Biješ-li skříň, řve

Jak to, že pod lidskou taktovkou jako by postupně krachovaly všechny osvědčené přírodní zákonitosti dávající všem bytostem dostatečný prostor k životu bez hrozby vzájemné likvidace či nesmyslného týrání? Etologové studující fyziologické základy chování živočichů jsou přesvědčeni, že za to může nerovnoměrnost lidského vývoje. Sociální pudy člověka zůstávají i po statisících letech zvířecí, zatímco obrovský rozvoj intelektu lidem umožnil zmnohonásobit jejich přirozenou sílu. Podle zastánců Darwinovy teorie dala příroda zvířatům tělesné »vybavení« odpovídající jejich povaze. Zakladatel etologie a držitel Nobelovy ceny za fyziologii Konrad Lorenz přirovnává v tomto ohledu člověka s pazourkem v ruce k holubovi vybaveného zobákem krkavce. Ale nezůstalo jen u pazourku. Stále lépe vyzbrojené lidstvo se vymklo limitům své tělesné výbavy. Díky tomu si mohlo - nejprve ze strachu, dnes i pro větší pohodlí - podmanit téměř vše. Ostatní zvířata proti němu nemají šanci.

Svůj výskok nad ostatní živočichy si člověk posléze sám pro sebe zdůvodnil jako od věků danou nadřazenost: zvířata nemají duši, necítí, nemyslí a jsou zde jen od toho, aby sloužila pánu tvorstva. Tato jednoduchá ideologie přetrvala až do současnosti, ačkoli ji mezitím dosažené poznání usvědčilo ze lži. Ještě Descartes mohl s čistým svědomím tvrdit: »Biješ-li psa, řve. Nedomnívej se ale, že cítí bolest. Jeho nářek je čistě mechanický reflex. Zvířata jsou nevinná, nehřeší, a tedy nemohou být trestána. Dobrotivý a spravedlivý Bůh jim nedal žádnou citlivost. Nemají duši, a když je lidé týrají, nic o tom nevědí.« Dívat se na kňučícího psa stejně klidně jako třeba na vrzající skříň však už dnes dost dobře nejde. »Ze zásadních důvodů pokládám všechna tvrzení o subjektivních prožitcích zvířat za vědecky nelegitimní, s výjimkou jednoho: že zvířata subjektivní prožitky mají. Nevíme a nemůžeme vědět, co subjektivního se odehrává v huse, která se všemi objektivními příznaky zármutku v obličeji postává na jednom místě. Ale nemůžeme se ubránit pocitu, že její utrpení je s utrpením naším bratrsky spřízněno,« napsal už před čtyřiceti lety zmíněný etolog Lorenz. Přesto byla zvířata právě v našem poučeném půlstoletí zotročena způsobem v Descartových časech nepředstavitelným. Apokalypsu přinesl zrod »živočišné výroby«. A i když se ví, že její postupy znamenají dosud nevídanou míru utrpení jiných živých bytostí, lidé se s tím bez potíží smířili.

A přece se točí

Důvodem této necitelnosti je lákadlo na druhé misce vah: levné a snadno dostupné potraviny. Kvůli němu zůstalo zákulisí velkochovů dlouho mimo obecný zájem. Sem tam sice proskočily informace o těsných kójích, kde se na několika metrech čtverečních mačkají desítky zvířat, o hladu a žízni v dobytčích transportech, o mučení na jatkách, ale většina jedlíků masa nechtěla o »živočišných« osudech svého řízku nic slyšet.První ucelené zprávy o existenční pouti dobytka od narození k porážce se objevily v Anglii v šedesátých letech díky knize Animal machine (Zvířecí stroj). Fakta odkrývající závoj nad tajemným světem kravínů, vepřínů a drůbežáren vyvolala v Anglii velký rozruch. Dokonce takový, že se uveřejněnými informacemi zabýval parlament. Ze zvláštního zasedání pak vznikla zpráva, ve které se s posvěcením poslanců konstatuje: ano, zvířata strádají. Aby se tak do budoucna nestávalo, usnesli se zákonodárci na několika jednoduchých pokynech: dobytek by neměl být ve stájích a při převozech fyzicky či psychicky týrán, měl by dostávat kvalitní potravu a netrpět zimou, žízní či dlouhodobou a neuniknutelnou úzkostí.Britský soupis prolomil ledy. O to, co se vlastně honí hlavou kusům ustájeného masa, se začali zajímat lidé i jinde v Evropě. Náhlá vstřícnost vedla k publikaci etologických výzkumů zabývajících se fyziologickými základy živočišného chování. (Měří se například množství energie, které je zvíře ochotno vynaložit, aby něco získalo či naopak pozbylo. Na cestě za svým cílem musí překonat třeba odpor větrného tunelu nebo vynaložit sílu nutnou k otevření dveří.) Výsledné zjištění bylo ohromující: přes všechnu snahu šlechtitelů, přes generace odchované na betonu a železných roštech němá tvář nezdegenerovala. Uklidňující fikce, že dobytku a drůbeži život v průmyslovém koncentráku »nevadí«, protože úspěšnou domestikací už dávno ztratily jakékoli přirozené instinkty, byla vyvrácena.

