Dopis mladšímu já

Matt Ball

Jedna věc, na kterou vegani často zapomínají je, jak obtížné to může vegan v této společnosti mít. Já jsem to do velké míry zapomněl, protože jsem se oženil s vegankou, máme veganskou dceru a mám doslova tisíce veganských přátel a kolegů. Ale když vzpomínám na dobu před dvěma dekádami, kdy jsem se stal veganem, pamatuji si, jak těžké to bylo. Ne ani tak hledání veganského jídla (ačkoli to bylo tehdy mnohem těžší), ale život v neveganském světě. Když jsem konečně rozpoznal brutalitu, která se odehrávala za oponou, zdálo se, že to nikoho kolem mě nezajímalo. Dokonce se mi posmívali a útočili na mě kvůli tomu, že jsem vegan! Nejen, že podporovali krutost, ale zesměšňovali mě, protože jsem nejedl zvířata!

Samozřejmě jsem jim musel ukázat, jak jsem etický, kolik krutosti můžu vymazat ze svého života, jak daleko bych kvůli zvířatům zašel. To, že jsem vegan, byla vlastnost, která mě definovala a já jsem se stal posedlý ospravedlňováním a oslavováním veganství (a, tudíž, i sebe). Debaty o jazyku, filosofii a hypotetických situacích nabraly životní význam. Musel jsem se zapojit do jakéhokoli protestu, který se naskytl: jezdil jsem dlouhé trasy, zažíval mrazivé počasí, byl jsem zatčen. Nemohl jsem se ke zvířatům  "otočit zády". Byl jsem tak zanícený!

Obávám se, že pokud by se moje osmnáctileté já setkalo s mým jednačtyřicetiletým já, mé dřívější já by současným já opovrhovalo. Mladý Matt by současného Matta považoval za intelektuálního zbabělce, ubohého zaprodance a zrádce veganství. Obávám se, že nic, co bych řekl, by mu nezměnilo názor. Byl jsem tak přesvědčený o své pravdě, tak rozzlobený, tak umanutý.

Někdy ale přemýšlím nad tím, co bych řekl, kdybych měl tu šanci.
Nejdůležitější lekce, kterou jsem za poslední dvě dekády dostal je, že nezredukovatelným středobodem, na kterém záleží, je utrpení. Dříve, i přesto, že jsem si byl absolutně jistý, že vím všechno, jsem ve skutečnosti o utrpení nevěděl nic. Od té doby se u mě rozvinula chronická nemoc a zažil jsem chvíle, kdy jsem si myslel, že umřu, a chvíle, kdy jsem si přál, abych umřel. Dřív jsem se staral o abstrakce, slova a principy, přel jsem se o vykořisťování, útlak, osvobození. Nebral jsem utrpení vážně. Teď, když už vím, co utrpení skutečně je, a vím, kolik ho je ve světě, se všechny moje předešlé starosti se zdají, no… abych to řekl laskavě… směšné.

Nevím, jak bych to mohl sdělit mému mladšímu já, které nikdy doopravdy nepoznalo utrpení. Přesto se mi zdá teď jasné, že když se pro něco rozhodneme, měli bychom se rozhodnout na základě toho, co vede k co nejmenšímu utrpení. To je podstatou: že něco je dobré a správné a etické, pokud to způsobí méně utrpení než alternativy.

Očividně, Mladý Matt by se chvástal, "Samozřejmě, že dělám etická rozhodnutí, to je důvod, proč jsem vegan!" Je tu ale něco, co jsem předtím nemohl pochopit: co si dávám do pusy, je jenom nepatrný zlomek toho, co je důležité.

Tím, že jsem byl obklopen uštěpačnými masožravci, jsem se stal posedlým tím, nad čím mám kontrolu: mou osobní čistotou. Až později jsem si uvědomil, že i přes všechny mé řeči o "zvířatech" jsem ve skutečnosti jenom chránil a povyšoval sebe samého. Vzalo mně to doslova roky, než jsem pochopil, že je toho v životě mnohem víc, než má vlastní čistota, moje morální pravda. Ale věci, které se mi nyní zdají bolestně očividné — jako fundamentální, neredukovatelná důležitost utrpení — se nikdy neprodraly přes můj vztek a sebe-zahleděnost.

Jedno úsloví říká, že chytrý se učí ze svých vlastních chyb, ale moudrý člověk se učí z chyb druhých. Další chybou, kterou jsem musel sám udělat, bylo chytit se do pasti "dělej něco, dělej cokoli!" Pokud byla někde nějaká akce "pro zvířata", musel jsem se účastnit. Nikdy mě nenapadlo zvážit, k jakému konstruktivnímu účelu akce sloužila, kolik skutečného dobra mělo být dosaženo, nebo jaké byly alternativy využití mého času a zdrojů. Myslel jsem jen na to, že ukážu svoje odhodlání a vyjádřím svoje rozhořčení. 

