Beránci moří

 Martin Uhlíř, RESPEKT  

S psycholožkou Dianou Reissovou o tom, jak ji učili delfíni, zodpovědnosti vědců a podstatě inteligence

(úryvek)

 

 

Lze říct, v čem se jejich myšlení odlišuje od našeho?

Díváme se na jiné živočichy optikou založenou na naší vlastní inteligenci. Možná proto u nich nedokážeme inteligentní chování vždycky rozpoznat. Delfíni se ubírají jinou evoluční cestou než primáti, k nimž patříme i my, po 95 milionů let – tehdy žil poslední společný předek primátů a kytovců. Do moře se předkové delfínů vrátili před 65 miliony let. A ačkoli mají jiné smysly, dokonce i jinou organizaci mozku, projevují schopnosti, o nichž jsme si dosud mysleli, že jsou výlučně lidské: užívají nástroje, rozpoznávají se v zrcadle, chápou sekvence symbolů podobné větám a podobně. Skutečnou povahu jejich inteligence ale teprve začínáme chápat. Nevím, zda jí někdy porozumíme úplně. Dělicí čára mezi lidmi a zvířaty už ale rozhodně není tak ostrá.

 

.........Řekla jste kdysi o delfínech, že se chovají jako malí vědci. Co jste tím myslela?

Delfíni si dovedou vytvořit vlastní objekty, se kterými si hrají. Vyfouknou svým dechovým otvorem pod vodou vzduch a vytvoří prstenec bublin. Poté kolem něj plavou, prohlížejí si ho, zaujímají vůči němu specifické pozice na dně bazénu. Mohou vyfouknout druhý prstenec, který se s tím prvním spojí a vytvoří objekt velikosti obruče, jímž delfíni proplouvají. Je to pozoruhodné chování, které vyžaduje plánování, promýšlení věcí předem.

Jednou jsme pozorovali skupinu delfínů, kteří sledovali tuhle hru s prstenci z bublin. Jeden z nich přinesl ze dna bazénu kus ryby a vložil ji do prstencovitého sloupce vzduchu. Všichni to pozorně sledovali, a pak to opakovaně zkoušeli také. Připadala jsem si, že pozoruji své kolegy, kteří provádějí experiment. Zdá se, že se delfíni velmi zajímají o to, co se stane, když udělám tohle a tamto. Zkoumají podmíněnost, vzájemnou souvislost věcí. Řekla bych, že hodně zkoumají i nás.

 

Svými výzkumy jste pomohla ukázat, že indičtí sloni a delfíni skákaví také rozpoznají svůj odraz v zrcadle, což je schopnost, která je třeba u goril velmi vzácná. Co z toho vyplývá? Souvisí to třeba s empatií?

Tato schopnost se pokládá za důležitou součást lidské inteligence. Rozpoznáme, že to v zrcadle jsme my, externalizovaná verze nás samých. Máme tedy určité sebeuvědomění a chápeme, že existuje více různých „já“. Kromě toho se o svůj obraz v zrcadle aktivně zajímáme. Mnoho pokusů ukázalo, že to není výlučně lidská vlastnost. Mně na tom nejvíc fascinuje, jak podobné může být chování lidí, lidoopů, slonů a delfínů, dokonce i chování před zrcadlem: Co se stane, když zavřu oči? Jak to vypadá uvnitř mé tlamy? Zkoumají to sloni i delfíni. Prohlížejí si části těla, které normálně nevidí.

Běžně o zvířatech nepřemýšlíme v tom smyslu, že mají podobné sebeuvědomění jako my. Nazývá se to kognitivní konvergence – ačkoli se různé druhy vyvíjely různými evolučními cestami, mají podobné schopnosti. Něco nám to prozrazuje o vývoji inteligence na naší planetě. Nejenže existují různé druhy inteligence, ale týž druh inteligence se může vyskytovat u velmi odlišných živočišných forem.

 

Jak tedy o delfíní inteligenci přemýšlíte?

