán jen stroze. Všechny podrobnosti měly upravit dodatečné ministerské vyhlášky, ale ty dosud neexistují, takže přísně právnicky vzato, veškeré pokusy se dnes v Česku dějí nezákonně.Jednotlivé pokusy schvaluje tzv. etická komise, jež funguje v každém výzkumném zařízení a je složena z vědců, kteří podobné pokusy sami provádějí. Kontrolu v laboratořích smí u nás podle zákona provádět pouze odborník s biologickým vzděláním. V západní Evropě bývají členy takových komisí i laici (například spisovatelé, filozofové, psychologové apod.), ale u nás poslanci na naléhání biologů podobný způsob kontroly odmítli s vysvětlením, že laik problému nerozumí.

Člen Společnosti pro vědu o laboratorních zvířatech dr. Ivo Kunstýř si  v Lidových novinách postěžoval, "že ideologicky motivované a emocionálně vedené kampaně proti pokusům na zvířatech omezují svobodu vědeckého výzkumu a vedou k ničení pracovních příležitostí".

Ve vědecké obci existují ještě lapidárnější argumenty. Pokusník z Masarykovy univerzity v Brně Patrik Munzar v témže listu píše: "Vše živé - a tedy i zvířata - tu je pro člověka. Jinými slovy, jeden umírající stařec je vždy nesrovnatelně cennější než tisíc psů."

Jenže vivisektor, jak připomíná Manzolivá, nestojí před jasnou volbou typu: použiji-li těchto dvacet opic, zachráním tím tohoto člověka. Řezání do živého se děje s nadějí, že jednou možná něco...Zastánci vivisekce používají ještě jeden letitý argument: "Za rok připadne jeden pokusný pes na pět tisíc lidí," uvádí v LN dr. Kunstýř. "Ale ve spotřebě masa za rok připadne váhově zhruba půlka prasete na jednoho člověka." Ať už má náhlá starost vědců o miliony prasat nebo slepic doživotně zavřených v těsných klecích zemědělských farem jakoukoli motivaci, jedno pomíjí: hospodářská zvířata jsou dnes proti týrání chráněna a žádné z nich nemusí prožít několik měsíců života s otevřenou, každý den bolestivě jitřenou ranou.

Milly Schärová-Manzoliová: Holocaust. (Ve spolupráci s Maxem Kellerem.) Překlad MUDr. Vladislav Teplý. Vydala Nadace Spisovatelů za práva zvířat.

27.01.1997 - Marek Švehla, RESPEKT

 „Už jste někdy nahlédli za dveře biologických laboratoří s nápisem VSTUP ZAKÁZÁN ? Jsou stovky, snad tisíce takových dveří. Bývají součástí univerzit, větších nemocnic, najdete je ve výzkumu farmaceutických laboratoří i v testovacích (nebo jak je nazývají) odděleních výrobců čisticích prostředků, výrobců kosmetiky, v laboratořích spadajících pod ministerstva vojenství a dokonce ve státem placených laboratořích testujících nové potravinové výrobky.

Jednou se mi podařilo za takové dveře vstoupit. Byla to relativně malá a relativně slušná laboratoř v jedné známé torontské nemocnici. Přesto, to , co jsem tam viděl, mě budilo ze sna dalších pět let.

Lidi, kteří v těchto laboratořích pracují, neradi o své práci a svých pokusech hovoří. Nemají rádi publicitu. Na jedné straně je to pochopitelné. Nechtějí se stát terčem radikálních ochránců zvířat. Na druhé se možná také necítí volně hovořit o utrpení, kterého jsou denně svědky. (Mladý svět ).

Možností, jak "vědecky" trápit zvíře, je nekonečně mnoho:  operace bez umrtvení, pálení, leptání žíravinami, zmrazování, drcení , simulované autonehody, znehybnění , podvýživa, nedostatek tekutin, vyvolaná agrese, izolace nebo naopak přeplnění klecí, elektrické šoky, snížení či zvýšení atmosférického tlaku, infikovaná poranění, zvířata jsou oslepována, nucená užívat drogy, zkouší se na nich bělidla, spreje, čističe na trouby, parfémy, laky na vlasy, inkousty, barvy, snáší přivozené infarkty, peptické vředy a epileptické záchvaty, jsou cílem při použití vojenských zbraní, ozáření radiací, zkouší se na nich bakteriologické zbraně, polykají brzdovou kapalinu i karburátorový čistič….

