Ekoteologie - nový proud v křesťanském myšlení?

Hana Librová

Ať máme jakýkoliv názor na historický podíl křesťanství na vzniku ekologické krize, většinou 

se shodneme: bude-li křesťanství reagovat na naléhavé otázky dnešního světa, řečeno nehezkou

zkratkou pokud "zezelená", může významně přispět k hledání východisek z ekologické krize.

Křesťanství a zejména křesťanské církve však mají ještě jeden, takříkajíc "interní" důvod, proč se zabývat ekologickými otázkami, proč "zelenat": Ačkoliv sociologické výzkumy religiozity, založené na výzkumu veřejného mínění ukazují v procentických výpočtech, jak je naše společnost sekulární či "ateistická", současný svět je plný hledání a zájmu o spirituální oblast života. Ten však dnešní církve se svým učením nedokáží naplnit, a lidé se často uchýlí do náboženského eklekticismu (synkretismu) či k sektám. Součástí tzv. nové spirituality bývá právě touha po jiném vztahu člověka a přírody. Také proto se křesťanská teologie začíná intenzívně zabývat environmentálními otázkami. Právě "zelenání" církví patří k nezbytným podmínkám nové christianizace Evropy a Světa.

Ať už tedy z toho či onoho důvodu, mezi teology i křesťany-laiky jsou čím dál tím častěji diskutována témata, která by donedávna byla považována za heretická. Křesťanská teologie možná stojí před novou reformací, která tentokrát souvisí m.j. právě s důsledným promýšlením ekologických problémů. Z celé řady osobností, které snad můžeme označit jako "reformátory", jmenuji např. H. Skolimowského, J. Cobba, M. Foxe, E. Drewermanna, ale je jich mnohem víc. Pro ekoteologii je charakteristické, že se už neobírá podílem viny křesťanů na vzniku ekologické krize (jako před třiceti lety Lynn White) ale v environmentální perspektivě již rozpracovává konkrétní teologická témata. U nás o teologických otázkách nově přemýšlí v ekologické etice Erazim Kohák (např. v kapitole o Etice bázně boží v Zelené svatozáři). Dál se ještě zmíním o Janu Hellerovi. O změnách postojů k přírodě v křesťanském myšlení se může český čtenář přesvědčit v časopise Teologické texty nebo Souvislosti. Velký kus práce na tomto poli koná Ekologická sekce České křesťanské akademie. Provokativně vůči stereotypům v křesťanském myšlení píše ne-teolog Bohuslav Blažek.

Právě na jeho podnětu, uveřejněném v knížce "Venkov-města-média”, bych chtěla ukázat, že debata o duchovních aspektech ekologických problémů už nabývá konkrétní podoby a že může být zajímavá. Cituji: "Je absurdní představa některých křesťanů, že splatí svůj dluh vůči ekologii tím, že začnou být tolerantnější vůči rostlinám a zvířatům. Ekologický postoj znamená především radikální otevřenost vůči problémům". To jsou přece slova, která inspirují k diskusi.

Souhlasím s citovaným výrokem jako s vyjádřením požadavku hluboké změny. To, že křesťané chtějí změnit vztah ke zvířatům a rostlinám, a že je k tomu teologové nabádají, se mi však jeví jako nadějné a pozitivní.

Leží přede mnou kniha německého katolického teologa Eugena Drewermanna "O nesmrtelnosti zvířat". Je doprovozena drastickými historickými kresbami, které ilustrují praktiky novověké vědy v pokusech na zvířatech, zejména praktiky vivisekce. Autor knihy činí průlom do dosavadní teologie právě prostřednictvím fundamentální proměny vztahu ke zvířatům. 