Máte smůlu, prasata

Na počátku 70. let si veřejné mínění západoevropských zemí vynutilo na svých vládách zákony k ochraně zvířat. Postupem času se tyto právní normy staly znakem »civilizovanosti« a patří k běžné výbavě každého demokratického státu. Má je i Česká republika. Nicméně ve všech těchto zemích narazila diskuse o právech zvířat na jasný signál, že z rozjetého vlaku se vystupuje obtížně. I v naší sněmovně se brzy projevil tlak zemědělské lobby: bude-li se to s ochranou přehánět, je veta po masném průmyslu v Česku.Chovatelská branže už poznala, že netrápit některá zvířata je vlastně výhodné: líp rostou, dávají víc mléka a je z nich vůbec větší ekonomický užitek. Na druhou stranu ale existují »provozy«, ve kterých by změna podmínek značně prodražila výrobu. Takže někdo má štěstí, někdo zase smůlu. Polepšili si například býci. U nich farmáři celkem bez odporu akceptují zákaz chovu na železných roštech. Je to sice nejméně pracné, a tedy nejlevnější, ale zbídačelá zvířata zase málo tloustnou. Když jim dovolíme stát nohama na pevné zemi, či dokonce ležet na slámě, odvděčí se nám za námahu rychlejším váhovým přírůstkem. Určité ohledy se vyplatí i u krav: stádo v duševní pohodě dává více mléka. 

Hůř už jsou na tom prasata. Samozřejmě také prospívají lépe ve výběhu než v našlapaných klecích moderního vepřína, ale výnos druhé varianty je v součtu přece jen větší. A nejhůř je na tom drůbež. Z té se v procesu živočišné výroby podařilo udělat »věc« téměř dokonale. Je to vidět už na ojedinělé selekci, kterou kuřata projdou hned po narození: kohoutky (kteří nesnášejí vejce, a tudíž jsou k ničemu) odváží dopravníkový pás do obrovských beden, kde se hodiny pomalu dusí vahou neustále přibývajících těl. Na konci směny je pak celá polomrtvá masa hromadně rozšrotována. Slepičky čeká pár měsíců života v tzv. bateriovém ustájení, tedy v jedné z nekonečných řad klecí tak malých a plných, že v nich pták nemůže ani narovnat nohy, natožpak roztáhnout pahýly křídel. Podle odhadu expertů z Výzkumného ústavu živočišné výroby v Praze by ale při přechodu na volný způsob chovu stoupla cena vajec minimálně o čtvrtinu. Pokud by tedy parlament bateriový chov zakázal, byla by tuzemská produkce vbrzku smetena levnější konkurencí ze zahraničí. K tomuto kroku se zatím odhodlala jediná země - Švýcarsko -, která však svůj trh chrání vysokými cly. Snaha přesvědčit konzumenty osvětou, aby raději kupovali sice dražší, ale ne tak drasticky získaná vejce, se zatím v žádné zemi nesetkala s úspěchem. Ochránci zvířat proto ironicky podotýkají, že věc by mohla rychle vyřešit jen náhlá epidemie nemoci »šílených slepic«.