Delfíni nemají jen objemově velký mozek. Nedávné výzkumy ukazují, že mají také více neuronů než jiní živočichové. Což znamená, že mají i více spojů mezi těmito buňkami. Možná že schopnost rozpoznat sám sebe v zrcadle a vůbec chuť se do zrcadla na sebe dívat je emergentní, náhle se vynořivší vlastností mozku, jehož složitost přesáhla určitou hranici. Lidé mají tendenci říkat: „Proč by měl mít delfín chuť dívat se na sebe do zrcadla?“ „Proč by měl slon mít chuť dívat se na sebe do zrcadla?“ Já se pak ptám: „A proč bychom ji měli mít my?“

 

Mají podobně složitý mozek i indičtí sloni?

Všechny druhy, jejichž příslušníci se rozpoznají sami v zrcadle – a není jich mnoho –, mají velký a složitý mozek a projevují schopnost empatie. Nejen vůči vlastním příbuzným, ale i vůči nepříbuzným jedincům. A dokonce i vůči příslušníkům jiných druhů. Starají se o zraněná zvířata, pomáhají jim. Někdo může tvrdit, že je to biologicky naprogramované jednání. Já si to nemyslím. Delfíni a další kytovci se chovají velmi rozmanitým způsobem. To je s předem daným, automatickým chováním v rozporu.

 

Jaká zvířata pomáhají jedincům jiných druhů?

Před lety spadlo malé dítě do výběhu goril v zoo. Gorilí samice se o něj starala, dokud nepřišla pomoc. Je spousta případů, kdy pes zachránil svého pána nebo jiného člověka. Pes také dotáhl jiného psa, kterého srazilo a poranilo auto, na okraj silnice, mimo nebezpečí.

Z dávných časů známe pověsti o tom, jak delfíni zachránili námořníky. Starověkého řeckého básníka Ariona prý delfín odnesl na břeh, když jej námořníci hodili přes palubu. Ale i dnes se k nám dostávají informace o zachráněných. Volala mi řada lidí, kteří vyprávěli, že je delfíni zachraňovali před tsunami. Jeden muž mi líčil, že plul se svou rodinou ve veslici a náhle bylo moře kolem nich plné ploutví. Mysleli si, že jsou to žraloci, ale byli to delfíni. Strkali loď směrem ke břehu. O několik minut později vlna udeřila. Ten muž se domnívá, že je delfíni zachránili, že o nebezpečí věděli. Je to zase jen anekdotické pozorování, jenže když takových pozorování shromáždíte spoustu, začnete si říkat: Možná, že ta zvířata vědí, co dělají. Myslím, že o tom máme docela přesvědčivé důkazy. Jejich chování je opravdu pestré, nezachraňují někoho pořád, nepodpírají každého, kdo plave na hladině. Není to naprogramované jednání.

 

Co nám inteligence delfínů prozrazuje o evoluci člověka? Hodně se debatuje o tom, co vyvolalo růst lidského mozku, zdůrazňuje se třeba příprava jídla na ohni, lov, výroba nástrojů a podobně. Naznačuje příklad delfínů, že podněty mohly být spíš sociální – vztahy mezi jednotlivci, spolupráce, péče o mláďata?

Měli jsme ve zvyku uvažovat o člověku jako o vrcholu evoluce, vidět jej na špici evolučního stromu. Současný pohled je jiný, evoluční strom je hodně rozvětvený – různé druhy jsou na různých větvích, žádný ale není na špici. Inteligenci a komplexní chování pozorujeme napříč celou živočišnou říší. Jsme s ostatními druhy spřízněni, člověk je jedním ze živočichů.  

....  

Jak taková delfíní kultura vypadá?

