Zvířecí práva

Georges Chapouthier

Georges Chapouthier je francouzský neurobiolog a filozof.  Je emeritním ředitelem  francouzského Národního centra pro vědecký výzkum (CNR) na univerzitě Pierra a Marie Curie. Zabývá se farmakologií zaměřenou především na léčbu paměti úzkosti.   Výzkum prováděl i u myší.  Tvrdí, že  klade velký důraz na blaho zvířat. Napsal několik knih o podobnostech a rozdílech mezi zvířaty a lidmi a  právech zvířat.  "Porovnáme-li člověk a zvíře, musíme se vyhnout dvěma nástrahám. Jedna z nich je tvrzení, že lidé a zvířata jsou zásadně odlišní. Potom je to tvrzení, že zvíře je ekvivalent člověka".  Zajímá se  také o vztahy mezi novými informačními technologiemi a živými bytostmi - kombinací neurobiologie a počítačových systémů. (Ze zvířat se vyvinul člověk. Člověk  vyvinul stroje. Mají zvířata svědomí? A stroje inteligenci? Co nás lidi a zvířata i stroje pojí? Jak se liší zvířata od strojů? Specifika lidských bytostí, propojení lidí a počítačů....)

Podle svých slov tíhnul ke zvířatům již od dětství. Když se později dal na vědeckou dráhu biologa, překvapila ho bezohlednost a krutost, s jakou se zvířaty zacházeli někteří jeho kolegové v laboratoři a která překračovala rámec pokusů: „Proč potkanům dávat o víkendu jídlo a vodu, když je v pondělí stejně při pokusech zabijeme?" Tyto zkušenosti ho vedly k jeho zájmu o etický rozměr lidského vztahu ke zvířatům nejen v oblasti vědy. Je členem Výboru pro etické hodnocení pokusů na zvířatech (Comité sur l'évaluation éthique de l'expérimentation animale), jenž byl zřízen francouzskou vládou teprve v roce 2007. Kritizuje nedostatečný zájem státu o nahrazování pokusů na zvířatech alternativními metodami. 

ZVÍŘECÍ PRÁVA  

Georges Chapouthier

ZVÍŘE JAKO OSOBA

Úvahy o tom, že by člověk měl ostatním živočichům projevovat úctu a chránit je, jsou staré jako lidstvo samo a provázejí ho v průběhu celé jeho historie. V 19. století, zejména díky myslitelům jako Bentham a Schopenhauer, postupně přecházejí v myšlenku zvířecích práv, která je filosoficky rozvíjena v průběhu celého 20. století (práce Henryho Salta, André Gérauda, Petera Singera aj.).

Na prahu 21. století však stále nedochází svého naplnění. Několikeré deklarace zvířecích práv zůstávají na papíře, protože přepis jejich hlavních principů do zákonné podoby naráží na několik nevyřešených otázek: tou hlavní je spor o samotnou definici nositele práv. Je možné oddělovat pojem práva od schopnosti plnit povinnosti a nést odpovědnost za své činy? Je možné, aby zvíře bylo považováno za osobu, tedy subjekt práva?

Chapouthier ve své knize rekapituluje možná řešení těchto problémů — tak, jak je předkládají obhájci i odpůrci zvířecích práv. Zatímco ti první (mezi něž se řadí i sám autor) spíše prosazují vytvoření nové osoby („zvířecí osoby"), která by měla svou zvláštní právní subjektivitu, ti druzí by věc řešili výrazným posílením povinností člověka vůči zvířatům. Další překážkou pro přepis zvířecích práv do zákonné podoby je hierarchie živočišných druhů.

Shodneme-li se na tom, že člověka s ostatním živočichy spojuje schopnost vědomě prožívat bolest, ocitneme se před nelehkým úkolem pojem bolest a její mechanismy definovat. A s nimi i vědomí. Na jakém stupni živočišného žebříčku se objevuje? Lze to s jistotou určit? Hierarchie druhů nás přivádí k dalšímu problému, a sice ke konfliktům práv (mezi predátorem a kořistí, parazitem a hostitelem, lidskými právy a zvířecími právy...)

Bez ohledu na tyto složité otázky však existuje mnoho situací, v nichž by mohla být zvířecí práva, tak jak byla přijata ve Všeobecné deklaraci práv zvířete z roku 1989, dodržována. Přesto tomu tak není. Autor uvádí celou řadu alibi, kterými se zaštiťujeme, abychom mohli zvířecí práva porušovat.

Naději pro zvířata i člověka samotného spatřuje v prosazování ideje rozšířeného humanismu, v němž člověk není považován za jediného tvůrce a poživatele morálky.

(kniha v češtině má vyjít v nakladatelství Triton)