Kráva žere krávu

Tím se dostáváme zpět k BSE. Protože otázka zní: pokud průmyslově zotročená zvířata nezdegenerovala, kde se vlastně vzalo narušení jejich mozku?Živočišná výroba neznamená jen prosté nahnání zvířat do kójí gigantického velkochovu. Vidina maximální užitkovosti naučila farmáře složitějším kouskům. Aby se zvíře chovateli »vyplatilo«, musí přibývat na váze podle programu (např. u býků na maso je to zhruba jeden kilogram denně). Při tomhle tempu je ovšem dobytek zralý na jatka zhruba po roce a půl, což je problém: krmení složené jen z píce mu za tak krátký čas nevytvoří dostatek bílkovin nutných pro přirozený růst. Chovné podniky proto začaly zvířatům dodávat bílkoviny už hotové, v krmných směsích. Za jejich základ sloužila nejprve rybí moučka (rozdrcené sušené ryby), později se začal používat i odpad z jatek. Jednu složku tvoří krevní moučka ze zachycené krve, druhou nevyužitelné zbytky poražených zvířat: hlavy, části končetin, kosti. Vše se rozdrtí, roztaví na polévku a nechá usušit. Oddělováním jednotlivých mrtvol podle druhu se jatka pochopitelně nezdržují, takže v konečném důsledku kráva žere opět krávu. Do krmných směsí se nepřidávají pouze odpadky ze zvířat poražených, ale také pošlých. Výrobci se domnívali, že vysokoteplotní příprava krmné směsi všechny eventuální nákazy zničí. BSE běsnící už deset let v Británii je ale přesvědčila o opaku. Zdroj této choroby totiž podle expertů prakticky nejde lidskými technikami zničit. Proto se už mezi britskými vědci objevil návrh, aby se místa, kde budou nemocné krávy spáleny, stala pro člověka na několik příštích staletí uzavřenými zónami.

Chraňte zvířata 

Nemoc šílených krav lze chápat jako moment, kdy příroda řekla dost. Představa, že tupá zvířata na řetězu se nemají jak bránit, a můžeme si tedy s nimi dělat, co se nám zlíbí, se ukázala jako zrádná. Informace, že britskému dobytku »něco« rozežírá mozek, deset let nikoho netrápila. Stačila jediná zprávička, že by tuto nemoc mohl dostat i jedlík hovězího masa, a svět byl na nohou.Zatím ovšem není jasné, zda tato zkušenost přiměje podstatnou část lidstva k odmítnutí živočišné výroby jako takové. Dosavadní průběh »skandálu« říká, že ne. Po kratší panice a z ní vyplývajícího nezájmu o hovězí maso se konzumace vrací na předešlou úroveň. A krátkodobý pokles si lidé vynahradili většími porcemi vepřového a drůbeže.Existují ovšem teorie, podle kterých ke změně náhledu na zvířata ve stájích dřív nebo později dojít musí. Americký filozof Peter Singer například tvrdí, že stejně jako rasismus či sexismus je odsouzeníhodný i antropocentrismus. Společnost podle Singera bere postupem času stále větší ohled na své slabé členy: nejdříve byla přiznána práva otrokům, v tomto století ženám. Je tedy jen otázkou času, kdy přijde řada na zcela bezbrannou němou tvář.


Koncentrace a vývoz 

Největší podnět k prudkému zvětšování chovů v západním světě dala průmyslová revoluce. Koncentrace dělníků ve městech a rozmach životní úrovně si žádaly stále větší produkci potravin. Už v minulém století začaly vznikat na velkých državách půdy velkostatky, kde spatřila světlo světa nová vědecká disciplína - šlechtitelství. Její cíl byl jasný: vzájemným křížením kusů s obdobnými proporcemi dosáhnout co největší užitkovosti. Nejdříve v Anglii a později i v dalších zemích postupně vznikaly šlechtitelské stanice schopné »vyrobit« plemena speciálně produkující maso a mléko. O skutečném boomu průmyslové výroby potravin lze ale hovořit až po druhé světové válce. S rozšiřováním trhů přestali být producenti masa navíc omezeni domácí spotřebou a dobytek začal ve velkém cestovat přes kontinenty. Evropa dováží každý rok statisíce ovcí z Nového Zélandu, krávy nebo prasata naopak vyváží na Tchaj-wan, do Jižní Afriky či Saúdské Arábie. Jen Českou republiku opustilo mezi loňským lednem a zářím přes padesát tisíc krav, nejdále do Izraele.»Výroba« masa v Evropské unii je skutečně pozoruhodným fenoménem. Na nohou ji drží spleť nejrůznějších dotací a norem, která nemá ve světě obdoby. Prioritou číslo jedna je zachování pokud možno stálých cen. Kdykoliv tyto ceny klesnou pod stanovenou hodnotu, vykupuje Unie maso na sklad a cenový rozdíl farmářům doplácí. Tento trik se však přestal vyplácet: producenti chrlí maso bez ohledu na to, zda je o ně na trhu zájem, nebo ne. Ve skladech přitom už leží milion tun navíc. Na rok 1997 jsou proto vyhlášeny asi třetinové limity.Obecná poučka, že čím větší je životní úroveň státu, tím víc masa se v něm zkonzumuje, neplatí všeobecně. Největší vášeň pro masitou stravu projevuje křesťanský svět. Na každého občana Spojených států vychází přes sto dvacet kilo masa na rok, v Evropské unii kolem metráku a našinec si ročně dopřeje něco přes osmdesát kilo. Naproti tomu v bohatém, ale civilizačně jinak zakotveném Japonsku se spotřeba pohybuje s bídou na polovině té naší.