Spatřujeme ji v různých věcech. Jednou z nich jsou jejich hlasové projevy. Kultura spočívá v předávání určitých znalostí buď v téže generaci, nebo z rodičů na potomky. Zkoumáme, jak si mladí delfíni osvojují hlasový repertoár – je to jedna z věcí, na kterých pracuji. Mláďata delfínů se učí pomocí napodobování, vydávají spoustu specifických zvuků podobně jako děti. A pak si osvojí zvuk, který vydávají dospělí, načež své dětské zvuky opustí. Jen málo druhů je schopno vokálního učení.

Používali jsme k výzkumu vodní klávesnici. Když delfíni zmáčkli tlačítko, ozval se signál generovaný počítačem a zároveň dostali nějaký předmět nebo byli svědky nějaké aktivity. Pozorovali jsme, že delfíni se rychle učí nové signály, chápou asociaci mezi signálem a předmětem a že používají klávesnici funkčním způsobem.

Dám vám příklad: delfín během úvodní lekce stiskne tlačítko určitého tvaru a uslyší takovýhle signál (dr. Reissová zapíská krátký motiv skládající se ze tří tónů), který jsme vytvořili jako symbol pro míč. Delfín ten zvuk zopakuje. Nic za to nedostane, neodměňujeme ho rybami, dělá to sám od sebe. Pak připlave zpátky ke klávesnici, sám ten signál vydá a stiskne příslušné tlačítko, takže ten zvuk opět uslyší. Teď už nic neimitoval, ale sám zvuk vytvářel. Vzápětí dostane míč. Jakmile jej má, šťouchá jej tlamou po bazénu a znovu píská tu melodii, která míč symbolizuje. Velmi se to podobá tomu, co pozorujeme u malých dětí, když se začínají učit mluvit.

 

Může se ale delfín naučit jednoduchou gramatiku podobně jako šimpanz?

Můj kolega Louis Herman z Havajské univerzity během 20 let trvajícího výzkumu ukázal, že pokud delfíny učíte umělý znakový jazyk, kód založený na gestech, který jste vytvořili, pravidla gramatiky si osvojí. Řeknete jim pomocí gest „dej fotbalový míč k oknu“ a delfín to udělá. Změníte to na „dej basketbalový míč k oknu“ nebo „dej obruč k levému oknu“ a on to splní. Delfíni také sami sestavují slova do vět. Rozumějí pravidlům kombinování slov, tedy gramatice. A také vytvářejí nové signály kombinací těch původních. Spojí třeba signál pro míč se signálem pro kroužek. Pozorovali jsme, že ten nový signál pak používají během zvláštní složité hry s oběma předměty. Naznačuje to, jaký by mohl být jejich vlastní způsob komunikace. Máme nyní sofistikovaný software, pomocí něhož zkoumáme strukturu jejich vlastních signálů.

 

Víme, co jejich vlastní signály znamenají, o čem spolu „hovoří“?

Právě že ne. Kdybychom to jen věděli! Všichni bychom rádi rozluštili komunikaci delfínů. Z mnoha důvodů: čím více jim rozumíme, tím více si jich vážíme. Zadruhé, kdybychom rozuměli jejich zvukovým signálům, mohli bychom jim být lepšími partnery a chovateli, lépe bychom rozuměli potřebám těchto zvířat ve volném moři i v akváriích. Teď se třeba snažím zjistit, zda delfíni mají nouzový signál. Mám za sebou mnoho záchranných a rehabilitačních prací, zachraňovali jsme volně žijící delfíny, kteří se ocitli v úzkých. Mám určité poznatky, které budu brzy publikovat.

 

Máme vůbec právo s těmito inteligentními zvířaty experimentovat? Třeba je umísťovat do izolace?

To neděláme. Ve Spojených státech je to dokonce protiprávní, delfín je velmi společenský tvor a nesmíte jej ponechat o samotě. Někdy ale vyhledávají samotu dobrovolně a pak je můžete pozorovat v izolaci.

 

Smíme je ale vůbec chovat v zajetí, kde mají jen omezenou možnost pohybu?

