Etika stravování

Peter Singer

Podle předpovědí se celosvětová spotřeba masa do roku 2020 zdvojnásobí. Přesto panuje v Evropě a Severní Americe stále větší znepokojení z etiky způsobu, jakým jsou maso a vajíčka produkovány. Spotřeba telecího masa ostře poklesla, když vešlo ve všeobecnou známost, že v zájmu produkce takzvaného „bílého telecího“ – které je ve skutečnosti světle růžové – jsou novorozená telata oddělována od matek, úmyslně je u nich vyvolávána chudokrevnost, je jim odepíráno krmivo a jsou držena v tak úzkých stáních, že nemohou chodit ani otáčet se.

Nemoc šílených krav šokovala v Evropě řadu lidí, a to nejen proto, že rozbila obraz hovězího masa jako bezpečné a zdravé potravy, ale i proto, že se lidé dozvěděli, že tuto chorobu způsobuje krmení skotu mozky a nervovými tkáněmi ovcí. Lidé, kteří naivně věřili, že krávy pasou trávu, náhle zjistili, že ustájený hovězí dobytek lze krmit prakticky čímkoliv od obilí přes krmivo pro ryby a kuřecí podestýlku (včetně kuřecího trusu) až po odpad z jatek.

Obavy ze způsobu, jakým nakládáme se zemědělskými zvířaty, se ani zdaleka neomezují na malé procento lidí, kteří jsou vegetariány, či dokonce vegany – lidmi, kteří nejedí žádné živočišné produkty. Navzdory silným etickým argumentům ve prospěch vegetariánství zatím nejde o většinový postoj. Běžnější je názor, že jsme oprávněni jíst maso, zajistíme-li zvířatům před porážkou slušný život.

Problémem, který s Jimem Masonem popisujeme ve své čerstvé knize Jak jíme , je skutečnost, že průmyslové zemědělství upírá zvířatům byť i jen minimálně slušný život. Desetimiliardy dnes „produkovaných“ kuřat se nikdy nedostanou ven. Jsou chována tak, aby měla masožravé choutky a co nejrychleji získávala na váze, a poté chována v drůbežárnách s kapacitou více než 20 000 kusů. Koncentrace čpavku z nahromaděného trusu ve vzduchu štípe do očí a pálí na plicích. Kuřata jsou porážena pouhých 45 dní po vylíhnutí, přičemž jejich nezralé kosti již v té době sotva unesou váhu jejich těla. Některá se zhroutí, a protože nedosáhnou na potravu či na vodu, záhy uhynou – jejich osud je pro ekonomiku drůbežárny jako celku nepodstatný.

Ještě horší podmínky mají nosnice, které jsou napěchované do tak malých drátěných klecí, že i kdyby se v jedné kleci nacházela jen jediná, nedokázala by roztáhnout křídla. Ve skutečnosti se přitom v kleci mačkají nejméně čtyři a často ještě více. Za tak stěsnaných podmínek dominantní a agresivní kusy s velkou pravděpodobností uklovou slabší slepice k smrti. Aby tomu chovatelé zabránili, opalují všem ptákům zobáky rozžhavenou čepelí. Slepičí zobák je plný nervové tkáně – koneckonců jde o hlavní prostředek kontaktu slepice s okolím –, ale ptákům při tomto zákroku není podáváno žádné anestetikum nebo analgetikum, které by zmírnilo jejich bolest.

Prasata jsou možná nejinteligentnější a nejcitlivější ze všech zvířat, která běžně pojídáme. Při shánění potravy v odlehlé vesnici dokážou tuto inteligenci uplatňovat a zkoumat své proměnlivé prostředí. Než březí prasnice vrhne selata, vybuduje ze stébel, lístků a větviček pohodlné a bezpečné hnízdo.

V dnešních továrních farmách jsou však březí prasnice chovány v bednách tak úzkých, že se nemohou otočit, ba ani učinit více než jeden krok dopředu či dozadu. Leží na holém betonu bez slámy či jakékoliv jiné formy podestýlky. Selata jsou matce co nejrychleji odebrána, aby mohla prasnice rychle znovu otěhotnět, ale přitom až do porážky nikdy neopustí vepřín.

Obhájci těchto produkčních metod argumentují tím, že jde o politováníhodnou, ale nezbytnou reakci na poptávku stále lidnatější populace po jídle. Na druhé straně: pokud uvězníme zvířata do továrních farem, musíme pro ně pěstovat potraviny. Většinu energie z těchto potravin přitom zvířata spálí pouze k dýchání a udržování tělesné teploty, takže nakonec získáme jen drobný zlomek – ne více než třetinu, a někdy dokonce pouhou desetinu – z hodnoty potravin, jimiž je krmíme. Naproti tomu pasoucí se krávy požírají jídlo, které lidé nedokážou strávit, což znamená, že zvyšují množství potravin dostupných lidem.

 Je tragédií, že země jako Čína a Indie s rostoucí prosperitou kopírují západní metody a zavírají zvířata do obrovských průmyslových farem, kde mají zajišťovat více masa a vajec pro stále početnější střední třídu. V případě pokračování tohoto trendu bude výsledkem utrpení zvířat v ještě větším měřítku, než jaké dnes existuje na Západě, a také větší ekologické škody a nárůst srdečních onemocnění a rakovin zažívacího traktu. Kromě toho půjde o hrubě neefektivní činnost. Jako spotřebitelé máme ve své moci – a je to i naše morální povinnost – odmítnout chovné metody, které jsou kruté ke zvířatům a špatné pro nás.

Peter Singer je profesorem bioetiky na Princetonské univerzitě. Jeho poslední kniha, kterou napsal s Jimem Masonem, nese název The Way We Eat: Why Our Food Choices Matter (Jak jíme: proč na volbě jídla záleží).