Utrpení je mnohdy zbytečné: Například až do roku 1983 trvalo, než v USA federální úřady prohlásily, že žíraviny jako louh, čpavek, nebo čističe na trouby nemusejí být testovány v očích králíků při plném vědomí…

Vše toto se může odehrávat jenom díky našim předsudkům, jež nám nedovolují připustit si utrpení bytostí, které nepatří do našeho vlastního druhu.

HOLOCAUST: Knížka novinářky Milly Schärové-Manzoliové, která u nás poprvé podává ucelenou zprávu o skrytém světě pokusných laboratoří. U jejího zrodu nechybělo dobrodružství. Aktivista několika spolků na ochranu zvířat, bývalý učitel Max Keller, využil své práce ve švýcarské dozorčí komisi pro pokusy na zvířatech a během pracovních návštěv laboratoří shromažďoval tajně a v rozporu se slibem mlčenlivosti záznamy o pokusech, které později předal autorce. Knížku vydala Nadace Spisovatelů za práva zvířat.

Jana Štroblová, spisovatelka, předsedkyně Nadace Spisovatelé za práva zvířat :

„ Samozřejmě byly námitky i proti tomu, že kniha o utrpení zvířat se jmenuje Holocaust. Ten název je však zcela namístě. Holocaust byl logickým vyústěním nelidského jednání , jaké si lidé předtím beztrestně vyzkoušeli na zvířatech. Původní význam slova Holokaust je "zápalná oběť ". Oběť umírající rukou velekněze, který přisluhuje vyššímu záměru. "Přinést oběť" většinou neznamená "obětovat se," ale "obětovat." Rozliční velekněží, ať už se snaží zapůsobit na jakékoli božstvo, přece neobětovávají sami sebe. S neslýchanou samozřejmostí zasvětí utrpení a smrti někoho jiného; jeho kůži prostě nasadí za sebe, za svou rodinu , za svůj rod nebo národ , někdy snad přímo za lidstvo. Jeden z nejnebezpečnějších podobných veleknězů, doktor Mengele, prováděl jak známo za druhé světové války pokusy na lidech - v zájmu nadlidí:“

Ve jménu této morálky nacisté dopouští v roce 1942 dokonce i pokusy na živých lidech. Na kritiku z humanních pozic odpovídali, že je téměř rovna zradě. Lékaře, který se zdráhal podílet se na pokusech, podrobili zdrcující kritice, protože „odmítá pokusy na lidech, ale klidně nechává umírat statečné německé vojáky na následky podchlazení".

Co by člověk pro „dobro“ národa nebo celého lidstva neudělal , žádná špatnost není dost špatná…

 Robert J. White z Clevlandské metropolitní obecné nemocnice se specializuje na transplantace opičích hlav a jejich udržování při životě v živném roztoku poté, co byly odděleny od těl. Je dokonalým příkladem vědce, který považuje laboratorní zvíře za „ výzkumný nástroj –on sám skutečně řekl, že účelem jeho práce na oddělených opičích hlavách je nabídnout živou laboratorní pomůcku “ pro výzkum mozku. Podle Whitea je „ zahrnutí zvířete do našeho etického systému filozoficky zbytečné a operativně nemožné. “ (P.Singer, Osvobození zvířat)

Dr. Robert White, ředitel Laboratoře výzkumu neurologie a mozku  je hlavní postavou v oblasti výzkumu týkajícího se transplantací mozku. V článku nazvaném „Na obranu vivisekce" popisuje svůj výzkum: „V roce 1964 se nám poprvé v celé historii medicíny podařilo zcela oddělit mozek primáta od těla a spojením s vaskulárním systémem jiné opice jsme dokázali, aby začal pracovat. To samé se nám posléze podařilo s mechanickým zařízením napodobujícím oběh v srdci, plících, ledvinách, zatímco zároveň docházelo k pravidelnému oběhu krve i přes tento mozek. Měli jsme z toho nesmírnou radost, protože vědci se o tento chirurgický zákrok marně pokoušeli již celých sto let. Až ve třicátých letech dr. Alexis Carrel, laureát Nobelovy ceny, ve spolupráci s plukovníkem Charlesem Lindberghem dokázali udržet při životě téměř všechny orgány oddělené od těla... Na okraj budiž připomenuto, že dr. Carrel měl ve své době obrovské problémy s odpůrci vivisekce."

Mikrobioložka Catherine  Robertsová komentovala  pokusy dr. Whita v oblasti transplantace mozku: „Průběh těchto pokusů je tak příšerný, že se zdá, že dosáhl hranice vědecké perverznosti."