Jsem proti tomu, aby byli delfíni odchytáváni ve volné přírodě. Pokud vím, žádné akvárium ve Spojených státech v posledních dvaceti letech divokého delfína nepřijalo. Chovají delfíny narozené v zajetí. Pokud v tom budou akvária pokračovat, pak jsem pro to, aby měla povinnost působit na veřejnost, předávat milionům svých návštěvníků silné poselství o ochraně těchto zvířat a jejich potřebách.

 

Jak pomáháte delfíny chránit vy?

Vystupuji proti organizovanému lovu delfínů v Japonsku. Jsou to velmi vnímavá, společenská a inteligentní zvířata, která cítí bolest a utrpení. Provádíte-li u delfína i menší lékařský zákrok, jste povinni použít určitou formu anestezie – není to kompletní uspání, ale chráníte ho, aby necítil bolest. Je tedy úplně neuvěřitelné, že tato zvířata jinde brutálním způsobem zabíjejí.

 

Na letošní výroční konferenci amerických vědců v San Diegu jste promítla video, které zachycuje počínání rybářů u japonského přístavního městečka Tajdži. Vidíme hák zabodnutý v oku zvířete, delfíny, kterým provazy zabraňují, aby se vynořili nad hladinu a nadechli, zátoku rudou od krve. Proč k tomu dochází?

To, co dělají, je neospravedlnitelné a neuvěřitelné mučení. Zorganizovala jsem skupinu vědců a pracovníků Světové asociace zoologických zahrad a akvárií. Společně jsme se obrátili na japonské velvyslanectví ve Washingtonu. Snažili jsme se s nimi mluvit o etických a vědeckých souvislostech lovu. Oni nám však řekli, že delfíni představují pro japonské rybáře konkurenci, a proto jsou likvidováni. To ovšem není pravda, delfíni loví jiné druhy ryb než rybáři. Máme důkazy o tom, že rybáři dokonce delfíny využívají jako obětní beránky, svalují na ně vinu za nadměrný lov, jehož se sami dopouštějí. Zadruhé lidé na velvyslanectví tvrdili, že tento lov je součástí japonské kultury, určitý zdroj kulturní hrdosti. Podle mě je strašné, že lidé mohou čerpat hrdost z takové bolesti a utrpení.

 

Byli jste úspěšní?

Naivně jsme si mysleli, že japonská vláda možná nezná výsledky vědeckých výzkumů, a když ji budeme informovat, něco se změní. Nezměnilo se nic. Přesto si myslím, že by tlak vědecké komunity mohl hrát roli. Razím pojem „vědecký kosmopolitismus“. Být kosmopolitní znamená být občanem světa. Věda přesahuje hranice, neexistuje jen v zemi, kde se odehrává. Nestačí, abychom psali vědecké články. Měli bychom psát knihy a články do populárních časopisů. Když se nám podaří s našimi poznatky dostatečně seznámit veřejnost, můžeme dosáhnout změny. Kdyby k takovým kulturním změnám nedocházelo, kdyby kultura zůstávala pořád stejná, ženy by neměly volební právo. Dodnes by existovalo otroctví.

 

Co na to japonští vědci? Obracejí se na svoji vládu také?

Mluvila jsem s kolegy v Japonsku a oni chtějí, aby diskuse pokračovaly. Jenže vědci, kteří tam vystoupili s podobnými argumenty jako my, pak měli problémy. Spoustu laboratoří v Japonsku financuje vláda a tamní badatelé teď říkají: nemůžeme mluvit, protože to má pro nás negativní důsledky. Jsou odsouváni stranou, marginalizováni.

 ..... 

Několikrát jste zmínila určité druhy živočichů – slony, delfíny a lidoopy. Měli bychom v etických otázkách nějak rozlišovat mezi nimi a ostatními zvířaty? Měly by nejvyspělejší druhy dostat zvláštní práva?

