Kočky

 

Pojďte ke mne všecky, vy těšitelky mnoha mých teskných let, od dětství! Pojďte, vy chmurné, žíhané, jež jste popsány runami tajemných básní! Vy bílé, jejichž srst narostla z teplého mléka kravek! Vy černé, jez se podobáte mé první milence! A vy tříbarevné, které jste podobny podzimnímu dnu, rzivý jako říjnové listí, černý jako vody v lesních tůních a bílý jako jinovatka po mrazu nočním!

Pojďte ke mne a upřeďte mi tkanivo krásného snu!

Viďte, lidé vám nevěří a pomlouvají vás; ale přece ve dveřích statků a chalup, i ve vratech stodol a kůlen vám nechávají otvory, abyste k nim mohly. Ani ne z lásky, ale pro jistotu, aby nebyli zahanbeni, neboť tuší snad, co my víme: že v kamenné bráně Edenu také jest chatiére a že vy tam chodíte - pro odlesk útěchy samotářům.

 

 

Mrtvá kočka

(Sníh na zápraží)

 

Vrak z bídy břehu
vychrtlá, malá
kočka tu leží.
Teplou a svěží
rozdala něhu.

Smutně tu čeká
na krůpěj mléka
od luny a sněhu.
Noc po sobotě,
zima je, svítá
luna kamenitá.
Stydne mrtvé kotě.

Čí vina je smyta?

Blázen

(Odlet vlaštovek)

Blázen jsem ve své vsi,
znají mne smutní psi,
bílí psi ospalí,
plynoucí do dáli,
žádný z nich neštěká:
těší mne zdaleka,
jsou to psi oblaka,
běží a nekvílí.
 
Smutkem jsou opilí,
kam jdeme, nevíme:
požehnej duši mé.
Pastýři prastarý
s hlubokými dary
měsíci a bdění,
s trny na temeni
těžkém, rozbodaném
jako srdce.
Amen

Píseň raněného ptáka

(sbírka Žízně)

Loučím se s vámi před sladkou smrtí,
opojné dálky perspektiv!
Naposled zpívám, naposled zírám
v modravý obzor teskných niv.

Krůpěje černé z křídel mi kanou,
v nehybných listech šelestí.
Naslouchám, cítím, větry jak vanou,
srdce mé chví se předzvěstí.

S létem se loučím, pustými lesy,
v pasekách s výhní, vonnou jahodami,
s potoků proudy, pstruhy skvrnitými,
s bouřemi jara, zelenými krami.

Se zimou bílou, kdy mlčel sníh,
a s tichem posvátným, kdy kraj jen skřek můj plnil;
barev kdy nebylo, jeřáb jen v alejích
se krví živou chvěl a v rudých stuhách vlnil.

Naposled vzhůru svá chorá křídla vznesu,
oko pak zkalí se jak slunce mlhou ranní;
vyschlých hor na hrotech a v stržích, na útesu
k smrti se připravím a nezastesknu ani.

Divá tam vichřice vírně mraky trhá,
zpívá tam šíleně a v propasti se vrhá,
blesky tam vstávají, z mraků hrůza čiší:
na skály vyletím - zemru na nejvyšší!