"Nové stvoření" ve světle Písma svatého

biskup Andreas Laun

Budou patřit také zvířata k nádheře, která přijde? Jeden starý kněz se před nedávnem obrátil na světícího biskupa Dr. Andrease Launa s otázkou, jestli mají také zvířata naději na příští slávu. Tíží ho myšlenka, že se jednoduše propadnou do nicoty.

Podle Launa směřuje tato otázka vlastně k Bohu. Jedná se – v odborné řeči – o problém teodiceje a zní: „Zvířata nemají nesmrtelnou duši a nebudou spasena. Jejich cenný život je vlastně ztracený! Je tomu tak?“

Bylo by nejenom nelaskavé, ale i nevěcné a nespravedlivé, odbýt otázku na věčný život zvířat jako dětinskou nebo také zbytečnou! Naopak, taková otázka ctí muže, ukazuje, že má dobré srdce a také jasný rozum! Taková otázka by mohla a měla napadnout každého věřícího člověka. Není možné ovšem mluvit o tom s nevěřícím, který nevidí žádný rozdíl mezi zvířetem a člověkem, ale přesto se urazí, když ho někdo nazve oslem, opicí nebo hloupou husou! Člověk „je prý jenom jiné zvíře“, opice jsou naši prarodiče? Za tím stojí onen darwinismus, který si myslí, že z ničeho povstalo něco, dokonce něco, co je lepší než nic. Tito lidé vlastně ani nevědí, proč by měli milovat lidi, kteří jsou přece jenom zvířata, protože zvířata jsou přece jen hromádka materiálu a člověk také nemiluje kameny nebo hromadu hlíny.

Lepší nejsou ani ti, kteří tvrdí, že zvířata jsou prý znovuzrozením nějakého člověka, třeba zemřelé babičky, a proto musí být milována a musí se s nimi dobře zacházet. Tedy láska ke zvířatům je „ve skutečnosti“ jenom láskou k babičce nebo k mrtvým? Proč by se pak mělo mluvit o lásce ke zvířatům? Správné je spíše toto: Opravdová láska ke zvířatům ponechává psovi, slonu nebo kosu a pstruhovi jejich nynější přirozenost a miluje je jako zvířata, taková, jaká jsou. Každé zvíře smí zůstat, čím je, nepotřebuje průkaz předků, ani žádná lidská práva. To, co jim patří, jsou určitá „práva zvířat“, která mají jako Boží tvorové, nic více, ale také nic méně!

A teď přichází shora uvedená otázka! Musíme zaměřit pohled na Boha, jaké mohou být úmysly Boží se zvířaty, co o tom víme, co se smíme domnívat a co Jemu máme přenechat jako jeho překvapení pro nás.

Bůh miluje svá zvířata

Dá se snadno ukázat, že Bůh miluje nejenom nás lidi, ale také svá zvířata. Nejprve se podívejme na dějiny stvoření. Tam stojí: „I řekl Bůh: »Vydej země rozmanité druhy živočichů, dobytek, plazy a rozmanité druhy zemské zvěře.« A stalo se tak. Bůh učinil rozmanité druhy zemské zvěře i rozmanité druhy dobytka a rozmanité druhy všelijakých zeměplazů. Viděl, že to je dobré.“ (Gn 1,24–25) Tedy, Bůh sám nám říká, že stvoření zvířat bylo dobré, že se mu podařilo a vůbec všechno, co učinil, bylo nejen dobré, nýbrž dokonce „velmi dobré“ (Gn 1,31).

Samozřejmě, že si Bůh je vědom toho, že všechna zvířata jsou jeho tvory a jeho vlastnictvím! (Ž 50,10) Když to shrneme, v Bibli se říká: „Ty miluješ všechno, co jest, a neopovrhuješ ničím, co jsi udělal; vždyť kdybys něco nenáviděl, nebyl bys to stvořil. Jak by mohlo něco existovat bez tvé vůle, nebo jak by mohlo být něco zachováno, co bys nepovolal k životu? Ty chráníš všechno, protože je to tvoje vlastnictví, Pane, Příteli života.“ (Mdr 11,24–26)

Že jsou zvířata krásná a dobrá, to pochopil ihned i Adam. Dokud byl ještě sám, přimkl se ke zvířatům, radoval se z nich a dával jim jména. (Gn 2,19) Ona mu dělala jeho samotu snesitelnou, i když mu nepostačovala, nemohla úplně zahnat jeho smutek. To mohla teprve žena, kterou mu Bůh dal, ale ani ona to nakonec nemohla, protože brzy oba, Adam i Eva, pochopili: vlastním středobodem jejich života byl Bůh!