Cituji např.: ”křesťanská nauka o výlučné nesmrtelnosti člověka ideologicky legitimuje jakýkoliv způsob trýznění” (str.25) , 

”křesťanský západ nezná etický kodex, v jehož světle by se utrpení zvířete rovnalo utrpení člověka” (str.33), 

”v nás lidech se pouze zjevuje to, co je jakožto ´duch´ objektivně realizováno všude ve světě; jinými slovy: pokud mají podíl na věčném životě lidé, proč ne zvířata?” (str.39), 

”Téměř nikdo z dnešních píšících teologů nebere na vědomí, že naši nejbližší příbuzní, gorily a šimpanzi, disponují stejnými vrozenými výrazovými gesty jako lidé: smějí se a pláčou, projevují radost i strach, umí být něžní i vzteklí a ve spánku se jim zdají sny. Kde jsme vlastně vzali tu troufalost, že jsme těmto živým bytostem, jejichž inteligence a citový repertoár odpovídá přibližně stavu našich vlastních předků před zhruba dvěma milióny let, brutálně zničili jejich životní prostor a nakonec odsoudili několik málo přeživších exemplářů k věčnému zajetí?” (str.45)

Také Jan Heller vztahuje často své uvažování ke zvířatům a rostlinám, např. ve své metafoře o člověku - pastýři stvoření. Činí tak méně odvážně než Drewermann, na naše poměry nicméně převratně.

Domnívám se, že snaha o změnu vztahu ke zvířatům a rostlinám je v křesťanské kultuře schůdná cesta pro změny ve vztahu ke Světu vůbec. Je založena na soucitu a odpovědnosti člověka vůči Stvořiteli, což jsou tradiční atributy křesťanství. Vztah ke zvířatům je tedy vhodný bod, kde začít s proměnou postojů. Život se psem je pro začátečníka v ekologické etice schůdnější a nadějnější lekce, než záchrana pralesních či mokřadních ekosystémů, ač mají ekologicky jistě větší význam než ekologicky problematičtí domácí mazlíčci.

Mohli bychom uvést i jiné příklady dnešních environmentalistických debat v křesťanském prostředí a v teologii. Týkají se např. rozpačitého křesťanského názoru na vývoj biotechnologií, inspirace jinými náboženstvími, např. buddhismem v rámci tzv. velké ekumeny. Otvírá se dokonce tak citlivá oblast, jako je regulace porodnosti. Má odvahu do ní sáhnout Erazim Kohák (str. 70 Zelené svatozáře), či zmíněný Eugen Drewermann: ”Žijeme v době, kdy veškeré debaty o ochraně přírody a životního prostředí musejí prokázat svoji věrohodnost přístupem, jejž zaujímají k otázce kontroly porodnosti. Pokud má zůstat alespoň šance na přežití zbytku zatím ještě početných druhů živočichů a rostlin, především v tropických deštných pralesích, musí lidský druh poprvé ve svých dějinách přestat následovat Boží přikázání z ráje, jež zní: ´Ploďte a množte se a naplňte Zemi´” (str.23)

Mimochodem, i to je doklad, jak právě apel na soucit ke zvířatům lze při důkladném promýšlení rozšířit do ekologických makro-problémů. Jak může přinést onu "radikální otevřenost vůči problémům", po níž volá Blažek.

A na závěr ještě jednu ilustraci radikálně nového tématu, opět nastoleného Bohuslavem Blažkem (ve 3. čísle letošních Literárních novin): "Zdá se mi nešťastná představa, že v Písmu bylo jednou provždy řečeno vše, co člověk do konce časů potřebuje znát, a že dnešnímu křesťanovi, chce-li být solidární s ekologickým imperativem, stačí, aby si v Bibli vyhledal patřičné - možná jen dosud nedoceňované - výroky a Ty začal aplikovat. Ani lidé, ani Bůh za těch dvacet století nelenili."

Tady by patrně biblista a starozákonník Jan Heller nesouhlasil. Ale to není důležité. Důležité je, že v současné teologii je odvážnými mysliteli kypřena půda ke změně. Jde o to, aby nebyla zpátky zabetonovávána církevní hierarchií, případně strnulými učiteli na teologických fakultách.

Ale ze všeho je nejdůležitější, že jsou vůči přírodě citlivější a že se nebojí nově přemýšlet budoucí teologové. Pozoruji zpovzdálí např. situaci na Evangelické teologické fakultě. Studenti tam chystají v dubnu konferenci o ekologických otázkách. Neměla by zůstat mimo naši pozornost.