Gulag plný hnoje

Kamera pomalu najíždí na řadu ustájených býků. Zvířata jsou olysalá, pokrytá koláči zaschlého bahna, sem tam postřehneme jizvu či otevřenou ránu na místě vypíchnutého oka. Zubožené kusy masa přešlapují v kalužích močůvky a nemají už ani sílu odhánět mračna much. Do záběru přichází muž v montérkách. Bere do ruky řetěz, který poutá zvíře ke žlabu, a vší silou ho vytrhává z býčí šíje. Ze zátylku nejdříve vytryskne hnis a hned po něm proud krve. Pětimetráková hmota bolestně ryčí. Muž do objektivu kamery vysvětluje, že ustájenému skotu je nutné čas od času převazovat řetězy, neboť v opačném případě jim brzy zarostou hluboko do tkáně.

Střih, další obrázek. Zmlácený dobytek je svážen na jatka. Krvavé pruhy na hřbetech vyděšených zvířat, rozdrcená svalovina, zlomeniny, vyražené oči: svědectví o železných tyčích, které kdesi na začátku cesty pomáhaly kravám ke svižnějšímu běhu na korbu náklaďáku. Před zrezivělými branami ráje se výstup opakuje; tentokrát jde o to sundat polomrtvé maso dolů a dostrkat je pod nůž dřív, než svévolně chcípne hrůzou. Některé kusy nemohou jít ani při nejlepší vůli: brání jim v tom zlámané nohy. Neohrabaně se zmítají na betonovém nádvoří a bučí a bučí. Žalostný pláč přerušuje až profesionální rána sekerou do čela. Konec.  

Zákon na ochranu zvířat byl u nás zrušen v roce 1948. Na první místo všeho snažení se prodral Člověk a s koncepcí nových optimistů nešla láska ke zvířeti dohromady. Naopak - zkarikovaná k nepoznání octla se v arzenálu ideologického boje, aby formou "senzačních" informací o konzervách a nemocnicích pro psy dokumentovala prohnilost buržoazního světa. Přesto v různých vyhláškách a zákazech určité zbytky milosrdenství ke zvířatům přežívaly ještě čtrnáct dlouhých let.V roce 1962 se však rázně skoncovalo i s nimi: "moderní" koncepce velkokapacitních provozů potře-bovala volné ruce, tedy právně zakotvenou proměnu zvířat ve "výrobní prostředky". Rozvinutá socialistická společnost čím dál nekompromisněji vyžadovala svou pravidelnou porci flákoty, takže na nějaké mazlení nebyl čas."Nastoupil jsem jako zootechnik ve čtyřiašedesátém roce. Tehdy ještě u nás na Valašsku pracovali v družstevních kravínech lidé, kteří sem před časem museli dát svá vlastní zvířata. Ti původní hospodáři, malorolníci a podobně. Každé zvíře tenkrát mělo ještě jméno. Každá kráva se nějak jmenovala - Malina, Boruše, Hnědka... těch jmen byla spousta. Lidé ještě měli ke zvířatům vztah, stejně jako měli vztah k půdě. Ale to velice brzy zmizelo. Jděte dnes někam do kravína a najděte mi tabulku, kde je napsané jméno. Už to neexistuje, už jsou jen čísla. Jako v koncentráku."  

Snad každý zná odpudivý vzhled betonových ruin potopených v hnoji a kopřivách, které neodmyslitelně patří k panoramatu většiny československých vesnic. Často jen podle úpění zavřeného dobytka poznáme, že nejde o demolici, ale o fungující zařízení "živočišné výroby". Koho při vstupu nepoloží na lopatky hmyz, vedro a smrad, může si prohlédnout pevně připoutané exponáty. Jejich stav, popsaný výše, se od sebe v jednotlivých JZD příliš neliší. Odhaduje se, že důsledné dodržování zákona proti týrání zvířat by v současné době vážně narušilo provoz bezmála všech zemědělských podniků v ČSR. Právě to je jeden z důvodů, proč mučení dobytka beztrestně pokračuje: technologie prý nejdou měnit ze dne na den."

Když se na věc podívá šikovnej ekonom, dokáže vám doložit, že velkokapaciťák je velmi výhodnej. Třeba si vemte prasata. Dáte takový prase do klece, ve který se nemůže ani pohnout, a ta klec je nástavná, čili jak prase roste, tak se roztahují stěny klece. Aby se nemohlo hejbat a nemělo - jak se říká - energetický ztráty. Samozřejmě, že přibírá na váze daleko víc, než kdyby běhalo někde po zahradě. Jenomže když pak začnu tyhle "ekonomicky" chovaný prasata odvážet na jatka, ono mi jich ze sta po cestě dvacet chcípne, protože ty zvířata už ani neuměj chodit, začínají se jim geneticky bortit kosti, kloubní hlavice a jejich maso je nekvalitní, jak se to přenáší z plemene na plemeno, různě mezidruhově kříží, hybridizuje... Nějakej ekonom kdysi spočítal, jak na tom vyděláme, a my dneska díky tomu stojíme na pokraji zhroucení těch základních biologickejch záležitostí.""Já bych k tomu chtěl ještě říct: i na Západě existují velkokapacitní stáje. To snad ani není otázka té stavby, ale naše problémy jsou dány celým systémem, který tady vládl. Dnes ho sice máme za sebou, ale zatím to moc vidět není. 