To není dobrá cesta. Pak by každý mohl říct: „Hm, pes nedosahuje dostatečné úrovně kognitivních schopností, klidně se k němu chovejme špatně. Kočka nepozná svůj obraz v zrcadle, nemusíme s ní tedy zacházet slušně.“ Myslím, že to jde vymyslet lépe. Měli bychom vytvořit lepší systém ochrany zvířat, který by zabránil tomu, aby trpěla. Existují celosvětová hnutí, která to prosazují. V laboratořích platí pravidla, jež zbytečnému utrpení zabraňují. Je nepředstavitelné, že se delfíni loví způsobem, jakým se v laboratoři v žádném případě nemůžete chovat k myši. Gándhí řekl něco v tom smyslu, že společnost můžete soudit podle toho, jak se chová ke zvířatům. Základní myšlenka tedy je, abychom se zvířaty zacházeli dobře.

Nestává se často, aby na vědecké konferenci lidé potlačovali slzy a odvraceli oči od promítacího plátna. Americká psycholožka a etoložka Diana Reissová přitom jen promítla záběry z filmu The Cove (Zátoka), u jehož zrodu stála a který letos získal Oscara za nejlepší dokumentární snímek. Je o brutálním zabíjení delfínů včetně mláďat v národním parku Tajdži v Japonsku . Delfíni mají vlastní kulturu, jsou altruističtí, rádi zkoumají okolní svět. Přesto se na ně často nevztahuje ani ochrana, jíž se dostává hospodářským či laboratorním zvířatům.   Lov probíhá tak, že rybáři na člunech vytvoří pomocí úderů do kovových rour ve vodě akustickou bariéru, pomocí níž naženou skupiny volně žijících delfínů včetně matek s mláďaty do malé laguny. Pak svážou zvířata ocasy k sobě a obvykle je vytáhnou na břeh, kde je často ponechají řadu hodin, než je zabijí. Dříve rybáři usmrcovali delfíny tak, že je zaživa rozřízli a počkali desítky minut, až zemřou, později pod tlakem veřejného mínění praxi změnili – nyní zarazí kovovou tyč do hlavy delfína v domnění, že jej tím zabijí nebo omráčí. Ve skutečnosti však většina zvířat úder tyčí přežije a zůstane při vědomí, jen se nemůže hýbat. Rybáři pak do otvorů v hlavách zarážejí dřevěné kolíky, aby neodtékala krev.

Věda, lži a tradice

Naše  média nepovažovala konferenci o lovu  velryb za nijak důležitou a o probíhajících jednáních veřejnost informovala jen letmo. Britské listy v jednom  článku citovaly komentář Adama Wajraka uveřejněný v Gazetě Wyborczej nazvaný: Máme krev velryb na rukách:

"Lov velryb je krvavá záležitost. Představte si, že lovci vstoupí do lesa, prošpikují jelena harpunami a ještě živého ho na louce rozporcují. V každé normální zemi, v každé civilizované společnosti by to bylo uznáno za barbarské a zakázané. Tradice není žádnou omluvou. Norsko, Island, a především Japonsko nejsou chudé země, které nemají jinou možnost, jak poskytnout svým obyvatelům živočišné bílkoviny. Trvají na této barbarské proceduře proto, aby dokázaly světu a části jejich společností, že jsou velmi tvrdé a nezávislé. Píšu části, protože vím, že v těchto zemích stále více a více lidí vyjadřuje svůj nesouhlas s touto 'tradicí'.

Potkal jsem mnoho mladých Norů stydících se za svou zemi. Zvlášť hrdinští jsou japonští obránci velryb, kteří za svou činnost končí ve vězení. Oceány jsou naší společnou odpovědností. Krev velryb, těchto krásných, citlivých a moudrých zvířat umírajících v agónii, nespočívá jen na rukou zemí, které by je neměly lovit. Jsou i tací, kteří s tím souhlasí. Ti, kteří se otočí zády a předstírají, že nevidí. To udělalo Polsko. Stydím se za ministra životního prostředí Andrzeje Kraszewského. Stydím se za Polsko. Teď máme krev velryb i na svých rukou".