Vyjádření rozhořčení ale samozřejmě nepřinese osvobození zvířat. Nakonec jsem si uvědomil, že pokud mi jde o něco víc, než ventilaci svého hněvu, moje jednání musí být součástí odůvodněné, logické strategie. A plán musí být realistický, ne založený jednoduše na mých touhách, mých požadavcích toho, co se "musí" stát. Tato strategie musí vycházet z toho, jaký svět doopravdy je, získávat poznání se z toho, co nás učí historie o změnách ve společnosti, co nám psychologie a sociologie říká o lidské povaze a z toho, jaké jsou zrovna v této chvíli naše schopnosti.

Poznání našich schopností je životně důležité. Nemáme neomezené zdroje; ve skutečnosti jsme extrémně omezeni časem a penězi, zvláště v porovnání s průmyslem, který vykořisťuje zvířata. Rozpočet pro občanské (grassroots) organizace, které pomáhají hospodářským zvířatům je jenom ~milion dolarů na rok či méně. Je pravda, že rozpočet People for the Ethical Treatment of Animals (PETA) je větší, a rozpočet The Humane Society of the United States (HSUS) je přes sto milionů dolarů. Ale porovnejte to se společnostmi, které tyjí ze zvířat: v roce 2007, jen dvě z těchto společností — Tyson and Cargill — měly příjmy přes 115 miliard dolarů. Miliard, s "M"!

Po letech nezacíleného, rozzlobeného aktivismu jsem si konečně uvědomil, že pokud mi opravdu záleží na zvířatech, musím maximalizovat množství dobra, kterého můžu dosáhnout se svým limitovaným časem a zdroji. A abych to mohl udělat, musím upozadit své ego a přestat se zaměřovat na to, co mě osobně nejvíce rozčiluje. Spíš jsem potřeboval vyjít ze dvou fundamentálních lekcí, které mi trvaly tak dlouho se naučit:

Utrpení je nezpochybnitelně zlé, dobrá je snaha se o jeho eliminaci..

Pokaždé, když se rozhodneme udělat jednu věc, volíme neudělat jinou.
Hodně jsem toho přečetl a hodně debatoval, ale ať jsem se snažil jakkoli, nebyl jsem schopen uniknout jednoduchým pravdám:

Snížení utrpení je konečným cílem; pokaždé, když se rozhodneme udělat jednu věc, volíme neudělat jinou.
Z těchto dvou faktů vychází můj první princip, můj zásadní bod a vodítko: eliminovat tolik utrpení, kolik je jen možné. Všechno, co dělám, vychází přímo z toho; rozhodujeme se na základě toho, která možnost povede k nejmenšímu množství utrpení. 

Samozřejmě lze diskutovat o co optimálnějš strategii. Bruce Friedrich a já jsme vybrali lekce z dekád našeho aktivismu a poznatky stovek dalších aktivistů v naší knize The Animal Activist’s Handbook.

I přes současný horor a utrpení, pokud se na to podíváme z dlouhodobého hlediska a jsme ochotni věnovat náš limitovaný čas a zdroje na práci, kterou je potřeba dělat, měli bychom být hluboce optimističtí. Pokud budeme brát utrpení vážně a aktivně se angažovat, můžeme všichni vytvářet skutečnou, zásadní změnu každý jednotlivý den.

Vzhledem k počtu trpících jedinců a důvodům , který se za touto brutalitou skrývají, věřím, že osvobození zvířat je morálním imperativem naší doby. Můžeme být generací, která přinese tento příští etický pokrok. Měli bychom si libovat—skutečně libovat!—ve svobodě a příležitostech, které máme, v šanci být součástí něčeho významného! Je to tak smysluplný a radostný život, jaký si dokážu představit.

Nemáme žádné výmluvy pro vyčkávání. Dělat smysluplné, konkrétní kroky pro zvířata nevyžaduje nic jiného než naši volbu. Nemusíte zakládat skupinu. Nemusíte prosadit zákony. Musíte udělat jednoduchou, ale podstatnou a život měnící volbu být součástí této nezbytné činnosti.

Koneckonců hluboko ve svých srdcích cítíme, že nezávisle na tom, co si o sobě myslíme, naše jednání odhaluje, jakým člověkem skutečně jsme. Všichni si můžeme přímo tady a teď zvolit se spojit dohromady a věnovat naše životy  záměru, maximalizovat množství dobra, kterého můžeme dosáhnout, abychom skutečně změnili svět k lepšímu.