Není divu, že se útok ďábla zaměřil nejprve na vztah s Bohem! Tím, že lidi svedl ke hříchu, zničil nejprve jejich lásku k Bohu, současně s tím vztah mezi mužem a ženou (Gn 3,16) a v následnosti také vztah ke zvířatům, který je dodnes často určován vzájemným strachem (Gn 9,2). Oproti tomu popisuje prorok Izaiáš znovunastolení Božího pořádku a následkem toho také míru mezi lidmi a zvířaty. K tomu slouží pohádkové obrazy, jak žijí „lvíče vedle telete“ a „kojenec si hraje nad děrou zmije“ – aniž by se stalo neštěstí (Iz 11,6–8).

Je pravda: Bible počítá se vzájemným strachem, tedy s narušením vztahu mezi člověkem a zvířetem, s následky hříchu. I když to není v Bibli zmíněno, můžeme tu snad něco dodat: Existují zvířata, především určití paraziti, kteří nemohou být přičítáni lásce a moudrosti Boží; jsou pochopitelní opravdu jenom jako následek hříchu, a kteří tak, jak jsou, by neměli být v ráji.

Ale nazpět k lásce Boží ke zvířatům: Potom, co se stal hřích lidí tak velikým, že Bůh chtěl lidstvo zničit, vzpomněl si Bůh nejenom na svého spravedlivého služebníka Noema, ale také na zvířata a Noemovi dal za úkol, aby s sebou do archy vzal všechny druhy zvířat, samečka a samičku, aby zajistil přežití druhů – přežití svých milých zvířat! (Gn 6,19) Bible vypráví také o soucitu Božím se zvířaty, zvláště pěkně v příběhu svého odbojného proroka Jonáše. Ten jako prorok nechtěl připustit, že Bůh nechce zničit město Ninive, které mu nadělalo tolik mrzutostí, a nechce mu dovolit, aby k tomu přihlížel. Bůh se ptá svého nechápavého proroka: „Nemělo by mi být líto Ninive, velkého města, v němž žije více než 120 000 lidí, a kromě toho hodně dobytka?“ (Jon 4,11) Vyskytuje se ještě jiné, Boha poslušné zvíře v Jonášově příběhu: ryba, která nejprve Jonáše pohltila, pak ho měla zase vyplivnout, a toto všechno podle Božího plánu. (Jon 2,1)

Bible vypráví o zvířatech, která Boha poslouchají a jemu slouží

Lvi ušetří proroka Daniela, ale sežerou ihned ty zlé. (Dan 6,25) A opravdu smí „řvát po kořisti“ (Ž 104,21), kterou přece potřebují, protože Bůh myslí také na krmivo potřebné pro zvířata. Opět je to ryba, která v životě Ježíšově pomůže, a to ve sporu o daně. „Jdi k moři, vhoď udici, a tu rybu, která se první chytí, vezmi, otevři jí ústa a najdeš stříbrný peníz. Ten vezmi a dej jim za mě i za sebe.“ (Mt 17,27)

Sloužící osel je také privilegovaným zvířetem v příběhu o uzdravení: Nejprve se oslu v nářku Izaiášově připisuje nějaký druh zvláštního poznání: „Vůl zná svého hospodáře, osel jesle svého pána, mne však Izrael nezná, můj lid je nechápavý!“ (Iz 1,3) Proto byla oběma zvířatům prokázána Kristem ta čest, že mohla stát u jeslí. – Také skutečný osel má zvláštní postavení v životě Ježíšově: Nejdříve pomáhá osel při útěku do Egypta a také při návratu do Nazareta. O mnoho později vjíždí Ježíš na oslu do Jeruzaléma. (Lk 19,30)

K tématu o oslu v Bibli patří také milá příhoda s oslem, který patřil proroku Bileámovi: Osel viděl anděla Božího, který se postavil prorokovi do cesty dříve, než prorok sám, a zůstal stát. Bileám se rozzlobil a uhodil osla, ale tu energicky zasáhl anděl a bránil osla proti Bileámovi. (Nm 22,21nn)

Také pro člověka obtížná a nebezpečná zvířata slouží konec konců plánům a úmyslům Boha: saranče, komáři, žáby, kteří donutili faraona a jeho Egypťany konečně k ústupu. (srov. Ex 8 a 10) Podobný úkol mají také jedovatí hadi na poušti, kteří měli přivést hříšníky k obrácení. (Nm 21,6)

