Narodil
se 9. února 1940 v Kapském městě. Vedle psaní se věnuje i akademické činnosti
– působil na několika univerzitách v Jižní Africe a Spojených státech.
V několika románech, z nichž zejména ty první nezapřou silnou inspiraci dílem
Franze Kafky, se mu podařilo podat působivý obrázek jihoafrické reality,
zejména pak jihoafrického drsného venkova, a na pozadí úchvatné, leč zároveň
kruté přírody zajímavým způsobem postihnout aktuální společenské a
politické problémy nejen Jižní Afriky, ale celého moderního světa. Coetzee
se stal prvním autorem, jemuž se podařilo získat dvakrát prestižní
britskou cenu Booker Prize: poprvé za román Život a doba Michaela K, podruhé
za román Nemilost. Obě knihy vyšly v českém překladu. Coetzee o sobě dal
výrazně vědět již románem V srdci země (In Heart of the Country), který
získal v roce 1977 nejvýznamnější jihoafrickou literární cenu CNA. Coetzee
je vášnivý kritik našeho špatného
zacházení se zvířaty. Ve své knize
Elizabeth Costello,
jež čerpá z dříve publikovaných autorových přednášek a esejů,
které spojuje do pozoruhodného portrétu fiktivní australské prozaičky Elizabeth
Costellové. Úhelným
kamenem knihy jsou práva zvířat, což je téma, které Coetzeeho zajímá delší
dobu a kterému též věnoval sbírku přednášek The
Lives of Animals (Princeton,
1999). Elizabeth Costellová je vegetariánka,
která se snaží – v návaznosti na Kafku ukázat, že se zvířaty zacházíme
způsobem, který svojí podstatou ohrožuje kosmos. Costellové, a ani
Coetzeemu, nevadí tolik samotný fakt konzumace masa. Mnohem děsivější je
existence „průmyslu smrti“. Zvířata jsou uměle chována za účelem
zabití a následné pohodlné konzumace. Jakékoli napětí, vztah – který
mohl existovat třeba mezi lovcem a loveným zvířetem – zde chybí a na jeho
místo nastupuje lhostejný vztah konzumenta ke konzumovanému. Costellová si v románu vyslouží obrovskou kritiku za to, že pro masové vybíjení zvířat použila pojmu „holocaust“ a explicitně přirovnala masokombináty k vyhlazovacím táborům. Aniž by chtěl propagovat antisemitismus, autor zde po mém soudu naráží na závažný problém myšlení a psaní druhé poloviny dvacátého století: kvůli nezpochybnitelné tragédii několika milionů lidí se určitá skupina obyvatel stala nedotknutelná, a to do takové míry, že nejen že není možné ji kritizovat, ale ani použít její historii pro přirovnání. Přitom přirovnání, které provádí Costellová, zdaleka není nechutné a dokonce ani urážlivé – pokud člověk přijme jejich výchozí bod, totiž že masokombináty jsou něco strašlivého, pak vlastně říká totéž, co představitelé akademického průmyslu holocaustu.
|
|
|
|
Dovolte
mi, abych to řekl otevřeně: jsme obklopeni činy ponižování, krutosti a
zabíjení, které se nejen vyrovnají čemukoliv, čeho byla schopná třetí
říše, ale dokonce ji i překonávají, protože naše konání nemá konce,
neustále se obnovuje a přivádí neustále na svět králíky, krysy, drůbež,
dobytek jen proto, abychom je zabíjeli.