Emoce nejsou lidským privilegiem

 

 Radkin Honzák

Nevěř tomu, že vyjící pes trpí, když ho mlátíš holí. Pes nemůže trpět, protože postrádá duchovní princip; je to jako piano, které vydává zvuky, když do něj bušíš,“

hlásal barokní humanista René Descartes, a otevřel tak cestu lidové zábavě zvané vivisekce, při níž se zvířata pitvala zaživa a diváci se zájmem sledovali, jak se legračně cukají a „vydávají zvuky“. Když byla tato praxe odsouzena a zvířata začala být zneužívána jen k biologickým a léčebným experimentům, staly se i vydávané zvuky nežádoucí kulisou a například v laboratořích v Itálii bylo ticho jako v kostele, jak naturalisticky popisuje Curzio Malaparte, protože pokusným psům byly odstraněny hlasivky.

Oslněn vlastní velkolepostí, kterou nikdo jiný než on sám nemůže reflektovat, se člověk svévolně vyčlenil z ostatní přírody a pyšně se nazval Homo sapiens sapiens. Kromě toho, že se považuje za nejchytřejšího, se pošetile domnívá, že disponuje nejlepším rejstříkem emocí (odvozených z činnosti šedé kůry mozkové), na jejichž vrcholu se jako typicky lidský produkt objevuje smích, jiným živočichům nedostupný. Ostatní živočichy, které považuje za méněcenné, využívá, zneužívá, trýzní, vraždí a občas rozmazluje, drezíruje, překrmuje a vystavuje riziku svých civilizačních chorob, a to jen tehdy, když mu vytvářejí náhradu mezilidských vztahů.

Jejich emoční život a zprávy o něm ale považuje za folklor, antropomorfizaci či fantazírování. Neprorazila ani antropoložka Jane Goodallová, popisující u šimpanzů radost, smutek, zoufalství nebo strach, neuspěly ani šimpanzí samičky Lucy a Washoe, ani gorila Koko, které pomocí znakového jazyka přesvědčivě popsaly emoce, jakými jsou láska a žárlivost. Mimo přísně vědeckou oblast byly odsunuty i Massonovy publikace „Když sloni pláčou“ a „Psi v lásce nikdy nelžou“. Na okraji zájmů psychologů a neurovědců zůstal rovněž nositel Nobelovy ceny Konrad Lorenz.

Emoční život všeho živého je však mnohem bohatší, než je člověk schopen nahlédnout a než současná oficiální věda připouští. Bohudík i náboženství pozitivistické vědy má své heretiky. Mezi nejradikálnější a nejnebezpečnější patří Jaak Panksep a Antonio Damasio, kteří používají „tvrdé“ vědecké postupy, jakými jsou zobrazovací metody či mikroarraye. Oba tvrdí, že emoce nejsou lidským privilegiem, emoce jsou mnohem starší a byly tu dříve, než se ve větvení kmene hominidů objevil náš prapředek. Emoce jsou biochemické a neurologické pochody, reagující za změny vnitřního i vnějšího prostředí s cílem zajistit homeostázu, či – lépe řečeno – homeodynamiku živým organizmům a vést je směrem od strasti a bolesti k pohodě a k tomu, čemu my říkáme štěstí.

Už primitivní nálevník trepka pluje od prostředí, jež vnímá jako ohrožující, směrem, který je pro něj optimální. Hlístice oblá má ve svém těle přesně 302 neurony, které navzájem vytvářejí přibližně 5000 spojů; tedy žádný ohromující nervový systém. Přesto vykazuje sociální emoce. Pokud je prostředí bezpečné a obsahuje dostatek potravy, živí se každý jedinec sám. Ve zhoršených podmínkách se hlístice shlukují do kolonií, v nichž se sice na jedné straně musí uskrovnit, na druhé straně jim takové uspořádání lépe zajišťuje přežití.

Základní emoční reakce jsou vrozené: dvoutýdenní dítě se na matku usmívá, a to i tehdy, je-li nevidomé. Ve třech měsících se umí mračit a „trestat“ tak matku za nedostatečnou pozornost a péči. Soubor emočně významných podnětů se však neomezuje jen na ty, které vytvořila evoluce. Zahrnuje řadu akcí dalších, naučených v průběhu životní zkušenosti.

Aniž bychom podezírali ředitelku Zoo ve Dvoře Králové z antropomorfizace, můžeme uvést příklad adaptivní funkce emoce: Jedna z mladých žiraf si při pádu poranila krk a postupy doporučené veterinářem neměly dostatečný účinek. Jednoho dne si personál všiml, že žirafa nejen ignoruje elektrické výboje ohradníku umístěného v zoo s cílem zamezit spásání listí na stromech, ale dokonce je aktivně vyhledává. Po několikadenní „elektroléčbě“ se zdravotní stav žirafy zcela upravil.

Řekneme-li A, měli bychom říci i B. Tento poznatek spolu se zjištěními rostlinné neurobiologie, že rostliny mají svůj signalizační systém a „inteligenci“ (Vesmír 85, 410, 2006/7), posunují zprávy o reaktivitě rostlin na člověka a léčivém účinku stromů z oblasti bájí do zorného pole vědy a legitimně si od ní žádají odpověď.

MUDr. Radkin Honzák, CSc., (*1939) vystudoval Fakultu všeobecného lékařství UK v Praze. Působí v Ústavu všeobecného lékařství 1. lékařské fakulty UK, v psychiatrické ambulanci Institutu klinické a experimentální medicíny.