Bůh používá zvířata také v podobenstvích

Bůh sám je ve starosti o svůj lid jako orel, „který bdí nad svým hnízdem a nad svými mláďaty se vznáší, svá křídla rozprostírá, své mládě bere a na své peruti je nosí“. (Dt 32,11)Bůh se chová k hříšníkovi jako medvědice, které sebrali mládě. Co to znamená, nepotřebuje, jak se domnívá prorok, žádný bližší popis. Bůh je jako lev, který si nedá vzít svoji kořist (srov. Iz 31,4). Ježíš je srovnáván s beránkem, který je obětován. Bůh také po delší dobu dovoluje, aby mu byla přinášena jako oběť zvířata, i když později zastavil tento způsob uctívání a nebyl nadále platný (Ž 50,9). Jenom v přirovnání přežívá praxe zvířecích obětí, a to na prominentním místě, když dodnes kněz při každé mši svaté opakuje dvojnásobné zvolání Jana Křtitele, to zvolání, jímž připomíná dějiny vyjití z Egypta, a přitom Ježíše přirovnává k osvobození obětovaného beránka: „Hle, Beránek Boží, který snímá hříchy světa!“ (Jan 1,29.36) Ovce mají v životě podobně jako osel zvláštní postavení: aby vysvětlil lásku k lidem, připomíná jim lásku dobrého pastýře k jeho ovcím. K tomu se vztahuje ostatně také příběh o lásce ke zvířatům, který vyprávěl prorok Nátan králi Davidovi, aby ho přivedl k poznání jeho velkého hříchu: Jeden boháč vzal ovci chudému a porazil ji. Sprostotu boháče objasňuje prorok tím, že líčí lásku toho chudáka ke zvířeti: „Chudák neměl nic kromě jediné malé ovečky, kterou si koupil. Vychoval ji a ona vyrostla spolu s jeho dětmi. Jedla z jeho kusu chleba a pila z jeho nádoby a byla pro něho jako dcera.“ (2 Sam 12,3) Duch Svatý, určitým způsobem nejtajemnější ze tří božských Osob, je srovnáván s holubicí a od té doby je tak zobrazován v křesťanském umění (Lk 3,22).

Zvířata jako důkaz Boží proti lidské nafoukanosti

Jsou to zvířata, která mají Jobovi ukázat, jak velký je Bůh a jak malý je on sám. Bůh připomíná Jobovi lvy, havrany, pštrosy, jeleny a jiná zvířata, především ale hrocha a krokodýla, kteří jsou přesně popisováni. Při jejich pozorování má Job konečně pochopit, jak veliká a podivuhodná je tvořivá síla Boží. Zvířata jsou v tomto příběhu jako důkazy Boha v ústech Boha samého. (Job 39,1nn) Je krokodýl „krásný“? Pravděpodobně spíše není, ale majestátní je, a je také jednou z působivých „stop“, které zanechal Bůh sám ve svém stvoření, aby v nich lidé četli a poznávali jeho velikost.

Jenom v příběhu o pokoušení a potom zase v Apokalypse vystupují zvířata ve službách Zlého. Povšimněte si ale, že „had“ v Genesi se vynořuje jenom jako symbolické zvíře, zvířata v tajemných zjeveních jsou jako bytosti ze science fiction, politické fantazie ve zvířecích maskách, žádná skutečná, Bohem stvořená zvířata. Položená otázka, zda se zvířata rozpadnou v nic, nebo je určitá naděje, je oprávněná, protože Bůh stvořil zvířata a také svá zvířata miluje. Na tomto pozadí se naskýtá otázka starého kněze: Stvořil Bůh zvířata jenom pro krátký čas lidem na zemi, nebo existuje pro ně nějaký „Boží plán“? – Existují především v Bibli tři místa, která zpochybňují otázku, že je to se zvířaty tak, „že zahynou, jako by nikdy nebyla“.

Zaprvé říká Pavel: „Jsem přesvědčen, že utrpení tohoto času nejsou ničím ve srovnání se slávou, která se na nás v budoucnosti zjeví. Celé tvorstvo totiž nedočkavě čeká, až se Boží synové zjeví ve slávě. Vždyť tvorstvo bylo podrobeno pomíjejícnosti, avšak ne z vlastní vůle, ale kvůli tomu, který ho podrobil. Zůstala však tvorstvu naděje, že i ono bude vysvobozeno z porušení, a to k účasti na svobodě, kterou oslavením nabudou Boží děti. Víme přece, že celým tvorstvem jde jeden jediný vzdech a všechno tvorstvo že svírá bolest až doposud.“ (Řím 8,18–22) A to by mohlo platit také pro zvířata: „Ale doufáme-li v něco, co ještě nevidíme, čekáme na to s vytrvalostí.“ (Řím 8,25) Přeloženo: Smíme také za zvířata „doufat“, i když ještě nevidíme, co to má znamenat. Ale že čekají úplně „nadarmo“, to Pavel určitě nemyslí.