Souvisí to s tím, že se na tuhle práci dostávají nesmírně špatní, neodpovědní a často velice hrubí lidé, ať už je to chov, nebo jatka, to je úplně jedno. Jdou ke zvířatům proto, aby si vydělali peníze, nic víc je nezajímá. Může za to přirozeně také naše nekvalitní školství. Učební obor na chovatele dobytka dnes trvá tři a půl roku, čili žák končí v necelých osmnácti. A podle stávajících předpisů se nesmí až do osmnácti let přiblížit k nebezpečnějším kategoriím zvířat, jako jsou býci, kanci a podobně. Takže se k nim nedostane za celé své učení. A pak přijde na pracoviště, tam ho pošlou do stáje a on se toho dobytka bojí. Je známá věc, že jakmile se někdo zvířete bojí, tak je začne mlátit..." "Nejenom mlátit - časté jsou i bodné rány vidlemi, kopance do břicha a podobně. Nejoblíbenější je lámání ocasu. Když zvíře nechce jít, stačí zkroutit mu oháňku - bolest ho popožene. No a je velmi lehké to přehnat. Někdy přivezou na jatka krávy třeba s pětkrát přelomeným ocasem. Víte, to celkové klima a prostředí našeho chovu dobytka je tak otřesné, že to vzbuzuje až nenávist ke zvířatům. V lidech to prostě probouzí sadistické pudy, ta bezmoc a zubožená ošklivost ustájených kusů." "Abychom byli spravedliví, spousta ošetřovatelů je skvělá a opravdu se snaží. Jenomže ačkoli v našem zemědělství obrovsky stoupl počet administrativních sil, na druhé straně ubylo lidí, kteří jsou přímo ve styku se zvířaty. Dojička měla dřív na starost dejme tomu pětadvacet krav, dnes jich ošetřuje čtyřicet. Říká se tomu "snižování mzdových nákladů". Ušetří se tím, to jo, ale ty lidi to potom nemůžou stihnout a péče o zvířata upadá."

Důvodová zpráva k návrhu zákona: Působením sdělovacích prostředků a osvětovou činností je nutné přivést společnost k určité pokoře před přírodou a vším živým vůbec.Čekat pokoru od této společnosti, prolezlé neodůvodnitelným pocitem práva na okamžité uspokojování "potřeb", může zatím jen přehnaně optimistický snílek. Vždyť celý ten bestiální kolotoč, to "zvyšování produkce" zaplacené těžko popsatelným utrpením, to všechno se dělo a děje s tichým souhlasem naší občanské komunity.

 Nezbývá tedy, než dát slovo pragmatičtějším argumentům. Kráva se v optimálních podmínkách dožívá zhruba šestnácti let, československé krávy umírají v necelých pěti. Za tu dobu je stačí naše chovatelství tak zrasovat, že nůž jen taktak předbíhá "přirozenou" smrt vyčerpáním. (Mimochodem je zajímavé, že stejně prudce šla u nás dolů průměrná délka života lidí.)Za pět let stačí jeden očíslovaný kus porodit dvě telata. Nemluvme teď o tom, jak takový porod často probíhá. Obrázky nekvalifikovaného personálu kravína, který rve tele z dělohy pomocí řetězu a pomalu jedoucí škrabky na hnůj, nejsou za daného stavu ničím jiným, než unfair hrou na neexistující city.

Stejně tak zbytečné je zmiňovat banalitu, že telata nikdy neokusí mateřského mléka. Hned po narození, respektive hned jak je ráno najdou třesoucí se na zasviněném roštu, jsou většinou odvážena pryč. Ale ta podivná bučící věc, ta chodící konev na mléko přece necítí "jako člověk", proto se držme srozumitelných faktů. Dojnice stojí něco mezi dvaceti a třiceti tisíci korun (může být i dražší). Pokud ošetřovatel - a jsou takové typy - odepíše díky svým metodám za rok cca tři-čtyři krávy, je lehké si spočítat vzniklou škodu."Znám z praxe případ, kdy se v jednom kravíně propadl rošt. Tou dírou propadla kráva - je to hodně hluboko, někdy i deset metrů. Zaměstnanci ráno opravili podlahu, ale na to, že jim chybí jedno zvíře, přišli až na konci roku při inventuře. Nikomu ta v močůvce utopená kráva nescházela."Suma sumárum situace vypadá následovně: maximální užitkovost, nejlevnější mléko atd. má kráva po čtvrtém teleti. Při pátém až šestém teleti se takzvaně "zaplatí". Čs. "živočišná výroba" dosahuje v průměru dvou porodů. Přeloženo do praktické řeči to v podstatě znamená, že nekvalifikovaná a brutální exploatace hospodářských zvířat způsobuje kromě šrámů etického charakteru i značné ekonomické ztráty, které se dorovnávají zbytečným zdražováním zemědělských produktů.  