Datum: 08.07.1996
Autor: MAREK ŠVEHLA
Zdroj: Respekt

***************************************************************************

Tisková zpráva 31.3. 2004 

Společnost pro zvířata (zde link) : Šokující odhalení  aneb Něco pravdy o našich „zemědělcích“ 

Výsledek toho, co jsme to vlastně za lidi, jsme se mohli dovědět v minulých dnech.

Státní veterinární správa zveřejnila tato fakta:

minulý rok naši zemědělci utýrali přes dvaatřicet tisíc kusů dospělého skotu a dalších třiačtyřicet tisíc muselo být poraženo z důvodu týrání chovatelem. Zjištění neobsahuje informace o uhynulé drůbeži, prasatech, koních, ovcích a kozách.

Na základě zkušeností předpokládáme, že se jedná především o utýrání hlady a žízní, způsobením zranění, nedostatečnou péčí a pomocí hlavně při a po porodech, neznalosti poskytnutí řádné péče a způsobu chovu. Celkově se jedná o arogantní a povrchní přístup ke zvířatům, kdy je hlavním zájmem pouze ze zvířat vydřít peníze a získat státní dotaci.

Další problém je dodržování práva, tedy zákonů, které v naší republice máme vytištěny na papírech. Pomalost řešení ohrožení zdraví a života zvířete se snad ani nedá popsat. Nesmyslné byrokratické lhůty, které neberou ohled, že se jedná o záchranu života, jen nahrávají gaunerům. Ve většině případů, pokud se vůbec hnuly z místa, bylo již pro záchranu zvířat pozdě a bohužel, i většinou vyšlo naprázdno postižení viníka. Případy týrání a špatné péče o zvířata řeší obce, veterinární správy a také Policie ČR. 

Můžeme napsat, že v mnoha ohledech se přístupy místních samospráv zlepšily a také veterinární správa celkem plně využívá svých možností. Velký problém vidíme v přístupu Policie ČR. Ve všech případech, kdy jsme žádali orgány policie o pomoc pro záchranu života zvířete a postižení viníka, příslušníci policie jednali nedostatečně, někdy i pomoc odmítli a zaslali sdělení, že se o žádné porušení zákona nejednalo, přestože byl na místě veterinář, který stav odborně popsal. 

Společnost pro zvířata již mnohokrát žádala o přísnější pravidla pro chovatele a uživatele hospodářských zvířat, naše žádosti podporuje i veřejnost (několik tisíc podpisů pro petice žádající zlepšení života hospodářských zvířat a způsobu jejich chovu).

Minulý rok jsme žádali ministerstvo zemědělství, aby dotace zemědělcům na hospodářská zvířata  byly schváleny až po ověření, že žadatel se o zvířata řádně stará, má znalosti potřebné k jejich chovu a zajištěny veškeré nutné podmínky. Je totiž běžné, že si zemědělec pořídí zvířata, třeba na spásání pastvin, přes zimu je nechá hladovět venku či v nějaké boudě, pak je doslova „nějak“ zlikviduje a za státní peníze pořídí další zvířata, a za rok další … Státní veterinární správa je ochotna v tomto aktivně spolupracovat, chybí (dlouhodobě) vůle ministerstva zemědělství.  

Další související problémy:

- nelze provést odebrání zvířat bez souhlasu majitele což, jak víme, může trvat velmi dlouho,

- nelze převést vlastnictví odebraných zvířat na toho, kdo se jich po týrání ujme,

- policie nemá možnost vstupu do soukromého objektu, kde existuje podezření z ohrožení zdraví a života zvířete  

Na DVD či VHS máme k dispozici záběry špatné péče o zvířata a hynoucích zvířat, chovaných zemědělci, kteří pobírají státní dotace.

*************************************

ANIMALS AS FOOD & FIBER:    www.animalinks.net/intros/anifood.html

Místo smutku věčného:             www.svobodazvirat.cz/mus/msv.html

Němé zoufalství:                        www.svobodazvirat.cz/mus/ryby.html

jídlo bez krutosti:                       www.svobodazvirat.cz/vege.html

Hospodářská zvířata :               /www.spolecnostprozvirata.cz/?pg=hoszvi