Zadruhé: „A tak všechno vezme za své (...) Ale my čekáme – jak to on slíbil – nová nebesa a novou zemi, kde bude mít svůj domov spravedlnost.“ (2 Petr 3,11–13) A Bůh říká: „Minulá soužení budou zapomenuta, ukryta před mým zrakem. Hle, já tvořím nová nebesa a novou zemi. Věci minulé nebudou připomínány, nevstoupí na mysl.“ (Iz 65,16–17) A prorok komentuje: „Potom jsem spatřil nová nebesa a novou zemi – dřívější nebesa a dřívější země zmizely a ani moře už není. A viděl jsem svaté město, nový Jeruzalém, jak sestupuje z nebe od Boha; bylo vystrojeno jako nevěsta okrášlená pro svého ženicha. A uslyšel jsem od trůnu mohutný hlas: »Hle, Boží přebývání s lidmi. Bůh bude s nimi přebývat; oni budou jeho lid, a on – Bůh s nimi – bude jejich Bůh.«“ (Zj 21,1–3) Je opravdu nemožné, představit si „novou zemi“ holou, kromě nás lidí, bez života a mrtvou!

Zatřetí: Izaiáš popisuje přicházející slávu Boží v nádherných obrazech, v těchto jeho „obrazech“ žijí také zvířata: „Povstaň, rozjasni se, protože ti vzešlo světlo, vzešla nad tebou Hospodinova sláva. Hle, temnota přikrývá zemi, soumrak národy, ale nad tebou vzejde Hospodin a ukáže se nad tebou jeho sláva. K tvému světlu přijdou pronárody a králové k jasu, jenž nad tebou vzejde. Rozhlédni se kolem a viz, tito všichni se shromáždí a přijdou k tobě; zdaleka přijdou tví synové a dcery tvé budou v náručí chovány. Až to spatříš, rozzáříš se, tvé ustrašené srdce se radostně rozbuší, neboť hučící moře tě zahrne svými dary, přijde k tobě bohatství pronárodů. Přikryje tě záplava velbloudů, mladých velbloudů z Midjánu a Éfy; přijdou všichni ze Sáby, ponesou zlato a kadidlo a budou radostně zvěstovat Hospodinovu chválu. K tobě se shromáždí všechny ovce z Kédaru, nebajótští berani ti budou k službám.“ (Iz 60,1–7) Z těchto míst nelze udělat „reklamní list“ nového nebe a nové země, také zvířaty obydlené země, ale smíme dále vyvozovat: Bůh nezapomíná na „svoje zvířata“! Budou také patřit neznámým způsobem k novému stvoření. „Nová země“, pokud má být ještě pěknější než současná, je nepředstavitelná bez rostlin a zvířat. Jestliže „nebe a země jsou už teď plné slávy Boží“, jak slyšíme v každé mši svaté při Sanctus, a jestliže se touto „nádherou země“ myslí všechny krásy světa, pak k tomu patří rovněž zvířata a budou také navěky přítomna. Ovšem, zůstanou zvířaty a nebudou moci „patřit na Boha“. Ale tak jako nejvěrnější milovaný pes žije v rodině jako „člen rodiny“ a je všemu přítomný, také když není možné oddělit od sebe mnoho přátel rodiny, podobně by tomu mělo být také na věčnosti. – Jako nějaká vlaštovička, která zabloudí do chrámu, nerozumí mši svaté, ale je jí přítomna. Tato přítomnost zvířat v nebi se možná odhalí jako jedno z jeho mnoha radostných překvapení pro nás. Jestliže nás lidi Bůh miluje více, než nás milují naši rodiče a přátelé, pak tomu bude stejně i se zvířaty: Bůh je miluje více, než je milujeme my, nechejme se tedy v důvěře překvapit.

Otázku nesmrtelné duše neboli zda zvířata přijdou do nebe nechávají křesťanští myslitelé a dogmatici otevřenou z toho důvodu, že tuto otázku nechává otevřenou Boží Zjevení.  Spíš než názor biskupa Launa všem oficiální učení zastupuje stále to, co píše katolický teolog Vladimír Slámečka: „Vrcholem tohoto stvoření je člověk, pro kterého je všechno stvořeno….. Je to člověk, velká, obdivuhodná a živá postava, jež má v Božích očích větší cenu než všechno ostatní stvoření: je to člověk a pro něho existuje nebe i země a moře a celé stvoření……Smrtí zvířete dojde k rozkladu jako u každého jiného jsoucna, zvířecí duše jako forma zaniká a končí svoji existenci přesně tak, jako zaniká a končí forma dřeva, když ho spálíme v kamnech nebo ovoce, které sníme.“  A taky odpověď otce Aloise z katolického časopisu pro ministranty: "V nebi zakusíme vrcholné štěstí, které nám může dát pouze Bůh, který je plnost štěstí. Proto tam nebudeme potřebovat ani ta zvířátka, která nám na zemi poukazují na svého krásného Tvůrce, a proto nám nebudou ani chybět."