Důvodová zpráva k návrhu zákona: Odborníci konstatují, že ve velkokapacitních provozech spotřebují zvířata průměrně 20% přijatých živin na vyrovnání důsledků vysloveně traumatizujícího odchovu, neboť v současné době většinu hospodářských zvířat vlastně nechováme, nýbrž násilím žalářujeme v mučírnách. Tuto situaci navíc zhoršuje špatná výživa. 50% siláží a senáží je pravidelně zařazováno do třetí a čtvrté jakostní třídy, což představuje statisíce tun shnilé a plesnivé hmoty s vysokým obsahem jedovatých zplodin. Rovněž nezodpovědně sestavené krmné dávky mají za následek nejen prudké otravy, při nichž zvířata hynou do několika hodin, ale i vleklé poruchy zdraví, při nichž dobytek trpí i mnoho měsíců. Zdravotní úroveň krmiv je kromě napohled zřejmých závad ještě zhoršována výskytem velmi nebezpečných cizorodých látek, jako jsou těžké kovy, pesticidy, bifenyly a další chemické sloučeniny. Ohrožují nejen zdraví živočichů samotných, ale pronikají do potravinového řetězce, na jehož vrcholu stojí člověk.Profesionálové tvrdí, že je v moci našich družstevníků vyrábět normální poživatelnou siláž. Proč jim tedy místo toho pod rukama vzniká prudce jedovatá směska? Protože kvalita krmiva je výrobcům úplně lhostejná. Muži a ženy, kterým by jistě příliš nejely pomyje k nedělnímu obědu, připravují němé tváři nechutné hody s klidným přesvědčením, že zvířatům to "nevadí". Surovost, nedostatek péče a jedovaté žrádlo tvoří pak hlavní náplň hygienicky balených plátků, které na nás po přejímce zboží lákavě mrkají z pultů řeznictví. Každým soustem takového masa dostáváme do těla malou dávku hrůzy, kterou předtím prošlo. A tenhle bumerangový efekt je nakonec jedinou spravedlivou epizodou našeho krvavého příběhu."60-70% procent masa prokazuje biochemické změny, které jsou dokladem toho, že zvíře trpělo. U krav je to míň než u býků.

 A všechny tyto vlivy se pak obloukem vracejí ke člověku. Špatné maso, stresované maso má na konzumenta neblahé biologické důsledky. Je to všechno uzavřený kruh. Člověk je ovlivňován prostředím, které si vytváří. A je otázkou, zda není výhodnější si směrem k ostatním živočichům vytvářet pozitivní vazby, které se nám opět pozitivně vrátí.

Nebudeme diskutovat o tom, jestli se hospodářská zvířata musí porážet nebo ne. To je přece jasné. Ale otázkou je, zda jejich utrpení, které předchází a nakonec i doplňuje smrt na jatkách, zda toho všeho není příliš. A v našich podmínkách toho příliš je. Ono je něco jiného bavit se o tom tady, nebo stát po kolena v krvi někde v masokombinátu. Vlastně až na tom prahu smrti, ať už zvířecí nebo lidské, si člověk nejlíp uvědomí hodnotu života."Rozsah článku nedovoluje podrobnější vstupy, stranou zůstala problematika laboratorních, cirkusových a domácích zvířat a divoce žijící fauny. I tady se odehrávají neuvěřitelná svinstva, protože i tady drží otěže vynalézavý pán tvorstva. Od medvědů, kteří místo žrádla dostávají denně slušnou porci ran, dokud se nenaučí "tancovat", až po psy proškubávající se ke vzdálené smrti na jeden a půl metru dlouhém řetěze, za vším je cítit hrdé jméno Člověk.

Vrátíme-li se kousek zpátky, pak k největším brzdám připravovaného zákona proti týrání patří kromě zaběhaných technologií ještě lidský návyk ke lhostejné brutalitě vůči "nižším" biologickým druhům. Ale zatímco na likvidaci nevyhovujícího kravína stačí jeden buldozer, vyhnat z hlav zafixované pohrdání "nemyslícími tvory" bude vyžadovat podstatně složitější operaci.(v článku použito citací z rozhovoru autora s ing.A.Bajajou, MVDr.B.Kubátem a spisovatelkou Janou Štroblovou)